Zrnko, z anatomie pouště

Anotace: Radi bychom partnersky zaslouženou a celoživotní pozornost i neutuchající projev lásky. Zatím co jsme pozbyli fantazii a zájem, být nadále jeden druhému přitažlivými. Vkradla se usedlost... a je tu inspirace jara.

                                                   

 

 

                                                                                                                            Sahara není, tedy alespoň pro ty průměrně vnímavé, jen strohý pohled na neutěšeně obrovitý oceán písku. Taková ladnost duny? Láme paprsek slunce v hebký stín a je grácií těla baletky. Sekvence gazelího běhu bývalé atletky Joynerové. Nebo na břehu (při zcela náhodném postřehu) balancování a hra těla neznámé ženy v plavkách. Její strnule pozvedlé paže jí prodlužovaly ladnou křivku zad, když zvolna a velíc opatrně, našlapovala úzkou pěšinou k břehu jezera. Je zřejmé, že antilopa, delfín a kůň mají obdobná kouzla ladnosti. Při stvoření světa zřejmě zasedala „Boží plánovací komise pro anatomické záležitosti.“ Bylo chvály hodné, že díky zúčastněným andělům, byl tento úžasný detail odsouhlasen a tím byl stvořen pod kuratelou skutečných „dyzajnových“ odborníků!

Pan Zrnko, krásu Orientu obdivuje a chce vše dopodrobna znát. Je opravdu někdy „hrozný.“ No, jako Car Ivan. Taky pořád umanutě pátrající po údajných blechách v srsti svých Ruských chrtů.

Pracoval v místní Městské nemocnici. Otázal se na prosektuře zdejšího patologa, zdali někdy u žen při své profesi nenarazil na záhadný erotický sval či šlachu ladnosti? Patolog zamyšleně zavrtěl hlavou. Ale v zápětí mu tváří prolétl úsměv a zvesela zahlaholil.

 „To je nějaká legrace, nebo co? O jednom více, či méně erotickém svalu bych snad věděl. O tom, který také fyzicky odlišuje ženu od muže. Ale o ten vám – předpokládám, samozřejmě nejde, že ne?“

Nastal moment váhavého ticha! Pan Zrnko se aerodynamicky přikrčil a kvapem z místa odstartoval, mocně poháněn palivem natankované trapnosti!

 

A je to tady. Přišlo jaro!

Ženy a dívky se producírují na městských molech chodníků. Napruženými luky svých těl do nebohého poety Zrnka, vystřelují ostré šípy půvabů. Zrovna támhle – no, ta! Uhlazená rusovláska s krásnýma mrkadlama. A támhle, no, ta přece! S boky oblého hroznu. A co teprve dívenka v tom bílém svetříku běžící k zastávce autobusu. V odlivu jeho výstřihu se jí vlní prsy, jak hřbety rybích bělic. Míjí právě štíhlou černovlásku… už dost, dost, dost! Tolik krásy ladem, dál už oči nepoberou.

Rychlý tep a teď lehkým krokem odbočil z hlavní třídy do klidné ulice. Vstříc němu zíral jeho omšelý činžovní dům, kde s rodinou bydlel. Ale dnes. Tím barvitým jarem natěšený do každého kousku svého těla… omšelost mu promine. A ještě. Před samým domem zasvítil zelený kostýmek na postavě pohledné sousedky z jejich vchodu.

„Romantický semafor.“ pomyslel si. Míjeli se. Její tak často zamyšlená tvář byla pojednou mile projasněna.

„Hezký den přeji, paní Mráčková!“ pozdravil Zrnko.

„Děkuji!  Ať nám dlouho vydrží!“ zvolala a bílé zuby jí rozsvítily úsměv.

 

S nedočkavostí otevřel hlavní vchod domu. Jen tři patra. Tam už v bytě čekající choť!     „Bere“ schody po dvou a je tak plný inspirace. Nabuzený luky ženských těl, tělesnou touhou i tím „zeleným semaforem.“ To vše probudilo hybnou symboliku smyslnosti. Stoupá, běží, letí schodištěm… v té euforii zakopne o reálně zhmotnělý okamžik teracového schodu! Zavrávorá. Jen díky své obratnosti i reflexu neporazil starce, kráčejícího v protisměru schodištěm dolů.

„Ale pozor, mladý muži! Nepolamte si mladá křídla.“ zabručel muž a tisknul k modré zdi schodiště své zešedlé, opeřené paže.

Na několik vteřin si byly spolu tváří v tvář. Zrnkovi o nos zavadila vůně koření hřebíčku. Toho sušeného pestíku květu, který si s oblibou tak často vkládá do úst k osvěžení dechu. A nejen to. Střetly se jim pohledy zelených očí. V jasnozřivém zrcadlení starcových zornic, zahlédl svůj identický, budoucí odraz vrásčité a vyžilé tváře! Sám sebou z míry vyvedený Zrnko, se zmohl jen na úsečný pozdrav. Stařec ještě cosi odvětil. Ale to slovo, jako by se ho ani netýkalo. Jen sklouzlo po jeho vzdalujících se zádech.

