Terénní úpravy aneb Kristepane, bagr!

Anotace: Předposlední povídka Od domácího krbu...:o)))

„Chyť ho! No tak…chyť ho, letí doleva! Né…no, a je po míčku. Tento víkend už třetí,“ vzdychla jsem rezignovaně, když tenisák uháněl směrem Albrechtický rybník. Hrály jsem s Ivankou tenis a další míček byl v trapu. Pádící dítě už ho nezachrání.

To je tak, když máte chatu ve svahu. Výhodou je okouzlující výhled na okolní krajinu, impozantní pohled shora, kdy se cítíte jako paní hor, shlížející na své poddané, na malé chaloupky v dolině. Nevýhodou je, že přicházíte o kvanta míčků, míčů a balonů.
Zkoušeli jste někdy hrát s dětmi fotbal, když spodní lajna hřiště je o třicet stupňů níže než horní? Neustále máte jednu nohu pokrčenou a snažíte se kopírovat terén. Pokud nejste Petr Čech, který všechno vychytá, tak máte problém. Při každé nešikovnosti můžete jen tryskat z kopce a mávat vzdalujícímu se míči.

Když si pozvete na víkend přátele a oni si přivezou stan neb noci jsou teplé, můžete počítat s tím, že ráno vstanou nevyspalí. Buď si sklon neuvědomili a spali s hlavou níže, než jsou nohy, mají překrvený mozek a diví se dýchacím potížím nebo jim to došlo a noc pak vlastně proseděli. Ve svažitém terénu prostě rovnou plochu dvakrát dva metry nenajdete.

Na svahu si zjišťujeme
Jak velmi jsme rychlí
Pokud tedy nehrajeme
fotbal pěkně s krychlí

Rozhodli jsme se tedy statečně terén za chalupou o rozměrech asi desetkrát sedm metrů vybrat do rovinky. Těšili jsme se, jak si zapinkáme volejbal bez postoje Quasimoda, s oběma nohama stejně dlouhýma a jak nešikovně střelený kop nebude znamenat katastrofu. Pan Boček, náš chatový soused, nás spolehlivě odradil od toho, abychom se do akce pouštěli ručně:
„ Ja sem to u nas vybiral před dvaceti rokami. To byla nelidska dřina. Krompačem sem to rozbijal, bo od pul metru hlubky je puda sam šutr. Stovky koleček sem vyvez, dlaně mi krvacely, puchyře se mi všecky strhaly, potem zanitili…Éj, jak pes sem zkusil, jak pes!“

Při druhém líčení už ze stovek byly „čišice koleček“, takže jsme neváhali a domluvili bagr. Soused z druhé strany, Pavel, se k nám přidal, řkouc, že už ho taky nebaví dřít houpačkou vzadu o hlínu a vpředu být dva metry nad zemí, takže to spláchneme při jednom binci. Oba jsme chaty koupili zhruba ve stejné době, nedávno. Mezi našimi pozemky byl bohužel těsně předtím zrušen skvělý hustý živý plot ze smrčků. Předchozí majitelé naší a Pavlovy chaty se totiž nesnášeli. Ten jeden ze sousedů plot odmítal stříhat, takže se z jeho strany rozrostl do rozměrů sibiřských velikánů a zabíral mu půl pozemku a jednoho krásného dne ho prostě podřezal. Jeho manželka tím nadšena nebyla, páč byla zvyklá lít zbytky od oběda sousedovi přes plot, ať mu namíchne starou a ten se pak dost divil, jak to, že mu na smrčcích rostou nudle a rajská. Vysázel na hranici keříčky ptačího zobu, a když jsme chatu koupili my, měly tak dvacet centimetrů a vypadaly dost bledě. Přikryla jsem je igelitem, aby přežily bagr, který bude jezdit kolem.

