Anotace: Jak povídku anoncovat? Nechám to na čtenářích. Posuďte sami!

 

 

 

 

 

 

Mosteckými Fučíkovými sady, podzimním šerem protékala řeka světla. Podobala se zlověstné lávě, pomalu se šinoucí po úpatí probuzené sopky. Teď zabočovala k takzvanému Druhému náměstí. Multy-sériově vyráběné lampióny se houpaly nad hlavami pozvolna kráčejících postav. Občas někdo ztropil rozruch, když se mu lampión špatnou manipulací vzňal. Nebo je zapálili výrostkové, kteří – zvláště dívkám, pistolkami na vodu vně stříkali nedomykavými škvírami benzin! Schválnosti ale neměly dlouhého trvání a z chodníků neúprosně zasáhlo ostražité „esenbé.“ Co nestačili zpacifikovat, to dovršili v zástupu civilisté. Provinilcům zabavovali stříkací pistole a bez dlouhé psychické rétoriky jim pohotově vlípli pohlavek. Trest nabyl bleskového účinku a příjemci si museli v sobě humanitu rozebrat sami.

Nastal rok 1958. Ani zdejší lidově demokratický Mostecký lid proklamované lepší obzory nezahlédl. A to ani z vrcholu malebného hradu Hněvína. K vidění z jeho věže bylo pod úpatím město historické, magické i zanedbané a špinavé. Město klesající do kolen odepsané budoucnosti!

Zásobování potravinami a spotřebním zbožím se zlepšovalo jen pozvolna. Stále nebylo výjimkou, že se nedostávalo másla, droždí, hygienických prostředků… ovoci a o kvalitním mase ani nemluvě. Naproti tomu bylo kupodivu dostatek kuřiva a výtečného Mosteckého piva, který se čepoval v nespočetných hospodách, restaurací a bufetech. Na každém ze tří největších náměstí měl své zastoupení. Na „Prvém“ do nároží vmáčklý bufet Automat a poblíž restaurace Jelen. Také se Mostecké spolu s Plzeňským prazdrojem čepovalo v místním nejlepším hotelu Praha.

Na náměstí „Druhém“ byl legendární Hostinec řemesel. Začouzený s prkennou podlahou a isolačním dehtem potřenými zdmi zapáchajícího WC. To převažujícím hornickým štamgastům nevadilo. Zde své uhelným prachem zanesené plíce smývali pivem, které teklo doslova proudem. Říkalo se, že zdejší pivo a ženy měly nejlepší chuť!

Konečně na „Třetím“ byla restaurace Modrá hvězda. Chlubila se stále ještě přežívajícím solidním stylem interiéru  prvé republiky. Vstupovalo se vně točitými dveřmi, za kterými na vysoké židli seděl válečný invalida a trafikant Cejpek. Tahal heligonku v posmutnělých písních, které se postupem vypitého alkoholu měnily v rytmiku kozáckých častušek.       

Na pravé straně lokálu seděli tři mužové s ženou, které se přezdívalo Voděnka. Jeden z mužů vrávoravě povstal. S velkým frťanem zabořeným mezi prsty se přes roh stolu naklonil a snažil se jeho obsah nalít ženě do úst. Ona podrážděně vytrčila ruku a div mu skleničku nevyrazila z ruky!

 

Říkali jí Voděnka, věkem něco přes třicet let, s vlastním jménem Marie. Přírodně světlé, polodlouhé vlasy, nedbale zastrčené za ušima. Chodila v pomuchlaném prostém oděvu, ale z pravidla čistém. Tváře bledé, nezdravé barvy a tělo útlé s pevnými objemnými prsy. Plným rtům dodávala rudá rtěnka smyslný výraz. Přes některé její nedbalky byla velmi pohlednou ženou. Do Hvězdy pravidelně docházela na vodku jak do transfůzní stanice.

Snad byl důvodem její tristní osud. Koncem dvacátých let, jako asi šesti měsíční odložené děcko ji našel u Rudolic v obecní sušárně na ovoce cestář Barsch, který poblíž čistil strouhu. Vydávalo už jen chraptivé zvuky a bylo dehydrované. Následně bylo umístěno do Dětského útulku na obecní útraty. Barsch s jeho ženou ji často chodil navštěvovat. Matriční úřad ji přidělil jméno a příjmení, Marie Mostecká. Barschovi byli bezdětní a laskaví lidé. Marušku si oblíbili natolik, že se ji rozhodli vzít do pěstounské péče.

Vypukla druhá světová válka a její pěstoun zemřel na tuberu. A jakoby všemu nebylo dost! Po válce jeho choť, při paběrku uhle na haldě podklouzla a ztratila rovnováhu. Sjela po svahu a nárazem hlavy o kámen si přivodila krevní výron do mozku. Ve třech kritických dnech v nemocnici zemřela.

