Naslouchání srdci

Naslouchání srdci

Indiáni, když putovali prérií,měli ve zvyku zastavit a poslouchat. Poslouchat vzpomínky země kolem nich. Naslouchat jim a znovu je prožívat. A následně se z nich poučit.
My spisovatelé to máme podobné. Zastavujeme se ve svých životech, vzpomínáme, prožíváme a poté se to snažíme přenést na papír, aby jsme to mohli sdílet s našimi čtenáři. A snad se i občas snažíme něco sdělit. Hlubokou myšlenku, řečenou v historii už stokrát ale pro tentokrát snad nějak jinak. Tak, jak ji ještě nikdo nevyjádřil.

Je to snaha mnohdy marná. Však naším štěstím je, že naštěstí všichni nečetli všechno, a pokud použijeme některý výraz tak, jak ho už někdo jiný použil, nemůže nás nikdo podezřívat z kopírování, protože to někdo jiný ještě jinde nečetl.


To jaro bylo více než zajímavé. Měl pár měsíců po rozchodu se svoji přítelkyní. A spíš si užíval života. Pracoval z domova, nikam v podstatě nemusel chodit a všechny vydělané peníze úspěšně rozpouštěl zpět v ekonomice své země. Kina, výlety, večírky, jídlo a občas nějaká sauna či bazén.

Mohlo to tak jít asi dále, ale někde v druhém měsíci toho roku v něm nabylo přesvědčení, že musí ve svém životě něco změnit. Rutina obcházela kolem a tělesná váha po měsících práce z domova rostla do nových rekordů. I naskytla se příležitost, pro kterou v dnešní době není nikdy pozdě. Jet pracovat do zahraničí.

Pustil tedy svůj skvělý byt v centru hlavního města, shrábl peníze za vybavení bytu a na začátku třetího měsíce se přesunul na “chvilku” zpět do rodného města, než odjede do zahraničí. Z chvilky se stal měsíc, a většina peněz se rozpustila v zábavě a zážitcích, čehož se dá i nemusí litovat.

Zbývalo posledních deset dní, vše už bylo zařízené, odvoz zajištěný, nic už nebránilo tomu, aby konečně odjel ze země pryč. Když tu náhle ho požádala na jedné sociální síti jedna slečna o přátelství. Na první pohled věděl, že to není žádná stará známá, nikdo, koho by si pamatoval, že by jí někdy potkal. Asi jedna z fanynek, pomyslel si.

Ukázalo se, že to byla slečna ze seznamky. Sama mu napsala jako první. To už hned ze začátku byl velký bonus, protože on sám by slečně první jen tak nenapsal. Možná na lidi působil sebevědomě ale ve skutečnosti byl celkem stydlivý. I když na tom, jako na mnoha jiných věcech, neustále pracoval.

Od prvních písmen mu bylo jasné, že na druhé straně je někdo naprosto výjimečný, někdo, koho rozhodně chce hned poznat osobně. Když poprvé uslyšel její hlas a její smích, když říkal ty svoje tradiční srandičky, bylo mu jako v ráji. Jako když dostal dávku LSD a i když v tu chvíli pršelo a byly asi dva stupně, cítil se jako uprostřed nejteplejšího léta, a uvnitř něho se rozhořel obrovský plamen. Plamen lásky.

Hned druhý den za ní jel do hlavního města. Naplánoval podle jeho představ dokonalé první rande. A skutečně to tak vypadalo. Krásná slečna působila naprosto okouzleně. Vším, co ji řekl, udělal, co pro ni připravil. Co ji dal přečíst. A ačkoliv kdysi by to lechtalo jeho ego, tentokrát cítil, že to tak má být. Naprosté souznění bytostí. Každá věc, co mezi nimi proběhla byla naprosto přirozeně. Bez rozmyšlení. Bez studu. Bez nervozity. Láska na první pohled.

Věděl, že ty následující měsíce sice stráví v zahraničí ale taky věděl, že ona tady na něj počká. A ona věděla, že on se za ní bude vracet. Odkudkoliv a vždycky. Až do skonání světa. Nahlédli sobě do duší a našli tam vše, co vždy u druhého chtěli najít. Požehnány všechny bytosti, které umějí nahlédnout do duše. Nemohou pak minout toho, jenž jim byl předurčen.


Nevím jak to mohlo lidstvo dopustit. Aby se stalo tolik příkoří lidem, kteří žili tam, kde se rozšiřovala naše civilizace. Vždy když toto téma vidím zpracované v nějakém filmu, říkám si, zda to může vůbec někdy přebolet to naše společné srdce. Je to stále velmi čerstvá a otevřená rána. I když už je to více než sto let. Je mi z toho vždy více než smutno.

Čas a láska rány zahojí. Věřím tomu. Musím. Jinak bych asi nepsal. Psaní mi pomáhá překonávat všechno.Snad pomůže čtení všeho překonat lidem naše civilizační jizvy. A inspirovat je k nedělání dalších.
Autor Karel Letník, 30.07.2022
Přečteno 81x
Tipy 2
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pro mě je psaní také terapie. Vždycky když se stane něco špatného, snažím se věřit tomu, že po každé bitvě zase přijde ráno. Kdybych nevěřila, asi bych se zbláznila, člověk prostě musí věřit a jít dál.

01.08.2022 11:54:37 | Marry31

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí