Tenkrát poprvé

Luky-33 Povídky » Ze života

"Dobře tak už si rozumíme, potřebujete dynamiku. Můžu vám nabídnout tohle“ na pultu se objevilo krásné, červené, úplně horolezecké lano. Emil uchopil volný konec provazu a zvědavě ho promnul mezi prsty.

 

„Pro začátek vám bude stačit. Takže teď už je na vás jakou délku chcete. Mám ho tady jak v padesátce, tak v šedesátce.“ Prodavač se podíval na Emila, studenta Emila a v duchu se snažil odhadnout, jak velký obnos bude ochoten investovat do nákupu jeho zjevně prvního lezeckého vybavení. Emilova větrovka s červenou tečkou ve značce mu napovídala, že sáhne po delším.

 

„Dejte mi tu šedesátku“ zaznělo bez většího zaváhání

 

„Správná volba“ usmál se postarší pán s vrásčitou tváří a dodal „uvidíte, že se vám ty metry navíc jednou budou hodit.“

 

Emil muže moc neposlouchal, právě si totiž koupil vstupenku do světa opravdových chlapů. Doma už měl všechno sedák, bačkory, osmu, žimár, karabiny, smyce prostě všechno. To poslední co potřeboval, bylo lano. A teď ho měl, to krásný červený lano. Musel si vzít červený, protože stejně červený měl i Tomáš, Emilův vzor, učitel a ideál v jedné osobě. Ty dva svedla dohromady náhoda, nebo spíše než náhoda to byla vzájemná potřebnost. Emil se vyznal v počítačích a Tomáš zase v životě. Emil tedy ochotně dával dohromady Tomášovu techniku, výměnou za naději, že z uhrovitého ajťáka se jednou stane chlap a snad třeba taky horolezec. A to jednou mělo nastat už o víkendu.

 

Doma Emil dychtivě rozstřihl dva ploché plastové pásky zbytečně svazující jeho nový poklad. Rozmotal lano a s upřímnou radostí jej sbalil tak, jak ho to jeho ikona naučila. Hodil si ho přes rameno a několikrát se prošel po pokoji. Připadal si, jako by se právě chystal na expedici do Pamíru a ne na sobotní prvo-lezení do Ádru. Už bylo dost té umělé stěny, kterou během tréninku slezl snad stokrát. O víkendu vyrazí sám s Tomem do skutečného skalního města. Byl rád, že se dal dohromady právě s ním, třeba se od něj naučí nejen všechno o lezení, možná, když si dá pozor, tak na něm přeci musí ulpět i špetka štěstí tolik potřebného k získávání dívek. Tomáš měl vždycky hezkou holku, pravda moc dlouho s žádnou nevydržel, nebo spíše naopak, ale tenhle drobný detail zcela unikal Emilově pozornosti.

 