 

O původu Marie se mělo za to, že byla „odložena“ dvojicí kočovných artistů společnosti provazochodců. Ryšavou Irkou Iris a charizmatickým Italem, uměleckého jména Diamantino. Hostovali v Mostě bravurním číslem, balancování na laně v deseti metrové výši. Místní lidé si stačili povšimnout, že kolem maringotek pobíhalo jejich požehnaných šest pohublých a zanedbaných dětí!

Když po nálezu Marušku prohlédl lékař, tak zjistil, že na jedno ucho nedoslýchá. Tím mezi lidmi vzniklo tvrzení, že jejími rodiči byli právě artisté. Známou podmínkou pro stabilitu lidské rovnováhy bylo funkčně významné tělísko, které se nachází v uších – a tak nastal problém! Kromě potíže rodičů už početné děti uživit, by Marie nemohla v budoucnu sdílet jejich kumštýřskou tradici. Nebyla pro společnost žádným přínosem. Nějaký čas věc policie prošetřovala, ale bez zjevného výsledku.

 

Marie dospěla ke své přezdívce v době osvobození Rudou armádou, kdy ji připravil o panenství vojín Aljoša. V čase vítězné euforie oslav ji „povzbuzoval“ k bezbřehé povolnosti vodkou a odvezl gazem do vojenského tábora. Tam se dobrovolně nechala napájet a osouložit od neuvěřitelných jedenácti dalších rudoarmějců!

Tím ale vše neskončilo. Některý z vojínů do ní zavlekl syfilis, který ona časem dál předávala darem všem „činným osvoboditelům.“ Po několika měsících tato zpráva dorazila na místní Policejní stanici. Ta dle popisu a jména nositelku pohlavní kalamity vypátrala, zajistila a předala dál k léčení. Vše se v politické korektnosti ututlalo. Ale lid… ten ví a nezapomíná!

 

Přezdívka a vypálený cejch byl na světě. Ale navzdory vší nepřízni se do Voděnky bezhlavě zamiloval – shodou náhod, opět Sovět, Darjan Metreveli!

Seznámila se s ním v nemocnici, kde ležel po těžkém průstřelu břicha. Jemu bylo lhostejné, jakou diagnózu Voděnka má. Ona se však vzájemným očním kontaktům vyhýbala. Protivilo se jí, že před dveřmi číhal a díval se na ni, jak na svatý obrázek. A když ke všemu pojednou rusky promluvil …!

Darjan byl velmi pohledný, vytrvalý muž. Nakonec ji svojí přízní i oddaností udolal. Vyléčil se a požádal o pobyt v ČSR. Spolu s Voděnkou žili v podkrovním bytě nedaleko Poštovního úřadu, šest spokojených roků. Darjan pracoval ve Stalinových závodech. Lidem ale nešlo z hlavy nejen to, že mu nevadil ostudný cejch Voděnky, ale i to, že Sověti k jeho pobytu byli tak velkorysí?

Úřady a vedení „Staliňáku“ mu šly na ruku. V lidech začalo sílit přesvědčení, že to není jen tak. Darjanin zde může být úkolován NKVD?

On sám se k lidem choval velmi přátelsky. Češtinu si osvojil natolik, že dokázal plynně konverzovat. Chodil k Jelenovi na pivo, ale choval se střídmě. Když se objevil ve dveřích, byl signálem, aby se měnila u stolu případná politická témata, za obecné plky o ženách, práci a sportu. Nikdo se ho nestranil. Převážná většina se k němu chovala zdvořile, ale chladně.

Jednoho dne Darjanin záhadně zmizel! Pravděpodobně odcestoval zpět do SSSR. Dle Voděnky zanechal na stole strohý vzkaz, že mu Moskvou nebyl prodloužen zdejší pobyt. Brzy se ozve a zajistí, aby za ním přicestovala. Hlas lidu tomu rozuměl jinak! Že nemohl dál vystát okolní posměšky. „Cože to má za couru.“ Snad nakonec on sám hledal podnět k odjezdu a dal Voděnce vale. Nebo byl politickým rozhodnutím přeložen jinam a k jiné konspirační činnosti?

 

Po měsíci Darjanově chvatném odjezdu Voděnka zjistila, že je gravidní! Podala o tom zprávu na Sovětském velvyslanectví. To si následně vyžádalo lékařské potvrzení s tím, že vyrozumí příslušné sovětské úřady… a dají vědět. Po několika urgencích, Voděnka byla nabádána k trpělivosti… až do stavu, kdy se dotčené úřady odmlčely navždy! A tak se svobodné matce narodil syn, kterému dala jméno Alexandr. Z nelehkého osudu a ve finančních problémech začala nezřízeně pít. A všem na vztek! Symbolicky jen tu vodku – voděnku. Dospělo to tak daleko, že měla za sklem výlohy samoobsluhy na Prvém náměstí, vylepenou fotografii s ostudným oznámením a veřejnou důtkou.

„V této prodejně, paní Marie Mostecká zvaná „Voděnka“ ukradla kostku másla a lahev vodky!“

Byla předvolána na Národní výbor, kde ji úsek péče o děti vytýkal, že se řádně nestará o dítě. V opilosti tropí veřejné pohoršení a podnapilá chodí do zaměstnání. Samozřejmě také dluží dlouhodobě za nájem.

