Už to trvá týden

Anotace: 29.10.

  Probudím se deset minut před budíkem a odložím ho o dvacet. Než zavřu oči, zvoní znovu. Odkládám ho o dalších pět. Ale už neusnu, sousedi vrtají zeď. Stejně je jedno kdy vstávám, únavu posledních dní to nezažene.

Otevřu zprávy, které na mě z telefonu pomrkávaly už dvakrát.

"Myslíme na vás, držíme palce..."

Hm. Díky za upozornění, aspoň předem tuším, co bude ve zprávě od tebe.

Znovu se položím na záda, a koukám do stropu. Konečně, po týdnu, si dovolím dvě tři slzy.

  Přemýšlím, že otevřu instagram a nechám se pár minut ukolébat vtipnými videi o zvířátkách. Včera jsem půl hodiny hledala takové video, co ti pošlu místo dalšího To zvládneš. Pak radši slezu na koberec a udělám pár žebráckých kliků. Jsem slabá. Jsem slabá.

Vytáhnu epilátor a poprvé od doby, co jsme se vrátili z dovolené, si oholím nohy. Nikdo to neuvidí, jako doteď, dělám to čistě pro tu bolest. Jak moc bolí bolest, na kterou ti píchají opiáty? Uf. Je to jak řezat se žiletkou, aspoň myslím. Ale euforie se nedostavuje. Pomyslím si, že si ty nohy nesmím zapomenout namazat. A hned na to zapomenu.

  Zbytek dne se vleče a přitom letí. Do školy neudělám ani čárku. Vypiju sladkou instantní kávu. Hlad nemám. Hlad už dlouho nemám. Udělám nepořádek, abych ho mohla uklízet. Zapálím svíčku, která zhasne. Lovím ukazováčkem v horkém vosku a hledám knot, který se snad vypařil. Chvíli drolím z prstů modrý vosk, pak svíčku hodím do koše a zapálím jinou, dražší. 

Jdu se projít. Koupím si lak na nehty, alkohol, brambory na kaši.

Volá tvoje máma, zase nevydržela s nervama. Pořád tě mají na sále.

  U pokladny hlásí, že neberou karty. Díky bohu, že mám náhodou hotovost... Žena přede mnou kupuje mandarinky, ale má jen devět korun v drobných. Prodavač jedno po druhém tahá ovoce ze sáčku, aby to vyšlo na těch blbých devět korun. Koukám na dvacetikorunu v peněžence a přemýlím, jestli to té paní zaplatit. Vemte si ty stupidní mandarinky všechny, proboha. Stydím se, trvá mi to. Když má venku polovinu sáčku, už mi to přijde tak trapné, že radši dál mlčím. Možná jsem to měla udělat. Třeba bych pak měla štěstí. 

  Vyskládám jídlo do ledničky, nalakuju si nehty. Pak omylem převrátím flašku s olejem a dalších dvacet minut drhnu kluzkou podlahu. Kapky jsou na skříni, na látkovém potahu židle.... na stěně nad košem, kterou několikrát do roka přetíráš, aby zůstala čistá.

Pozoruju své ruce a nepatrný, ale přesto příliš viditelný půlměsíček sedřeného laku na palci. Hm. 

Čekám na zprávu.

Čekám na zvonění telefonu.

Čekám, abych věděla, jaký má tenhle příběh konec.