 

Ještě patro a už tam bude! U jeho zlatíčka s vlahými ústy a usměvavou rtěnkou. On, jako Romeo, uchopí jí kolem pasu. Odnese v náručí na pelest, kde jí celičkou přikryje svými hebkými polibky. Jí krásnou, vonící. Už v počátku dychtivou z  jeho toužení. Je jaro a měsíc lásky. Občasné poklesky v jejich devítiletém manželství budiž zapomenuty! Syn Honza je u babičky.  Oni dva si udělají hezký večer… a nekonečnou noc.

Konečně celý zadýchaný stanul před dveřmi svého bytu.

„Kde jen mám ty klíče?“

V rychlosti si chvějící rukou prohmatával kapsu.

„Ech, nebudu se zdržovat. Už jsem tady, má lásko!“

Zazvonil a s napětím čekal u prahu dveří. Jak jí překvapí brzkým příchodem. Jak výskne, až jí pevně uchopí do náruče.

„Tak lásko, miláčku – co je? Otevři už!“ tiše pronesl pan Zrnko a bezvýsledně zmáčkl kliku u dveří. Opět přidržel zvonek, který v dlouhé touze zadrnčel. Konečně! Po chvíli v zámku zarachotil klíč a dveře se zprudka otevřely. A…

Zrnkovi poklesli pozvednuté paže a jeho tvář zkoprněla! Ve dveřích stála jeho milá, s obrovitými natáčkami na hlavě. Viselo na ní obnošené, dlouhé triko s karikaturou na prsou. Velkou hlavou výhružně vyhlížející dogy, která měla vyceněné zuby. Na prvý pohled dlouhé uši dole rozevláté… ale už na pohled druhý, je na břiše identifikoval jako manželčiny povadlé prsy. Tmavě modré silné tepláky na kolenou notně vytahané budily dojem tureckého střihu. V ruce držela nakousnutý, unaveně zešedlý párek upatlaný hořčicí. Nastavený jarní kurs žádostivosti na romantické burze prudce klesal…

 

„Zvoníš, jako debil!“ zadrmolila nevrle plnými ústy. V zápětí zmizela za přibouchnutými dveřmi z předsíně do kuchyně.

Zrnko vstoupil konečně do bytu.

Dýchl na něho ten starý, léty ověřený odér všední usedlosti. Na okamžik se dveře kuchyně pootevřely.  Atmosféru prořízl manželčin ostrý hlas.

„Hele, pojď se naobědvat! Než to tady úplně vystydne.“

„No tak alespoň něco.“ povzdychl si. Rozsvítil světlo a zavřel za sebou vchodové dveře.

„Nechala jsem ti tady jeden párek!“ dodala už trochu smířlivěji.

 

Pan Zrnko zesmutněl. Ani si nevyzul střevíce a ztěžka přistoupil k oknu s výhledem do ulice. Opřel se unaveně prsty o parapet. Zrak mu pomalu plynul mraky zatemněnou ulicí. Doufal, že koutkem svého oka ještě alespoň zahlédne zásvit zeleného kostýmku. Toho milého „jarního semaforu“ paní Mráčkové. Ale už po něm nezbilo žádné stopy. Zahlédnul jen v průzoru mezi domy blikající odraz červeně semaforu na hlavní třídě.

Přes liduprázdnou ulici se po chodníku blížila postava muže. Kráčel těžkým krokem. Ve volně natažené paži třímal lahev. Zastavil se a z lahve si zhluboka nahnul. Zahleděl se do jejich osvětleného okna. Zrnko v něm rozpoznal starce, kterým se před několika okamžiky potkal na schodišti. Stařec k němu pokynul s opileckou grimasou křeče v obličeji. Znova si přihnul a rezignovaně mávl rukou. Otočil se a pokrčil nohy v kolenou. Postava zmizela a po chodníku kráčel osamělý holub. V rytmu rozkývaného pohybu hlavy si unaveně vykračoval a občas si zobnul drobku… téměř ničeho. Seskočil z obrubníku a na krajnici kloval do ohryzku jablka. Zpoza rohu se vyřítilo osobní auto. Zrnko s obavou hleděl, jak se dramaticky k holubovi přibližuje. Uchopil olivu křídel okna a chvatně je chtěl rozevřít. Smrt se přece musí okřiknout! Ale bylo už pozdě. Holub se vrávoravě vznesl a byl autem sražen.

Zrnkovi z okna bezradně sjela ruka. Auto zmizelo z dohledu. Silnice, jak zástava černého podkladu asfaltu, třepotala se změtí barev. Popelavé šedi a karmínového otisku prchavého života. Po necelé minutě, asfaltová vozovka opět poklidně strnula. Zrnka opanovala tíseň. Tušil, že tak umírají romantičtí básníci, tak umírají s jejich holubím peřím poezie.    

Venku za oknem se začal zvedat vítr a hustě padal mokrý sníh. Zcela nadobro potemněla obloha. Rutině si nazul pantofle. Obestřelo jej apatické, bezpečné závětří. Potřásl smířlivě hlavou. Vše je opět… normální. Zhasl světlo a otevřel dveře do kuchyně.