Pandořina skřínka

Pandořina skřínka

Anotace: Podzimní povídka. Ocením vaše názory v komentářích. EDIT: Upraven začátek povídky :)

 

"Brrr", zatřese se zimou, když vyjde z vyhřáté kanceláře ven na ulici.

Na vteřinu zaváhá, pak se ale hlouběji zachumlá do kabátu, kolem krku si těsněji přitáhne šál a vyrazí pěšky směrem domů. Město je dnes liduprázdné. Ulice jsou zahalené téměř neprůhlednou mlhou, kterou se místy snaží projasnit oranžový svit pouličního osvětlení. Jí to ale nevadí, pohrouží se do svého nitra a přemýšlí nad blížícím se víkendem. Z myšlenek ji nevytrhnou ani sem tam jí míjející šedé postavy, které se na pár vteřin zjeví jakoby odnikud, aby následně opět zmizely. O víkendu se vdává její sestra. Nejprve ji běží hlavou myšlenky na to, co vše ještě slíbila, že pomůže sestře připravit na její velký den. Postupně se ale dostane i k jiným myšlenkám.

"A kdy mě přítel požádá o ruku?" přemítá, když vstupuje na most prěs řeku.

Jsou spolu již skoro 3 roky a vztah jim perfektně funguje. Konečně potkala muže, který se k ní chová s úctou, respektuje ji, ale přitom by ji nejradši na rukou nosil. Její tvář ozdobí úsměv, když si vybaví, jak se ji neustále snaží dělat radost drobnostmi. Tu dárkem, jindy květinou nebo přípravou večeře, aby si mohla po práci chvilku oddechnout. Je přibližne v půlce mostu a úsměv na tváři jako by ji rázem zamrznul. Na kamenném hrazení mostu stojí shrbená postava.

Chvíli na ní něvěřícně kouká a snaží se sama sebe přesvědčit, že se jí to jen zdá. Opatrně udělá krok blíže a zjistí, že sen to rozhodně není. Je teď od postavy asi 2 metry, a slyší slabé občasné zavzlykání.

"Proboha, co mám teď dělat?" probleskne jí hlavou.

Vypadá to na muže.

"Mám na něj promluvit, nebo jen projít a pak někoho zavolat? Co když promluvím a on se lekne a spadne dolů řeky? Nebo tam skočí schválně, aby mu to někdo nerozmluvil?"

Čím víc nad tím přemýšlí, tím víc je nejistá.

"Haló, jste v pořádku?"

Síla hlasu, s jakou ta věta vyšla z jejích úst, jí samotnou překvapila. Postava sebou cukla, ale za hlasem se neotočila.

"Můžu vám nějak pomoci?" zkouší znovu navázat kontakt.

"Jo, vypadni!" okřikne jí náhle mužský, avšak roztřesený hlas. Odhaduje, že mu nemůže být víc než 20 let. Spíše méně.

"Nech mě bejt a táhni do hajzlu! Všichni mě nechte kurva bejt!" vzlykne.

Opatrně udělá další krok směrem k němu.

"Co se ti stalo?" ptá se s nehraným zájmem. "A proč stojíš tady na tom zábradlí?" pokračuje v otázkách, aby ho přivedla k dialogu.

"Hovno se mi stalo. Co ti je potom? Proč mě prostě nenecháš bejt. Říkal jsem ti, ať táhneš do hajzlu, krávo blbá!" křičí skoro hystericky, aniž by se jednou jedinkrát na ni otočil.

Nastane chvilka ticha, kdy oba jen stojí a mlčí.

"Běž pryč a nech mě umřít!" přeruší to ticho opět jeho vzlyknutí.

"Nemůžu," odvětí ona klidným hlasem.

Poprvé otočí hlavu směrem k ní. Nevěřícně se na ní zadívá. A ona se zpříma dívá na něj. Teď už vidí, že mu je maximálně 16. Opět chvilka ticha.

"Nemůžu tě nechat jen tak skočit", promluví k němu opět skoro šeptem.

"Proč?" zeptá se s údivem on.

"Tohle jsem už jednou zažila a tenkrát jsem to nechala plavat. Byla jsem mladá a nechápala jsem to. A dodnes toho lituju," odvětí.

"Co se ti stalo tak hrozného, že chceš skončit se životem?" prolomí náhle otázkou opětovné mlčení.

"Co ti je pořád po tom?" odbyde jí on.

"Tak třeba chceš aby ostatní věděli, proč jsi to udělal?"

"A k čemu jim to bude, stejně nikoho nezajímám!"

"Ani rodiče? Nebo sourozence?"

"Všem jsem ukradenej!" zaječí na ní.

"Mě ale třeba ukradenej nejsi, zajímá mě, co se ti přihodilo," pronese klidným hlasem ona a věnuje mu úsměv.

"Opravdu mě to zajímá!"

