Anotace: B. Hrabal a jeho pábitelský svět mně často bavil a fascinoval. Každé město a ves vždy měla i má své moudré blázny a podivínské postavičky. Zdejší prezentované povídce "žije" jedna obdobná - tragikomická. Ale i takový byl například, Hrabalův "Automat Svět"

 

 

 

Do naší Nádražní ulice se přistěhoval Vejr. Tedy žádný ptáček… i když? To se vlastně pořádně neví.  Proslýchalo se, že může být i nastrčeným provokatérem! Přišel odněkud od Horažďovic a dostal bez prodlení přízemní komunální byt, hned vedle tehdejší lahvárny. A tolik čekatelů v pořadnících!                                                                                      Bylo mu něco přes třicet let, menší postavy, štíhlý šlachovitý muž. Úzké oči, vysoké čelo a přistřižený ryšavý vous mu dával vzezření Iliče Lenina. Byl podivín a pábitel. Přesto že měl inženýrský titul chemie, odmítal v blízké chemičce nabízené odpovídající funkce a pracoval jako řadový laborant. Oblékal se na tu dobu značně výstředně. Nacházel oblibu v pokrývkách hlavy všeho druhu i tvaru. Od pirátských šátků, kovbojských stetsonů, širáků, kulichů, ruských čapek a chlupatých beranic. Vpředu pokrývky vždy vévodil odznak rudé pěticípé hvězdy. Sousedila zleva s hvězdou Davidovou a z prava husitským kalichem! V podstatě to vypadalo podivně, ale nejbizardněji se to vyjímalo na pirátském šátku, sombreru i kovbojském stetsonu.

Nejvíce ho milovaly děti. Hrál s nimi bez zábran kuličky a dokonce skákal panáka. Bravurně zvládal skoky přes švihadlo a v této dětské disciplině neměl široko daleko konkurenci. Při dobré náladě a počasí přivlekl do parčíku u pošty objemnou obrázkovou knihu. V Dánském originále Andersenovi pohádky. Překvapivě plynule z ní v překladu předčítal, obklopen na trávě posedávajícími dětmi. Patosem tak sugestivním, že zaujatě naslouchaly i poblíž postávající maminky s kočárky!

Když nastal čas sběru bylin, chodil Vejr po výsypkách a srázech. Sbíral je a přepečlivě ukládal do velké plátěné torny přehozené přes rameno. Preferoval výhradně heřmánek, podběl a lipový květ. Vše pečlivě usušené dodával z části do výkupu a z části upravené v masti i čaje, rozdával kolegům v práci

 

Problém měl jen s úřady, které se v něm nedokázaly vyznat. Nebyl jednoduše politicky „čirý“ což se tehdejšímu bolševicky zahleděnému aparátu zdálo být nebezpečné.

 Ano „vybočoval!“

 Pravidelně každý třetí den nového měsíce nalepoval na okenní sklo svého přízemního bytu, umě vykreslené výjevy se slogany typu: „Rozume, děti mají právo na oba rodiče! Milujme se Slované!“ Nebo osvětové. „Nechlastejte a jezte jogurty! Už nikdy Židovské pogromy! KSČ – naše výhra blahobytu!“ Plakát vyhublých afrických dětí s heslem „STOP!“ Svůj graficky skvěle vydařený obraz zeměkoule, která dusivě kašlala v šedých oblacích dýmu. Kouřem valícího se z továrních komínů a nápisem „Umírám! A to si buďte jisti… kapitalisti!“

 

Jednou, v den výročí narození pres. Antonína Novotného, vyvěsil jeho foto portrét s nápisem „VIVAT ŠLECHTITELI RAJSKÉHO DOMOVA!“ Na úřední popud byl vyslán za Vejrem policejní příslušník SNB Čermák s výzvou, aby okamžitě foto portrét z okna odstranil. Vejr ale na příslušníkovi žádal vysvětlení, důvod. A když byl stroze odbyt, tak se necítil být povinován nařízením řídit! Příslušník vyndal z brašny omšelé slídové pouzdro na dokumenty. Nervózně z něho vyhrabal pomuchlané listy, ze kterých mu začal koktavě a nesouvisle číst jakési úryvky z Městské vyhlášky! Občan Vejr, dobrých pět minut nechápavě naslouchal. Kázání ho přestalo bavit a vpadl Čermákovi do řeči. „A který  maroženij chuj to sepsal?“

Příslušník Čermák se na něho nechápavě zadíval (zřejmě titul nepochopil) a energicky prohlásil.

„Žádného Maroženoje Chujna neznám! Tohle napsali Češi na Městském národním výboru. Měl bys to respektovat, nebo tě předvedeme k přestupkové komisi. Ta tě napaří pokutu, až z toho zčernáš!“

Vejr ještě chvíli argumentoval. Poté dotčeně přistoupil k oknu, foto s přípisem strhl a šustivým lomozem jej zmuchlal!

„Tak takhle si tu hlavu presidenta zmuchlat nemusel!“ komentoval exekuci Čermák a dodal chlácholivě.

„Já si tohle nevymyslel. Dělám jen svoji práci a plním příkazy z … „ nedopověděl a významně vztyčil prst. Ten pomyslně prolétl skrze stropy několika pater domu, směrem až do hůry politického velína. Vejr smutně potřásl hlavou a přistoupil ke kredenci. Vyndal lahev kořalky a rozlil každému po štamprli. Spěšně jednu přisunul k příslušníkovi. Ten ji symbolicky pozvedl a něco z ní usrkl. Družně se k Vejrovi naklonil a tlumeně řekl.

„Človečé, Vejré! Copak se to za to vokno hodí? Tohle tento!“ uchopil skleničku a opatrně aby nerozlil, přiložil ji k ústům. Upil a zadíval se Vejrovy zpytavým otcovským pohledem do očí.

