Druhý

Druhý

Anotace: 2. příběh z Letníkova života.

Sbírka: Karel Letník

2
Jsem sám. Žena odjela na golfový turnaj. Vždy když někomu řeknu, že mám ženu, pochopitelně to vede k tomu, že si myslí, že jsem ženatý. Zatím nejsem. I přes jednu negativní zkušenost se chci v budoucnu účastnit své vlastní skutečné svatby. Ale rozhodně odmítám svojí křehčí polovičku označovat jako moji starou, nebo v tomto případě mladou. Je to zkrátka moje žena. Miláček a prdelka.

Každopádně je pryč a já mám čas jen pro sebe. Což je moje oblíbená chvíle. Nikdy jsem neměl narozdíl od mnoha lidí problém být sám. Baví mě prokrastinovat. Pokud se to takto píše.
Být jen se svými myšlenkami. Proto mě tak láká ,a mám to za svůj nejbližší cíl, jít pěšky do Compostely. Být na v podstatě nekonečné cestě, odpovídat jen sobě, být jen sám se sebou a potkávat moře inspirativních věcí. Najít sebe a vrátit se, či nevrátit, jako nový člověk.


Jeho nejranější vzpomínka byla zahalená v mlze. Chtěl by si třeba pamatovat, jak přišel na svět. Jaký byl jeho první pocit, když uviděl svoje rodiče. Nebo svého bratra.
Když mu byl rok, opařil se vařící vodou, několik dní byl v Motole v kritickém stavu. Ale nic z toho si nepamatoval. Znal to jen z vyprávění své maminky.
Ve dvou letech na Silvestra u své tety, maminčiny sestry, vypil na ex deci rumu. Poctivého českého. A pak spal v kuse 14 hodin. Ani to si nepamatoval. Ale dávala mu vždy tato historka smysl. Vzhledem k jeho pozdějšímu velmi kladnému vztahu k alkoholu.

Jeho úplně první vzpomínka se týká dovolené na horách. V Jizerských horách. Kousek od Albrechtic měl podnik v kterém jeho maminka a její tehdejší přítel(který byl ve skutečnosti její milenec a ona jeho milenka, ale o tom jindy) pracovali, chatu na kterou se v zimě jezdilo na dovolenou. Při jedné z těchto v dalších letech pravidelných dovolených, někdy kolem 4. roku jeho života, šli na protější kopec, než byla ona chata, na výlet, zakončený návštěvou restaurace. Samozřejmě jsme na horách, takže se šlo do kopce. A někde v půlce toho kopce našemu hrdinovy došli síly v jeho maličkém těle. I uprosil maminky přítele, kterému říkal strejček, aby ho vzal na ramena, takzvaně na koně.
Maminka mu poté řekla, že až ho budou brnět či bolet nožičky, ať řekne a půjde zase sám.
Dneska už neví jak dlouho to trvalo, než mu skutečně začaly brnět nohy. Ale začaly. A moc dobře si vzpomíná, jak se snažil nedat nic najevo aby nemusel do toho hrozného kopce po svých. Několikrát se ho ptali, zda ho nebrní nožičky ale on zarputile tvrdil, že je všechno v pořádku. Když ho pak někde pod vrcholem sundali dolů, nemohl ani stát, jak měl nohy úplně znecitlivěné.

Někdo by mohl říct, že na té historce není nic zas tak zajímavého. Ale ona je pro něj důležitá. Je první. A velmi vypovídající. Protože takový pak byl celý jeho život. Plný lží, snahy o co největší prospěch za co nejméně práce a úsilí.
Jak nenápadně se tvoří lidská povaha v těch nejmenších detailech.


Dopíjím pivko. Čtu si po sobě co jsem napsal. Kdysi mi jedna moc chytrá slečna řekla, že abych se mohl posunout dál, musím se nejdříve vyrovnat ze svými démony. Ne je ukrýt někde v sobě ani se je nepokoušet ignorovat. Ale vyrovnat se s nimi. Čelit jim. Moc jsem to tehdy nechápal. Respektive jsem si myslel, že žádné nemám. Ale teď, když začínám sepisovat své vzpomínky a myšlenky, zjišťuji, co přesně tím myslela.
První démon pojmenován.
Teď se s ním jen poprat.
Autor Karel Letník, 08.07.2022
Přečteno 124x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Také bývám sama, protože manžel je pořád v práci a nevadí mi to. Alespoň většinou.

08.07.2022 15:49:07 | Marry31

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí