Kačenka Smrt

Anotace: na památku Zdenky H.

„Mami, půjdeme k rybníku a já si vezmu brusle,“ říká mámě dvanáctiletá Nela.
„Ne, brusle ne,“ odpoví jí nervózně máma, „vždyť jsem ti říkala, že budu potřebovat, abys dohlédla na Johanku. Takže žádné brusle a na Johanku pořád koukej, ani se od ní nehni!“
Máma se dává do velkého úklidu a ještě pohlédne z okna, jak větší a malá dívka kráčejí k rybníku, kde bruslí mnoho dětí, jsou zde s nimi i četní dospělí. Nela záhy objeví spolužačky ze třídy a zjistí, že se dá dobře zabavit i bez bruslí. Led tak krásně klouže, a tak se s nimi honí a dovádí, až úplně zapomene na Johanku.
Tu láká hejno kachen opodál. Je zde pruh nezamrzlé vody a pár kachniček po ní plave, ale většina jich sedí na rozhraní ledu a vody a vypadají, jako by si zimy náramně užívaly.
Z břehu trčí nad led vyvrácený kmen. Jeho konec nad rybníkem je celý ztrouchnivělý a proděravělý. Johance se zazdá, že má obrysy kachničky, takové strašidelné, přízračné kachničky. Opravdu, zde je tělo, tu křídla a hlava, zobák a oko. Z těla kachny začne najednou vycházet ledově bílá zář, sílí a sílí až domodra a Johanka se trochu polekaně zeptá:
„Kdo jsi?“
„Jsem Kačenka Smrt,“ káchne to stvoření, „a přišla jsem ti ukázat tvoje kořeny!“
Mávne křídlem a Johanka se rázem ocitá v ošumělé místnosti, kde stojí jakási dřevěná skříňka na vysokých nohách.
„To je starodávný foťák, to znám z filmu!“ vzkřikne Johanka.
Fotograf se zrovna souká pod černý přehoz, který je součástí přístroje, namířeného na protější stěnu. Na ní je jako dekorace pověšená světlá kostičkovaná deka, na zemi se válí bílá kožešinka, používaná k focení nahatých miminek. Před pozadím je stolička (u nás ovšem zvaná „štokrle“) a na její roh přisedla starší paní. Rukama přidržuje malé, asi rok a půl staré děvčátko, stojící na štokrleti.
„Zdenička s babičkou,“ zašeptá Johance do ucha Kačenka Smrt.
Ta babička, to vůbec není pěkná, nalíčená, udržovaná paní, jako jsou dnešní babičky, je to opravdu stará babička jako z dávné pohádkové knížky. Má tmavou sukni a sako, které pamatují lepší časy, a její pohádkový vzhled podtrhuje silný tmavohnědý vlňák, obtočený kolem hlavy a krku a zkřížený na hrudi. Babička je vrásčitá a tváří se vážně.
Zdenička je oblečená do světlešedého dvouřadového kabátku, jinak má všechno bílé: čepici s bambulí a velikánskou mašlí pod levým ouškem, palčáky, punčošky a botky s černou špičkou. Je to velmi hezká holčička s jemnou tvářičkou, ale modrá očka se zalévají slzami a ústečka jsou ohnutá do podkovičky koutky dolů.
Najednou se obraz mění, ale zase se fotí. Před objektiv se staví malý pán („tatínek Karel“) s vlnou tmavohnědých vlasů sčesaných dozadu a hustým knírkem, spíš jen takovým kartáčkem pod nosem. Přichází žena, kterou fotograf usazuje na židli, snad aby nebylo vidět, že je vyšší než tatínek. Paní má ne moc hezkou tvář s pichlavýma očima, na krátkých tmavých vlasech má květinový věneček, nedbale naražený až do čela. Ani béžové plisované šaty a bohatá kytice ji nezkrášlí.
A to už se před tatínka staví Zdenička. Teď jsou jí asi tři roky, má bílé šaty, taky věneček ve vlasech a malou kytku, oči zase zaslzené a ústka ohrnutá dolů.
„Zdeničko, nebul, nebreč pořád, jinak tě ta cizí paní nebude mít ráda,“ šeptá Johanka, a opravdu, paní Zdeničku nenápadně kopne špičatým střevíčkem do lýtka a tiše procedí mezi zuby: „Uřvanče!“
A teď se fotí Karel, je to nejspíš někde v Rakousku, protože pozadí tvoří kulisa se zasněženým horským štítem, s jezerem a vysokými smrky. Karel je ještě velmi mladý, má bezvousou úzkou tvář, sedí v uniformě na kašírované zídce a drží pušku s nasazeným bodákem.
„Ty fotky já znám!“ vzpomene si Johanka, „Ještě když jsem byla hodně malá, vytáhla jsem ze skříňky krabici a z ní se vysypaly tyhle starodávné fotky, jen nebyly barevné a živé!“ říká Kačence. „Ale maminka nadávala, že dělám nepořádek, a hned je uklidila.“
Mladý Karel je i na dalších fotkách: „Vánoce štábní roty“, kde jsou vojáci naaranžováni v jakési místnosti s vánočním stromečkem a z pozadí čouhá svátečně prostřený stůl, pak další záběr, kde vojáci sedí někde na mezi a už nevypadají vůbec spokojeně, a nakonec se Johance otevře pohled seshora na pustou rozblácenou pláň, rozrytou četnými zákopy, kde se vojáci krčí v mokru a zimě, zavšivení a hladoví, a společnost jim dělají jen krysy, stejně mokré a zplihlé jako oni.
Najednou se muži zvedají, dvě ohromné masy se řítí proti sobě za neartikulovaného řevu, ale Johanka skrze palbu a výbuchy zaslechne i „Maminko! Mutti! Maman! Mama!“ a také „Bože! Mein Gott! Mondieu!“ a tu ji cosi prudce táhne vzhůru, výkřiky slábnou, a vysoko nahoře je jen šeré prázdno…

„To jste hodný, Karlíčku, že jste nám přišel popovídat o posledních chvílích našeho Bohouše,“ slyší Johanka babičku Kateřinu a vidí, jak Karel pokukuje po jejích dcerách. Starší Julie je krásná, s tmavýma očima, ústy jak růžové poupátko, s krátkými vlnitými tmavými vlasy a jednou kadeří spadající do čela. Takové líbezné hlavičky zná Karel z reklam v novinách a z černobílých filmů. Jeho zraky více přitahuje mladší Karolína, Karlička, s oválnou tváří a vysokým čelem, se světlými, na koncích zkadeřenými vlasy sčesanými dozadu. Ta čistá, jasná tvář jako by ho volala k sobě.
A další záběry, Karlička s kamarádkami na procházce v lese, všechny s velkými kulatými klobouky, Karlička pod břízou v bílé halence s námořnickým límcem, s kopretinou v prstech, její obličej září něhou a láskou.
Nakonec plicní sanatorium: ve velké místnosti posedají na postelích a židlích ženy v květovaných županech jak hejno pestrobarevných motýlů, a pak Karla kdesi venku, ještě jí není třicet a její tvář je tak stará a oči tak unavené! Kačenka Smrt na snímek foukne a ten se rozletí v prach.

Macecha Marie chystá snídani Zdeničce a malému Kájovi a do bílé kávy jim přidává smetanový škraloup z mléka. „Maminko, prosím,“ špitne Zdenička,“ nedávejte mně ten votáp, já ho nemám ráda.“
„Drž hubu a žer, ať jsi tlustá, ještě mě lidi pomluví, že ti nedám najíst!“
Po cestě do školy Zdenička zvrací meltu, oslazenou nenávistí, a tak to jde den za dnem, škraloup a zvracení, škraloup a zvracení.
A co na to tatínek Karel, ten pán, co umí zpívat hezké písničky a vyprávět legrační historky, takže ho mají všichni rádi? Nic! Snad nechce mít doma další zákop, kde je řev a strast, snad, kdo ví…
Zdenička jde za babičkou. Tam v Kočičině je malý domek, chodba a na každé straně po světnici. Jednu z těch světniček si pronajímá babička.
