proces

Anotace: ...

Dnes napadl první sníh. Na začátek prosince je to celkem hezká vzpomínka na dětství, když takhle sněžilo normálně. Snídám kafe a dvě lžičky Kubovy kaše, kterou mu ani nestihnu dát. Dneska hlídá a krmí teta, já oprašuji ze sedla sníh, sedám na kolo a jedu. Snad mám všechno, jen ne radost. Za chvíli začnou po padesáti dnech otevírat zase hospody, asi si pak zajdu na oběd a na točený.

Sníh do očí a pochmurné kostelní náměstí. Ovšem ne tak pochmurné, jako soudní budova, do které vcházím. Máte nějaké zbraně? S úsměvem odpovím, že ne, ale dál přemýšlím nad tou otázkou a ptám se sám sebe, jestli jsem vážně připraven na to, co mě za chvíli čeká. A je zas po úsměvu. Jednací síň číslo 13, všichni vypadají tak přísně. Sedáš si proti mně, a to jak doslova, tak do písmene. Až mi z toho trochu zesklovatěly oči, ale ubráním se. Občas se na sebe na chvilku podíváme. Chtěl bych toho tolik říct, ale asi tě sem pustili s více zbraněmi. Jsi přece matka, ať už jakákoliv a on je ještě moc malej. A já jak si to jako představuju, když zrovna nemám práci.

Kdy ho můžu vidět a kolik dostaneš. Dohadujeme se skoro tři hodiny, ale nakonec z toho nevylezu zase tak nejhůř. alespoň už sem znova nemusíme. Mohlo by to dopadnout ale líp, tak snad až povyroste. Cestou domů se mi vyplavují na mysl věty, které jsem měl ještě říct a přemýšlím, jak až divný je to vlastně obchod s dětmi. S vlastními dětmi. Chtělas to tak a já mám holt smůlu. Tak už to na světě chodí a já zamykám kolo opět na stejné místo a pozoruji zasněžené stopy, které jsem ráno vytvořil. Kouknu do schránky a jdu konečně nahoru za Kubou. Hrozně rád ho vidím a ségře v rychlosti vysypu, jak to dopadlo. Musím si dát něco k pití a směřuji k ledničce překračujíc hračky.

Za chvíli půjdem ven Kubínku, uvidíš poprvé sníh. Loni jsi byl moc mrňavej a stejně snad ani nesněžilo. Chodíš už sám, ale rozhodně se v tom nezapomeneš několikrát vyválet. Pozor smeká se to.
Pořídím pár snímků, když už jsem si vzal foťák a snažím se ti nandat rukavice, který ti jsou už nejspíš malý. Vzpouzíš se mi a bereš roha. To je ale zábava. Bude ti zima. 

Po pár set metrech jdeš nedobrovolně do kočáru a jedeme do zeleniny koupit nějaký ovoce. Nakonec beru i vejce a domlouvám se s prodavačkama, jak jim donesu prázdný plata od vajec. Čekáš venku a v klidu to celé pozoruješ skrz dveře. Cestou zpátky spadnou závory, tak čekáme, až pojede mašinka z nádraží. Mašinka stojí furt na místě, ale za chvíli z druhé strany projede rychlík. Uvažuju, jestli to přejdu, ale s kočárem si netroufnu, když na mě zírá spousta lidí. Obzvlášť dneska. Tak čekáme ještě několik minut, než projede čugála svojí neuvěřitelnou rychlostí, zatímco se na obou stranách vozovky tvoří nedohledné kolony aut. Vlak nakonec projede a já nečekám na závory a rychle jdu, abych opodál stihl přejít křižovatku, dokud tam nic nejezdí. 

Už bys měl dávno usnout Kubo a protahuji si procházku o další blok budov. Místo, abys usínal, sedáš si a vytahuješ ruce ven. Paráda, asi je chceš mít promrzlý jako já. Po cestě si na loučce před hospodou všimnu dvou nově vysazených stromů a srdce mi poskočí radostí. Ne proto, že mají Za Větrem zase otevřeno, ale pro ty stromy, které tam napadlo vysadit mě, když jsme po městě vytipovávali lokality pro další výsadbu. Nakonec to dneska není tak hrozný, pomyslím si cynicky. 

Obcházíme kolem školy, kde tě opět vytáhnu z kočáru, protože vidím, že chceš ven. Rukavice znovu neklapnou a jdeš se vyválet do mokrého sněhu pod modřínovým stromořadím. Á, za plotem mají děti nový altány, tam taky budeš chodit. V duchu doufám, že mi tě neodstěhuje a snažím se zbavit již známých pocitů hrůzy a zoufalství. Jsi má naděje, tak tě dávám opět nedobrovolně do kočáru a snažím se ti vysvětlit, že si máš schovat ruce. Chceš mi však ukazovat věci a já bezmocně jedu dál šťastný a nešťastný.

Hele hasiči. Zastaví u nejvyššího paneláku a vytahují prázdný žebřík až úplně na střechu. Na druhý pohled zjišťuji, že mají asi k vánocům nové auto a zkoušejí ho v terénu. Důležitě se u toho fotí a my projedeme kolem směrem k restauraci, kam chci jít na oběd. Pořád nespíš, ruce venku, a tak to zkouším vzít přes trávník parkem, kde jsem tě vždycky udrncával. Marný. Vzpomenu si, že potřebuju koupit kakao do bábovky a trochu doufám, že zase usneš v krámě, kde schválně dlouho vybírám. Je tam teplo a ty najednou zavíráš oči. Hurá, můžu v klidu na oběd.

Vedle restaurace vyhrabuje bagr jakési prasklé potrubí a do díry se mu nejspíš vrací voda. S tebou to ani nehne, načež si objednávám klasicky guláš s šesti bramborovejma a pivo. Moc lidí tu není a v rádiu hrají nějaké písničky o lásce. Utírám si oči a při jídle se mi svírá hrdlo. Mají to dneska dobrý jako vždycky. Asi o tom snad fakt napíšu. Zaplatím a jdeme domů.

Jo holka, tohle mě fakt vzalo. Ty máš fakt nápady. Málem bych na ty deprese už zapomněl, díky. Kdybys tak věděla, jak se cejtim.. ..bylo by ti to jedno, jasně, ta moje hlava.

A to by mohlo stačit, stejně na to blbě vidim a Kuba se za chvíli vzbudí hladovej. Ještě ho pár hodin můžu mít..