Emil si představoval sám sebe v sobotní budoucnosti. Právě zdolal svou první stěnu. Nahoře si podává ruku s Tomášem, který ho tím prostým gestem vítá v klubu vyvolených. Oba se kochají pohledem na okolní krajinu, ani jeden z nich moc nemluví, není to potřeba. Je časně dopoledne, slunce postupně osvětluje jeden kamenný záhyb po druhém a propůjčuje tak nehybným skalám mámivý šat pozvolné proměnlivosti. Je tu nádherně, je MU nádherně. Nedělají žádnou fotku, na co taky, důležité okamžiky člověku utkví dokonale v paměti a na rozdíl od miliónů pixelů se nemohou omylem smazat, nebo někde ztratit. Prostě trvají a s přibývajícím časem snad ještě více krásní, zrají opakováním, ano to proto tak sládnou na jazyku, kdykoliv je někomu dalšímu vypravujeme. Tomáš balí věci, Emil se chystá ke slanění. Ještě předtím si však oba všimnou mladé ženy, která se náhodou objevuje pod nimi. Z dálky vypadá zajímavě. Emil na nic nečeká a jede dolů, celou cestu ho sleduje dívka skrz objektiv svého fotoaparátu. Emil se zastavuje ve výšce několika metrů nad zemí, prohodí pár slov s Tomášem, který je ještě na vrcholu. Poté se podívá pod sebe a sebevědomě se usměje na dlouhovlásku, která se zatajeným dechem sleduje jeho zdánlivě nebezpečné počínání. S jednoznačnou rozhodností se naposledy odráží od skalní zdi, osmou zvolna protéká lano, jeho postava se v oblouku zvolna snáší a přistává do písku nedaleko užaslé fotografky. Odjišťuje se a právě v okamžiku kdy se s ní chtěl dát do hovoru, ho z jeho věrné iluze vytrhlo naprosto reálné zvolání: „Emilééé“ znamenající jediné. Jeho otec potřebuje, aby se okamžitě dostavil do garáže a vypomohl mu s reinkarnací některého z rozpadajících se vraků, jež vzletně, avšak značně nadsazeně, označoval za veterány. Skoro-horolezec chvatně seběhl po schodech do suterénu, aby asistoval u vyváření podlahy připomínající kvalitní sýr značky ementál. Emil absolutně nerozuměl tomu, proč jeho tatík tráví hodiny a hodiny ve studené garáži a otec na oplátku nechápal, proč zrovna jeho syn musí být intelektuální nešika hrající si na dobrodruha. Neměl nic z něj, nebylo v něm ani zrnko jeho pragmatičnosti. Při práci spolu hovořili. Emil básnil o tom, že v sobotu pojede s tím podivným šlachovitým chlapem, se kterým se poslední dobou přátelil, někam do skal. Taky se zmínil o nějakém novém provazu a líčil úplně pohádky o tom, kolik toho ten zázrak unese, pohltí a tak dále. Jediné o čem se ten prevít nezmínil, bylo, kolik ta zatracená věc stála. Tatík se pochopitelně musel jít osobně přesvědčit, za co synek utrácí jeho těžce vydělané peníze. Vzal lano do ruky, zvědavě ho promnul mezi prsty, následně si všiml cenovky a nevěřícně zakroutil hlavou. Emil si otcovo gesto vysvětlil jako pochybnost o jeho pevnosti, tedy bezpečnosti a vyděsilo ho možné ohrožení sobotní akce. Proto se okamžitě vytasil s příměrem, o němž byl přesvědčen, že bude pochopitelný i pro jeho otce motoristu. „Tati, tohle lano by klidně udrželo i auto, natož mě“. Aby své tvrzení ještě vizuálně podpořil, tak zabořil obě ruce do hrudi a ukázal na své chatrné tělo vážící sotva sedmdesát kilogramů.  Otec se usmál, což jednoznačně znamenalo, že konečně našli společnou řeč a sobotnímu zhmotnění Emilových představ už nic nezabrání.

      

V sobotu bylo krásně, pofukoval příjemný větřík a stěna se svému pokoření ani nijak zvlášť nebránila. Opravdové lezení bylo mnohem pestřejší, než jak si ho Emil představoval, poprvé okusil jaké to je muset zcela důvěřovat hodinám a trochu si odřel hřbet ruky v jedné ze spár. Uplynulo sotva dvacet minut soustředění a byl nahoře. Zatím sám. Tomáš se objevil za chvíli, posadil se vedle něho, pevně sevřel jeho pravačku a mírně se pousmál. Ani jeden z nich nic neříkal. Oba tiše sledovali okolní krajinu, která k Emilově premiéře však byla zcela lhostejná a plně se věnovala svým ranním rituálům.

 

Oba současně zaznamenali pohyb dole pod nimi. Atmosféra probouzejícího se dne zlákala k bezcílné procházce mladou ženu. Šla takovým tím krokem, jímž chodívají lidé-hledači, lidé neusilující o to někam dojít, ale toužící něco zajímavého najít, spatřit, všimnout si. Jejími dlouhými vlasy se zvolna proplétal svěží vánek, z dálky to vypadalo, jako by si prostor v těsné blízkosti jejích zad přivlastnil sám bůh goniometrie a její vlasy využil k přehlídce ladné harmonie všech funkcí, jimž byl nadřazen. Ačkoliv bylo jasno, okolní svět náhle ustoupil do stínu neexistujících mraků. Najednou byla jen ona, oni dva a čas. Těch několik okamžiků kdy se mylně domnívala, že nikdo další zde není. Byla svobodně přirozená, protože sama. Zastavila se, poté udělala několik kroků stranou, asi hledala nejvhodnější místo pro stativ. Tomáš na ní ukázal prstem, bylo to však zbytečné, protože Emilův zrak byl i bez toho zaostřen správným směrem. Jako by ji snad nechtěl vyplašit, jen špitl „to jsou vlasy co“?

