První

Anotace: První povídka z cyklu příběhu ze života Karla Letníka

Sbírka: Karel Letník

1
Vracím se temnou ulicí domů. Tak jako mnohokrát. Jako mnohokrát si připadám úplně sám. Ztracen ve vlastních myšlenkách. Víří mi hlavou jako uragán. Myslím na vše a zároveň na nic.
Chvílemi se mi chce brečet, chvílemi je mi vše kolem mě úplně jedno. Hledám cestu nahoru. Ze dna propasti vlastního strachu. Nevím zda taková cesta vůbec je. Měla by být. Alespoň všichni na světě to tvrdí. Teda všichni které potkávám. Ne osobně. Virtuálně.

Vždycky jsem si připadal, že do tohoto světa nepatřím. Že ty věci, které by měli být nějak samozřejmé, mě úplně míjí. Prý se tomu říká renesanční člověk. Já bych se tituloval jako středověký člověk. Nerozumím světu kolem sebe. Nerozumím pravidlům fungování sociálních sítí. Nepatřím tam a vlastně ani nechci. Ale problém je, že ani nevím, kam bych chtěl patřit.

Často se pro něco nadchnu, ale nevydržím. Po čase přijde rutina a…. Nevím. Já prostě nevím, co se ve mě stane ale opustím to. A je to takový začarovaný kruh. Stále dokola.

Hledám pomoc někde jinde ale vím, že pomoci si musím jen já sám. Nikdo mi nevidí do hlavy. Škoda. Byl by to zajímavý námět na film. A nebo taky ne.


Nebyl tam sám. Nikdy tam nebyl sám. Vždy měl vedle sebe svého nejlepšího a vlastně jediného přítele. Ten mu vždy radil aby moc neriskoval. Držel ho zpátky. Celý jeho případný potenciál dokázal zahubit.
Byl to skutečně přítel? Dělají tohle přátelé?

Nebyla to jeho vina. Udělal to Vláďa. Ale jak mu poradil jeho přítel, do školy raději nešel. Předstíral, že je nemocný aby nemusel čelit realitě. Doma mu vždy bylo dobře. Ale nakonec stejně té realitě musel čelit. A přesto, že zjistil, že není tak hrozné čelit realitě a že se bál zbytečně, nechal si u sebe svého nejlepšího přítele. Protože mu nedošlo, že to byla chyba., svého přítele poslouchat.

Měl sen. Být jednou tím nejlepším číšníkem. Na poslední chvíli tento sen upustil a našel si nový. Být učitelem ve školce. Celý den si hrát s dětmi a pomáhat jim v jejich ranném vývoji. A však i tento sen záhy opustil. Opět mu jeho přítel radil, aby do toho nešel. Vždyť se u zkoušek zpívá a jak by přežil ten okamžik, kdy by musel čelit realitě? Nakonec skončil na gymnáziu. Na chvíli byla krize zažehnána.

Po mnoha letech, naplněných střídavě okamžiky štěstí a hlubokých depresí, se přihlásil do reality show. Ani vlastně nevěděl poradně proč. Víceméně z čisté zvědavosti. V době, kdy už věděl, že jeho nejlepší přítel je vlastně jeho největší nepřítel. Ale stejně ho občas poslouchal. A nedělalo mu to dobře. Do show ho vzali, zažil to, po čem někde v skrytu duše vždy toužil. A nakonec zjistil, že to po čem si myslel že touží, je vlastně úplně něco jiného. Akorát přijít na to co. Těžký úkol pro člověka, jenž nikdy poradně nedokázal opustit svého jediného přítele. Svůj strach.


Došel jsem domů. Otevřel si láhev piva, pustil Mastershefa. Zapnul poznámkový blog a začal psát. O pocitech, myšlenkách. O sobě. Nevím jestli to za něco stojí. Nevím jestli za něco vůbec stojím já. Ale víte co? Stojí mi za to, zkusit na to přijít. Protože, sakra, tahle to přece nemůže skončit….