Fosílie

Tedy tyto zpětné pohledy do nezamlženého zrcatka? Už jen čekám, že sem příjde konečně ten "nezapšklec" který Tě pošle... bydlet zpět na strom. Ono se tomu říká také moralizování. A to dnes, je ale úplně out! Když padesáti letý stařec zahulí a bude mluvit o hausu, panku, tak sice vypadá jako ta fosilie, ale ten obdiv! Ach. ten jeho nadhled a k anarchizmu pochopení.
Asi je to ten českej "odezdikezdizmus" Co včera platilo, tak dnes je vyhnilej humus. Je jasné, že dnešní život je díky vynálezům k pohodlí kvalitnější. Ale to neznamená, že vše v minulosti bylo jen horší. Tak... a stop!!
Už větry vanou, větry vanou. Naschledanou.

29.12.2020 20:39:01 | šerý

hlásím se do fosilního klubu...a vím kde i jak si hrát dál...

29.12.2020 16:08:58 | enigman

Pod tohle se ti tedy podepisuji. Jsem také fosílie, zdravím. :O) Nějak teď taky čím dál víc myslím na to, že byl život lepší, bez té neustálé kontroly, nabídky, poptávky a hromadné „zábavy“. (Teď myslím svoje dětství a dospívání. Komanče mi do toho prosím nikdo nemíchejte. To by byla kapitola sama pro sebe). Já věčně lítala venku s klíčema na krku. Sotva se přišlo za školy, mrsklo se s aktovkou na botník a tradá, dokud se nevrátilo rodičovstvo ze zaměstnání. Kuličky se hrávaly, měla jsem krabici od bot plnou hliněnek, pár skleněnek s barevnými plamínky a jednu velkou jantarově zlatou skleněnku se třpytkami uvnitř, získanou od strejdy žijícího v Kanadě. Ta se líbila všem a byla neustále v pohybu. Rozpůjčovaná na důležité zápasy i prohrávaná, ale kupodivu se mi vždycky nějak vrátila zpátky. Prostě kouzlo. Až jako velká jsem ji ztratila na zahradě a už nenašla. Patrně přešla k právoplatnějšímu majiteli. Po velkých bouřkách jsme lítali v pláštěnkách a gumácích po polích a k lesu a sjížděli po prdeli rozbahněné meze, zbrouzdali každou kaluž a z bláta si hňácali nádobíčko. Jednou jsem se dokonce zabořila do rašeliny, naštěstí z kraje a odnesla to jenom jedna holínka. Hrdinně se utopila místo mě a já doskákala domů jen v ponožce a jako prase, to byl sekec. :O) Dneska vidím venku děcka často s tím mobilem psát sms, fotit selfie nebo aranžovat scěnky na tik ťok. I moji kluci berou technologie jako samozřejmou součást života, příliš jsme si zvykli žít život na čudlík. Moje kmotra byla lékařkou a primářkou několika brněnských nemocnic. Dodnes si pamatuju, jak mívala doma hromady zahraničních medicínských časopisů a odborných publikací a neustále se tak informovala a dovzdělávala. Člověk, když chtěl něco vědět, musel i do knihovny a vyhledat a zpracovat si sám. Dneska se klikne na google. Netroufám si, ale hádat nakolik kvalitní jsou takové informace a co v nás vlastně zanechají. Stačí mi různé překladatelské programy, to je pro zasmání. Mám ráda knížky třeba od Karla Čapka nebo George Orwella. Ty jejich předpovědi mě až děsí. Dokážou mě vyděsit opravdu hodně, ta příšerná podobnost s dobou dnešní. Když už je to ale moc, musím si sama sobě dát pomyslně přes hubu. Nemůžu přece připustit, aby mi v tom strachu z budoucnosti, utekl celý život. Ono to tak totiž probíhat může, dokonce to tak může i skončit. Pořád je tu však naděje, že NEMUSÍ. :O)

29.12.2020 14:16:43 | Tichá meluzína

nebojím se: mmmm moc líbí se ST :-))

29.12.2020 04:10:31 | Iva Husárková