Emil kývl na znamení souhlasu a počal se chystat ke slanění. Tomáš pozoroval jeho přípravu, kontroloval, zdali má osmou správně protaženo lano a zda má uzamčenou karabinu. Přestože to dělal vždycky, tak si toho nikdy ani jeden z jeho parťáků nevšiml, neměl potřebu někoho okázale poučovat ani demonstrovat svoje zkušenosti. Tentokrát si ovšem neodpustil drobnou radu.

 

„Jo, abych nezapomněl, dobře si hlídej lano! Tahle stěna je trochu delší, takže ani šedesátka nedosáhne až úplně na zem, dole zastav dřív a pak to normálně doskoč, není to nijak vysoko. Sice je tady všude písek, ale bylo by trapný si před tou kočkou hned sednout na prdel“ a mrkl na Emila.

„Jasně, dám si bacha.“ odpověděl Emil a zmizel za hranou skály. Tomáš slyšel jen svist lana a pravidelně se opakující odrazy lezeček od stěny. Po chvíli pohyb ustal, lano však zůstalo stále ještě napjaté. Tomáš se zájmem pozoroval fotografku, jejíž objektiv pochopitelně sledoval Emilovo počínání. Už si jich všimla. Až bude dole, tak se jí pokusí vnutit svou adresu pod záminkou zaslání několika právě pořizovaných fotografií. Usmíval se, protože den začínal vypadat zajímavě.

 

Pojednou se ze zdola ozvalo volání. „Fakt se to skáče? Mně připadá, že sem docela vysoko.“ Tomáš se podíval přes hranu, ale Emila neviděl, v polovině byla skála lehce vyboulená, takže znemožňovala dohlédnout až k její patě.

„To se ti jenom zdá, že seš vysoko. Normálně to tady všichni skáčem, jestli v ruce držíš konec lana, tak ho prostě pusť.“ Houkl dolů a pomyslel si ´Ježiši to je ale vůl. Dole mu stojí hezká holka, která přišla evidentně sama a on tam ze sebe udělá sraba´ Okamžitě si vzpomněl na rozhovory s Emilem, při nichž se mu přiznal ke svým opakovaným nezdarům s opačným pohlavím. ´Na téhle mu názorně předvedu, jak se to dělá. ´

Tomášův pohled se opět stočil k dívce. Fotografka přestala Emila pozorovat skrz hledáček a napřímila se. Patrně chtěla celé divadelní představení vidět živě, nepochybně se bavila Emilovou nerozhodností. Náhle její ruka prudce vystřelila k obličeji a několika prsty si zakryla ústa. Tomáš si gesto vysvětlil jako podvědomou snahu zakrýt záchvat smíchu. Napětí opustilo lano a o několik okamžiků později se zdola ozval Emilův vítězný pokřik „Dobrý, můžeš.“

 

Tomáš se posadil do úvazku, naposledy zkontroloval, zda nahoře nezůstalo zapomenuté nějaké vybavení. Druhým, tentokrát již nenápadným, pohledem se ujistil, že dlouhovláska ho sleduje skrz optiku zrcadlovky a dlouhým skokem vyrazil vstříc hlubině. Minul nevýrazný převis a pokračoval k zemi. Levačkou si přidržoval lano a těsně před jeho koncem jej pomalu napjal. Zvolna se zastavil. Zběžně pohlédl dolů, jen aby se ujistil, že nedoskočí na nějaký z okolních balvanů a - zarazil se. Najednou mu došlo, proč Emil tak dlouho váhal. Oba konce lana se totiž posměvačně vznášely nikoliv metr nad zemí, ale o poznání výše. Mozkem se mu okamžitě rozezněla ozvěna jeho vlastních slov ´To se ti jenom zdá, že seš vysoko. Normálně to tady VŠICHNI skáčem…´ Na okamžik zaotálel, ale pohled na brunetku ho přinutil k rychlému rozhodnutí. Vždyť pod ním není nic jiného než jen šest metrů vzduchu a vrstva jemného měkkého písku - to dá. Přece tady nebude hodinu prusíkovat zpátky nahoru jako nějakej srab. Nesmí váhat! Váhat se u žen nikdy nevyplácí a tak to prostě pustil.
Ucítil závan proudícího vzduchu, zaregistroval známé zašimrání v podbřišku a během vteřiny seděl v písku – na prdeli. Byl trochu otřesený, ale naprosto v pořádku. Emil ho nábožně pozoroval a dlouhovláska opět s rukou před ústy zapomněla na svůj fotoaparát. ´Doskok nic moc, ale je to na dobrý cestě. ´ Napadlo Tomáše a chystal se jí oslovit, přesně tak, jak si usmyslel nahoře. Postavil se, a když se pokusil udělat krok vpřed, tak se mu náhle podlomila pravačka a on se bezmocně zřítil zpět do písečného lože. Jeho holení projela ostrá bolest. Najednou si uvědomil, že něco není v pořádku. Že s ním něco není v pořádku! Obraz okolního světa se počal zvolna měnit, nejprve se v něm objevilo jen několik drobných černých skvrn, ty se ale počaly rychle slévat v temný oceán nicoty.
Když Tomáš procitl, zjistil, že sblížení s cizí kráskou proběhlo podle naprosto odlišného scénáře, než na jakém intenzivně pracoval ve své fantazii - fackovala ho. „No to je dost ty - hrdino“ Byla její uvítací věta, pronesená s vytříbeným citem pro ironii. Ani si ji nestačil pořádně zblízka prohlédnout, protože nečekala na jeho reakci, otočila se, vyhrnula mu nohavici a začala ošetřovat jeho nepěkně poraněnou nohu. Na rozdíl od Emila nebyla vůbec vystrašená a jednala jako by pomocí smyček připevňovala k lýtku stativ každý den.
Tomáš mezi bolestivými syknutími tiše utrousil „asi to bylo kapánek vejš, než jak to vypadalo. Nechápu jak je to možný, s šedesátky to tady fakt skáčem všichni.“
„Máte štěstí, že jsem tady byla, ten floutek“ pohodila kráska hlavou směrem k Emilovi, “asi v životě neviděl zlomeninu. Jste všichni stejný - namachrovaný a pitomý!“ Její výraz ovládla směs oprávněného rozčílení a pohrdání.
Tomáše napadlo, že možná nemá až tak úplně pravdu, protože kdyby tu skutečně nebyla, tak by to nejspíš tak ukvapeně nepustil, a tedy by nebylo potřeba vůbec nic řešit. Tuhle úvahu si však nechal pro sebe, ostatně rozčilená už byla dost i bez jeho poznámek. S adresou to vypadalo bledě, stejně jako s dojmem, který na ní nejspíš udělal. Napadalo ho, že si s Emilem musí o téhle epizodce ještě promluvit a vysvětlit mu, že takhle se to fakt nedělá.
Společnými silami se nějak dostali k autu, kde je po ujištění, že Emil do nemocnice trefí, nechala dlouhovláska jejich vlastnímu osudu. Ještě před tím než odešla, však vtiskla Tomášovi do rukou lístek s adresou. To aby věděl, kam jí má osobně přivézt stativ alias dlahu.
Cestou ze špitálu líčil Emil vše o nákupu, opakovaně sebe i Tomáše ujistil, že nešetřil a domů si určitě odnesl šedesátku. Nechápu jak je možný, počkej chvilku, já ti přinesu originál visačku z Lanexu, je to tam určitě napsaný.“ Pronesl, když zastavil před domem. 
Tomáš mlčel. Díval se ven na vilku, na Emilova pyšného otce, na další zjevně nepojízdný vrak, před nímž stál jiný pojízdný. Ty dva pojilo asi deset metrů krásného, červeného, dynamického, úplně tažného lana…