"To říkáš jen proto, abych neskočil! A vůbec, nesnaž se víc přiblížit!" zaječí na ní.

"Nebudu se přibližovat, když nechceš. Ale řekni mi, co se ti stalo. A já ti na oplátku zase řeknu, co se stalo mě."

Chvilku na ní zase zírá a mlčí.

"Platí?" zeptá se znovu ona a mezitím udělá krok k zábradlí.

"Nepřibližuj se nebo fakt skočím!" vzlykne zase.

"Nepřibližuju se, jen si chci taky vyzkoušet, jaké to je stát tam nahoře," odpoví mu klidným hlasem.

"Tak platí?" zeptá se znovu, když už také stojí kousek od něj na hrazení mostu.

Kouká na ní a mlčí. Přemýšlí, co se to vlastně děje. Přišel sem, aby skočil dolů a ukončil to neustálé trápení. A místo toho tu teď stojí dva a mají se bavit o jeho problémech?

"Proč to děláš?" zeptá se jí překvapeně.

"Říkala jsem ti, že už jsem to jednou zažila a nechci si to znovu vyčítat," odpoví mu,

zatím co hledí se zájmem dolů do hloubky pod nimi. Není to tak vysoko, 8 možná 10 metrů k hladině neklidné řeky.

"Takže co se ti přihodilo?" zeptá se ho znovu.

Mlčí, přemýšlí. Oba.

Kolem nich prošla osoba, ale ani se nezastavila a pokračovala dál v cestě.

"Bože, jak jsou lidé zahledění sami do sebe," zamrzí ji.

"Co se ti stalo?" položí opět nezodpovězenou otázku.

"Nikdo mě nemá rád." vyhrkne ze sebe on.

"Ve škole mě šikanují, protože nemám značkové oblečení a nejnovější mobil. Holky se mi smějí a nikdo mi nerozumí!" rozčílí se zase.

"Rodiče jsou rozvedení a víc je zajímají jejich nové rodiny a mě si přehazují jako horký brambor."

Opět začne vzlykat.

"Ale proč? Co jsem komu udělal? Já už nechci v tomhle světě žít!"

"Mohlo by to být i horší!" snaží se ho uklidnit.

"To víš že jo, co ty o tom prosim tě víš?!" vyjede na ní.

"Možná víc, než si myslíš," odpoví mu tiše, pohnutým hlasem.

"To určitě, to říkáš jen tak! Abych neskočil!"

"Když myslíš," odvětí mu suše.

Získala si jeho pozornost. A zájem.

Kolem prošel další člověk, i když te se alespoň na vteřinu zastavil.

"Slíbila jsi, že mi něco povíš," přeruší mlčení dotazem.

"Jo? A co?"

"Jo! Že mi povíš, co se stalo tobě!"

"A tebe to zajímá?" poškádlí ho otázkou.

"Já ti řekl co mám za problém, jsi na řadě!" okřikne ji.

"Dobrá, ale slib mi, že neskočíš! Máš ještě život před sebou, můžeš si založit vlastní rodinu a uvidíš, že se časem vše zlepší. Jen musíš být trpělivý." povzdychne si.

"Nevím," odvětí.

"Co nevíš?"

"Nevím, jestli neskočím!"

"Tak skoč a já ti alespoň nemusím nic říkat. Stejně tě to nezajímá," odpoví mu zklesle.

"Nikoho to nezajímalo. Tehdy, a ani teď," řekne si spíš sama pro sebe.

"O čem to mluvíš?" zeptá se s očividným zájmem pro změnu on.

"Tak slíbíš mi, že neskočíš? Alespoň ne dnes!" zaútočí na něj znovu otázkou.

"Fajn!"

"Fajn co?"

"Neskočím!"

"Fajn"

"Tak co se ti stalo?" Naléhá na ni znovu.

Zaváhá. Ale pak se odhodlá. Už se stejně rozhodla.

"Když jsem byla v pubertě, sexuálně mě zneužíval tátův bratr. Opakovaně. Moje sestra to vědela, musela to vědět, protože několikrát ho u toho viděla. Ale nikomu nic neřekla. A pokud řekla, nikdo s tím nic nedělal. Trvalo to takhle několik let, dokud."

Odmlčela se.

"Dokud co?" vybízel ji k pokračování.

Po tváři jí stéká slza.

"Dokud co?" zopakoval otázku.

"Dokud jsem s ním v 16 neotěhotněla," odpoví konečně třesoucím se hlasem.

Oba mlčí.

"Donutili mě jít na potrat, dneska kvůli tomu nemůžu mít děti. Rodiče to ale nechtěli řešit mimo rodinu a tak se dělalo, že se nic nestalo. Dokonce mi říkali, že je to moje chyba, že jsem se chovala příliš vyzývavě. Vyzývavě ve 13 letech," pronese s pohrdáním v hlase.