„ Tak jsme tady, paninko!“ zahlaholil bodrý bagrista z výše svého křesla. Moudře jsme ignorovali fakt, že je devět a ne osm, jak bylo domluveno. Za bagrem dojížděla tatrovka na odvážení hlíny. Půda nebyla úplně suchá a to se ukázalo pro další vývoj naprosto směrodatné. Tatrovka na šikmém terénu sjížděla vlastní vahou s nehybnými koly na chaty pod námi a nedovedli jsme si představit, jak s ní bude řidič na mokré úzké svažité cestě manévrovat. Oproti tomu mnohatunový bagr problém neměl. Vjel nám na pozemek, v minutě vyhloubil v kypré hlíně koleje, že by se do nich ponořila Eiffelovka a řidič si vesele pohvizdoval. Do hodiny se z našeho hustou trávou porostlého šťavnatého zeleného svahu stal tankodrom po vojenském cvičení. Bagr, který opakovaně projížděl vysypávat hlínu do tatrovky kolem „živého plotu“ z ptačího zobu, ho nadzvedl a překlopil i s kořeny a hlínou na vedlejší pozemek. Celé okolí chaty bylo naprosto zdevastované, pokryté stále hlubšími kolejemi. Můj muž seděl šokovaně na zemi s lahví vína a přemýšlel o rozvodu. Ten terén byl totiž můj výmysl. Nepočítala jsem ale s tím, že za vlast padne ještě i většina pozemku, která byla používaná pro příjezd a odvoz.

Během dne k nám asi třikrát přiběhla „Předsedkyně“, že by potřebovala hodit ke své chatě jednu tatrovku ornice. „Předsedkyně“ je aktivní paní, ve věku Katharine Hepburn, ale bohužel bez jejího neuvěřitelného šarmu a s helmovitou přesušenou trvalou. Ještě si nestačila povšimnout faktu, že před lety proběhl jakýsi sametový převrat a že komunistické eróhácké manýry ve stylu:
„ Ty se soudruhu nemůžeš rozvést, neboť náš závodní výbor to neschválil,“ už nefungují. Poté, co jsme zakoupili chatu, k nám přiklusala s Pravidly chatové oblasti, kde nám bylo pod pohrůžkou smrti (nebo alespoň vyloučení ze strany) vyhrožováno tím, co se stane, když se nebudeme účastnit pravidelných schůzí nebo zapneme sekačku v neděli. Nevím, zda jsme si nepohoršili, když řidič tatrovky odmítl s plnou korbou kamenité půdy doklouzat po mokré trávě k její chatě. Pronesl něco jako:
„Snad se kvůli té babě nezabiju.“

Věc už je mi celkem jasná
Když tak zírám od vína
Kde bývala zeleň krásná
Je měsíční krajina

Nebudu vás trápit líčením našich dalších muk, jen sdělím, že dnes, po dvou letech, to už u nás opět vypadá jako u lidí a ne ve vojenském prostoru Libavá a rovnou plochu máme. Hrajeme na ní petangue, bembajz a volejbal. Na opětovné zatravnění jsme spotřebovali asi deset kilo travního semene, protože ač jsme jíl překryli vrstvou ornice, moc to nechytá. Tráva je nějaká bledá a nanicovatá a zelená se pouze v místech, kam při pozdějším kopání výkopu pro položení trubek chodil kopáč „odkládat“ vypitou minerálku.(Pak že kyselina močová není prospěšná…) Bagr, otáčející se opakovaně na jednom místě, tam půdu tak umlátil, že se do tohoto neviditelného dolíku začala stahovat voda ze široka daleka a tvořilo se nám jezírko. Přemýšleli jsme, jestli tam rovnou nasadit žáby nebo jestli ho odvodnit. Hřiště s jezerem uprostřed je pro fotbal zrovna tak nepraktické jako svah. Deset metrů drenážní hadice to ale spravilo.

Dokonale jsme ale zmátli lesní zvěř, zvyklou na své jisté. Ležela jsem na dece a opalovala se, když z lesa vyběhl zajíc. Krásný hnědý macek s dlouhými běhy a slechy, za které by se nestyděl ani princ Charles. Měl rozběh na další kilometr sprintem, ale nepočítal s tím, že mu terén někdo ukousl. A tak, v plné rychlosti, zahučel k mým nohám. Vstal, otřepal se, nechápavě a s výčitkou se na mě podíval a běžel dále. Jako bych ho slyšela:
„ Co to jsou za debilní novoty? Sto roků byl kopec dobrý a teď najednou musí chytráci dělat na horách rovinu? To měli zůstat v Ostravě a netlačit se sem!“ Rozuměla jsem mu.

Ještě jednu podstatnou výhodu vybraný terén má. Neprovrtá ho krtek. Ušetříme za vykuřovací patrony, kterými nutíme krtka přelézt k sousedům. Hromádky, kterých jsme mívali po zimě dobrých čtyřicet, se v oné rovině neobjevují. Nedivím se. Na prokopání něčeho takového, by to nebohé zvířátko potřebovalo sbíječku nebo rovnou kango. Nebo diamantové drápy.