„Bábičko, bábi, vem si mě k sobě, já už to nevydržím!“
„Zdeničko, dítě, to nemůžu! Neměla jsem dost peněz, abych si platila na důchod, a tak musím pořád pracovat, když už nemám dědu. I Jůlinka mně umřela! Jak bych se o tebe postarala, když jsem pořád v práci? A ona by to nejspíš nedovolila!“
Johance se teď objeví veliký statek. Žije tam nevrlý sedlák, vládnoucí železnou rukou, jeho žena, které bude Zdenička jednou říkat „kmotřičko“, maličká hodná paní s rukama zkroucenýma z tvrdé práce, a jejich dvě dcery. Boženka je ještě dítě, Marie je vysoká, kostnatá, často se chmuří po tátovi, jen jeden člověk ji umí rozesmát. Ale otec křičí:
„Chalupník! Jen si, Mařko, nemysli, že tě chce kvůli tvé kráse! Jen se na sebe podívej, seš samá ruka, samá noha! Prachy chce! Myslí si, že když si tě vezme, budeme ho podporovat! Ale to se pěkně plete! Ve městě je pekař, vdovec s malou holkou, toho si vezmeš, tady máš z ostudy kabát, každý ví, že ses tahala s chlapem, nikdo zde si tě nevezme!“
A jen tak kraťounce ještě probleskne obraz, jak ten zpupný sedlák, zestárlý a ohnutý, odchází o holi z rodného statku a čeládka za ním křičí:
„Táhni, kulaku!“
Johanka všechno hltá široce rozevřenýma očima a najednou užasle řekne:
„Byla nešťastná! Proto byla tak zlá, že byla nešťastná!“
„Neuměla být šťastná anebo nechtěla být šťastná, což je ještě horší! Ale co už teď po tom všem?! Jen prach a popel! Prach a popel!!!“ zaskřehotá Kačenka Smrt zle a oči jí začínají žhnout do ruda.
Najednou je tu Zdenička ze svatby a křičí:
„Neposlouchej ji, Johanko! Dospěla jsem a odešla od macechy, zažila jsem moc krásných věcí! A zažiješ je i ty! Johanko, utíkej! Utíkej!!!“
A Johanka běží, za zády jí zlověstně plácají křídla Kačenky Smrti, až se Johance srdce divoce rozbuší, najednou se někam propadne a otevře oči.
Nad ní se sklánějí dva páni v červenožlutých šatech a říkají:
„Tak ji máme zpátky! Vítej, holka!“
To jsou záchranáři a sanitka, to znám ze seriálů, na které se máma kouká v televizi! A tak se Johanka nebojí a podřimuje, i když se sanitka s houkáním a modrým blikáním rychle žene po silnici.
A Johanka je jako ve snách, i když ji prohlížejí a ukládají na lůžko. Úplně se probere, až nad sebou uvidí mámu a tátu, jak se na ni dívají s vlhkýma očima.
„Mami, tati, proč jsem v nemocnici?“
„Spadla jsi do vody!“
„Já nevím…“
„Propadla ses pod led!“
„Já si to nepamatuju…“
„Nelča dostane, co se do vejde,“ durdí se tatínek.
„Ne, tati, nezlob se na ni, Nelča za nic nemůže. To Kačenka Smrt, ale byla tam Zdenička a ta mě zachránila!“
Po cestě z nemocnice se táta zeptá manželky:
„Znáš nějakou Zdeničku mezi těmi lidmi, co byli u toho?“
„Ne, neznám.“
„Takové staromódní jméno, to už dneska nikdo nedává!“
„Počkej, myslím, že se tak jmenovala moje prababička.“
Johanka se brzy vrátila z nemocnice domů a na svou nehodu si ani později nerozvzpomněla. Maminka se odvážila vzít ji na procházku k osudnému místu až na jaře, kdy už všechno kvetlo. Přiblížily se až k vykotlanému kmeni. Byl napůl ponořený v husté trávě a všude kolem se zlatily pampelišky. Vyrostly dokonce i uvnitř děravé dutiny. Johanka se na dřevo pátravě zadívá, myslí se jí mihne Kačenka Smrt. Opravdu, konec toho starého kmene trochu připomíná obrysy kachny, chystající se rozletět. A Johanka spatří, jak na ni ta kačenka přívětivě zamrká zlatým očkem a zašeptá: „Neboj se!“