 

Ve veřejném pohoršení měl i prsty místní koncipient Sára s knihkupcem Vopěnkou. Oba se naváželi do Voděnky, že ona žádné kumštýřské rodiny nepochází. Že je ohebná jak dubový špalek. Balancovat by prý mohla jedině na Pražském mostě… z něho by snad nespadla.

Voděnky se to dotklo!

Napřed jim na ulici hlasitě vynadala, až se lidé sbíhali a musela zasáhnout bezpečnost. Později sebrala kuráž. „Že jim klidně na stolech v hospodě za viržinko a lahev vodky vysekne provaz. Bude nahoře bez a dá si ve stoje patu za hlavu.“

Plácli si. Na druhý den v Modré hvězdě, Voděnka stála v lokále jen v sukýnce a od pasu nahoru nahá. Nadšení chlapi sundali ze třech stolů ubrusy a srazily je k sobě. Bezbranný hospodský se pokřižoval, aby z toho nebyl malér a Voděnka, za bouřlivého aplausu svižně vyskočila na stůl. Provedla padedé a vypnula ňadra. Trafikant Cejpek energicky zahrál na heligonku tuš. Ona s grácií zvolna klesala před strnulým hospodským obecenstvem do provazu. Obecenstvo bylo v transu! Při její perfektně vypnuté šňůře kolem jejího těla zacinkaly padající mince a vzduchem poletovaly bankovky. Pobídlo ji to k velkorysému bonusu. Po vzoru baletek z Labutího jezera svůj trup s pažemi naklonila vpřed, až se čelem dotkla kolena. Poté se s trochou námahy postavila a seskočila se stolů. Vystřihla postoj na jedné noze a patu druhé nohy zasunula za krk. Nakonec se obřadně uklonila a v tom předklonu si stáhla kalhotky. Vyšpulila holý zadek na s otevřenou hubou zírajícího koncipienta Sáru a pozvedla hrdě hlavu s vítězným „OLÉÉ!“

 

Na druhý den z rána ještě vyprázdněného lokálu, se objevili dva příslušníci policie SNB a cosi s výčepním probírali.

Po poledni se začala hospoda zaplňovat hosty. Na jeden obsazený stůl, za kterým seděli věrní ohřívači židlí, postavil hospodský napěněná piva a nasupeně prohlásil.

„Já to věděl, že tohle včerejší varieté špatně dopadne!“ napřímil se a k zvědavě pohlížejícím štamgastům dodal.

„Ňákej blbec to doma o tý Voděnce vyžvanil svojí starý. Byli tady ráno policajti a já teď budu platit mastnou pokutu, zatím co se Voděnka z vašich tringeltů napakovala. Tak vám všem pěkně děkuju!“

Odpověď žádná! Hosté utichli a zírali do roztočených vchodových dveří. Stála tam žena s chlapečkem. Teď už bylo zřejmé… Voděnka!

Byla Andělem, který drží malého vyparáděného Serafínka za ruku. Měla načesané vlasy a krásné, vypasované šaty sytě žluté barvy. Boty na vysokém podpatku. Tvář ji svítila a prsa se nadýmala v dekoltu. Serafínek měl modré šatičky s rozhalenkou a pod ní bílou košilku s uvázanou červenou stuhou.

V hospodě ticho, jako v kostele!

I ten spadlý pár z nebe byl chvíli v rozpacích. Konečně se Voděnka pousmála a otočila se na hospodského.

„Co jéé, hospodskej? Tak nestůj! Přines mi frťana vodky a tady Alexovi, pořádný půllitr limonády!“

 

Uplynulo několik měsíců. Jednoho lednového rána ji děti při cestě do školy našly zpola svlečenou na kamenné dlažbě v zaplivaném průjezdu. Měla rtěnku rozmazanou po tváři a hlavu ve zvratkách. Přivolaný lékař konstatoval smrt z podchlazení a otravu alkoholem.

Na pohřeb přišli čtyři lidé a z rodiny malý Alexandr, kterého po obřadu odvezli do Dětského domova. Na její počest byl důvod, aby se několik jejich „kamarádů“ zchlastalo do němoty.

 

Dva roky před totální demolicí města, seděl v Modré hvězdě mladý muž. Měl plavé dlouhé vlasy a s hlavou na stole podnapile podřimoval. Trafikant Cejpek kostnatýma rukama svíral svoji heligonku a preludoval směs lidových tónů. Pohledem zavadil o nedaleko spícího muže a zmáčkl živě prsty klávesnici. Z jeho úst se ozval chraplavý zpěv. „ Byl adin starij doňskyj kazak…“

Klimbající muž s hlavou na stole se v mžiku probral a rusky se k Cejpkovi přidal. Když dozpíval, udeřil pěstí do stolu a luskl prsty na hostinského. Ten pokýval hlavou a dodal.

„ Dalšího panáka vodky? Hned to bude, Alexeji!"