Samota na černé vodě

Anotace: Proud vědomí, reflexe noci po otevřeném pivu...

  Je pár věcí díky kterým se dá přežít tato existence. Ledová sprcha každé ráno a hořké světlé pivo po těžkém dni. Jako by to psal obsesivní alkoholik, človek závislý na studené vodě. Jsou vzpruhy a  vzpruhy. Jako tato existence i jiné existence mají své ozvláštnĕní. 

      Nejlepší způsob jak si ujasnit že jsi tady je prej psát o tom jak se protíná viditelný a neviditelný svět. Píše jeden španělský básník. Niterný svět a nezkreslená realita stezky tam venku. Jak se klikatí ta stezka, zkušenost pojítá mysl, konzumuje ji přítomnost.

    Ten melancholický, zádumčivý soumrak nad obzorem rychlebských hor. Rád jezdím do hor, pohraničních oblastí psát básně. Rád mám své básně vydřené, ne smyslovým hrotem, ale určitým psychickým a fyzickým úsilím, který předchází a definuje pohnutky vzniku básně. 

  Jindy je to spontánní, stačí úryvek nĕčeho malého, jiného, nečekaného. Přiroda se propisuje do básní a přidává se neosobní pocit, velmi subjektivní pocit založený na tom, že jej já maluji zase do přírody. Tak dochází k prolínání viditelného a neviditelného světa. 

  Když po vynaloženém úsilí dojde ke zmíněné pohnutce, dochází ke změněnému stavu, něco obchází časoprostor a snaží se mně přimět otevřít zápisník a vzít zelené pero a zachytit, co se děje v hlavě a na srdci. dodávám si tím pocit autentického člověka. jednoho z tisíce z milionu píšících přírodní lyriku a stavy kosmické mysli.

   Když se takto zastavím, kontempluji, přibližuji se domovu, nic mne netrápí, jsem mimo čas a prostor, je to malá modlitba, přaní, znavená a zlomená touha pokořit konečnost mojí existence, která skončí, zanikne, má naději na pokračování. Třeba v těch básních. 

  V dětech zatím nevidím jasnou budoucnost. Chybí mi pro to nadhled a zkušenosti, avšak cítím, že bych rád jednou své zkušenosti předal dál, avšak nejsem si jist zda někdo bude někdy číst mé kontemplativní básně. Sním o tom, že je jednou zhudebním. Pěknĕ v češtině. Tak tlumnĕ, jazzovĕ, spontánně. 

   A pak kdo ví, třeba mne to osvobodí, avšak psát jen tak nepřestanu, hledat ten pocit, když se to rodí, je to k nezaplacení, zkušenost s nadčasovím je nenačasovatelná, křehká a delikátnĕ imaginativní. To je to slovo. Obrazotvorná je příroda v mojí lyrické duši.