„Čovečé, my už jsme zvyklý na ty tvoje móresy. Ale tohlenc je už trochu moc! Copak na týhle barabizně s vopadanou omítkou a oprejskanejch shnilejch voknech von president může bejt? A ještě s tím blbým zeleninovým heslem VIVAT ŠLECHTITELI RAJSKÉHO DOMOVA?“ dorazil zbytek skleničky a k ztichlému zadumanému Vejrovy dodal.

Čovečé, Vejre. K tomu máš ty skla ve voknech tak zaprasený špínou!  Jak tam ten jeho ksicht potom vypadá? No, vypadá tam zkrátka blbě… To musíš sám přiznat, né?“ odkašlal si a svižně vstal ze židle.  Přistoupil k Vejrovi opřenému jednou rukou o desku stolu a pozvedl paži se slovy.

„Tak neblbni! Jsme přece kamarádi, žéjo?“ uchopil jeho bezvládnou ruku, stiskl ji, a zprudka jí potřásl.

„Co jsem to jenom ještě chtěl? Jo, už vím! Přišlo ti už něco z tý matriky, kvůli tomu tvýmu ménu?“

„Pořád čekám a pořád nic!“ odpověděl Vejr zklamaně.

Příslušník Čermák vyšel z domu na chodník a spokojeně pohlédl na prázdné okenní sklo. S rozpaky se následně zadíval na sousedící okno, kde byl vyvedený černý slogan na rudém podkladu: „ZA POKROKEM I PŘES MRTVOLI!“ hm, zvláštní?“ Pomyslel si příslušník Čermák. Ale pokrčil ledabyle rameny. Otočil se k Vejrovi, který ho následoval k domovním dveřím a formálně rukou zasalutoval.

„To bude dobrý, čovečé. To víš. Nejsi tady sám! Soudruzi makají, ale mají v kanclech práce nad hlavu!“ a s těmito slovy jej pohltil na chodníku dav lidí hrnoucí se z nedalekého nádraží. Vejr se za ním díval pohrdavým výrazem ve tvář.

 

Apel o úřední změnu svého jména již má podanou řadu let. Postupně v jeho rodných Horažďovicích a následném bydlišti Ústí nad Labem i Praze, požaduje záměnu z Vejra, na Výra. Obíhá, žádá, píše i prosí…a nic! Dokonce v chemičce nějaký soudruh brepta z osobního vyslepičil z jeho osobního spisu, že právě v Horažďovicích si změnu vymiňoval před MNV transparentem a nápisem. „KDY UŽ BUDE Z VEJRA VÝR?“

Seděl na schodech MNV a odmítal dobrovolně bez garance kladného vyřízení místo opustit. Vše skončilo okamžikem kdy mu za doprovodu dvou přivolaných příslušníků VB z pendreky jiného nezbývalo. Musel se s nimi následně svézt na Policejní stanici, kde zaplatil pořádkovou pokutu!

Korespondoval si s Prezidentskou kanceláří, odkud mu téměř obratem bylo sděleno, že věc byla podstoupena k vyřízení a že se jí intenzivně soudruzi zaobírají. Ale to bylo už téměř před pěti roky!

 

Vejr byl cílevědomý a důsledný občan. A nejen to. Byl i nebezpečně velmi sečtělým! Znal důkladně českou historii a stejně tak i francouzskou, italskou, židovskou a dokonce čínskou. V pokoji na stěnách měl vyvěšené kaligrafie a zdatně uměl čínsky číst i psát. Dokázal překládat a citovat z originálu svých ohmataných knížek celé pasáže myslitele Konfucia. Obdivoval Garibaldiho, Marxe, Karla Velikého, Churchila, Přemysla Otakara i filosofii Schopenhauera. Mimo zmiňované čínštiny výborně ovládal ruštinu, dánštinu, němčinu, angličtinu a pasivně i řečtinu, francouzštinu.

Do hospod nebo kaváren chodil… ale jen ze zarputilosti. Pil výhradně limo nebo kávu. Poseděl a po počáteční celkem sousedsky vedené přátelské diskuzi, se později neuvážlivě začal navážet do podnapilých hostů. Obviňoval „slepé“ horníky, že přispívají k plundrování krajiny. Že postupně jednou pojdeme pod hulícími komíny průmyslového severu. Korunu tomu dal, když parafrázoval heslo: „Já jsem horník, kdo je víc?“ Na slogan: „Já jsem uhloburan, kdo je míň?“ Toto říci v hospodě, kde téměř všichni měli s doly co dočinění?! Nastala mela a napuchlý Vejr se několik týdnů maskoval širákem, hluboko naraženým do čela.

 

Vejr se změny jména nedočkal! Nikdo jistě neznal co bylo důvodem, že se sám sprovodil ze světa. Našli ho lidé, asi půl kilometru za Městským divadlem, utonulého v oprámu plného odpadků. Na břehu byla pohozena část jeho svršků a zpola vysypaná torna natrhaných bylin. Buď, jak buď. Dětem jistě scházel. Zůstaly po něm nezodpovězené otázky a pověst pábitele. Po třech týdnech po pohřbu se ve  schránce objevil úřední dopis. Bylo v něm uvedeno.

 

Soudruhu V. Vejre.

Právě jsme obdrželi z Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství, Vaši žádost o změnu jména na jméno V. Výr. Podstoupili jsme ji našemu kompetentnímu oddělení Městského národního výboru. V nejbližší možné době se žádostí budeme intenzivně zabývat a poté, Vás písemně o šetření vyrozumíme.

 

 

Se soudružským pozdravem Práci čest!

I. Hlodavec.

Odd. Hygieny a deratizace MNV.