"Ježiši," proklouzne mu mezi rty.

"Po půl roce jsem se zhroutila," pokračuje ve vyprávění.

"Skončila jsem v léčebně, na prášcích. Pár dalších měsíců mám v mlze. Vím jen, že se to ve mně snažili upozadit. Asi se jim to i povedlo," pousměje se.

"Když jsem se vrátila domů, všichni se snažili dělat, že je vše v pořádku. Strýc se odstěhoval někam na Slovensko. Po 2 měsících se zhroutil táta. Vrátil se z práce dřív, ve stejnou dobu jako já ze školy. Podíval se na mě, řekl mi promiň a šel na zahradu. Nechápala jsem, co tím myslel. Až pak, když jsem ho šla po hodině hledat a našla ho viset v kůlně jsem to pochopila."

Odmlčela se a on nevědel, co jí na to říct. Mlčel.

"Máma mi to dodnes dává za vinu. Že jsem ho nezastavila. A že to udělal kvůli mně," pokračuje a roní při tom slzy.

Mlhu protínají modré záblesky a ticho teď vyplňuje zvuk sirény.

"Slez dolů," vyzve ho.

"Slíbil jsi mi to!"

Mlčky přikývne a slézá zpět na most.

V tu chvíli na kraji silnice zastavuje policejní auto a vystupují z něj policisté.

Ale ona se už přece rozhodla...

"Co se to tu děje?" zazní otázka směrem k mladíkovi a ženě před nimi.

"Už nic," odpoví jim žena s úsměvem na tváři.

 

Pak skočí.

 

Autor Olin_Petrzelka, 22.11.2022
Přečteno 128x
Tipy 8
Poslední tipující: kozorožka, Stanislav32, Marry31, mkinka, Kumiko, jenommarie
ikonkaKomentáře (27)
ikonkaKomentujících (7)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Nějaké doporučení, kde získat zpětnou vazbu? :)

27.11.2022 18:56:15 | Olin_Petrzelka

Mně se to líbí. Zpětnou vazbu dostaneš na Písmáku, ale ne příliš laskavou. Ale smutné příběhy by se jim tam mohly líbit. Zpětnou vazbu dostaneš na Litwebu, je to malý, ale příjemný web. Taky není špatný Libres, ale je taky komornější. Jiné já neznám.
Je to opravdu dobré, říkám tedy jako laik. Mám pocit, že oné ženě i rozumím - teprve na zděšení a účasti druhých človeka uvidí, jakou hrůzu žije nebo žil - zažila jsem to a skočit mě napadlo taky. Jde o to překonat ten moment, kdy to na člověk a přijde.
A v dnešní době to vůbec nevadí - ti, co si stěžují, že je zlá doba, by se třeba mohli zastydět, že na tom nejsou až tak zle, když se jim nestalo něco fakt zlého. Na mě to tak funguje - když je mi zle, pomyslím na vojáky v zákopech, lidi v koncentrácích, a zjistím, že jsem jenom nevděčná...
Neboj se a piš a dávej to klidně sem. Tady je hodně lidí, budeš mít zpětnou vazbu. A není spisovatel ten, aby se líbil lidem všem! :-)

29.11.2022 20:05:06 | kozorožka

Uctive dekuji - za precteni, nazor, i doporuceni webu!

Primarne pocitam s publikaci zde, za par dni dodam dalsi povidku nebo dve. A v hlave mi uz bezi casti knihy, tak uvidim, jak to pujde :)
Jeste jednou dekuji a preji fajn den

29.11.2022 23:25:12 | Olin_Petrzelka

Tak ano, dobře psané, jistě možné na reálném podkladu, jenže...
Depresivní začátek i konec, v téhle době. Mám ten dojem, že náhodný čtenář momentálně "na kříži" pod vlivem obdobného textu si opravdu stoupne před vrčící kamion.
Pointa je i když! Bohužel žádné poučení ani přesah. Já tomu říkám sekyrárna.

22.11.2022 20:06:16 | lesan-3

Co je sekyrarna? :D

Jinak dekuji za nazor, ja tam jiste pouceni vidim, treba ze se muze zdat, ze nase problemy jsou neprekonatelne, v porovnani s problemy jinych muzou byt malicherne. A ze u nekterych staci jen mala jiskra a ta odpali cely sud - obrazne receno :)
Mejte fajn vecer

22.11.2022 20:14:57 | Olin_Petrzelka

Máte nějaký tip, kde ještě publikovat povídky, aby člověk dostal zpětnou vazbu?

22.11.2022 19:56:26 | Olin_Petrzelka

Wattpad? Má s tím někdo zkušenosti? Dají se tak nějak díla zviditelnit?

23.11.2022 07:40:21 | Olin_Petrzelka

Nikdo nic?

22.11.2022 22:12:20 | Olin_Petrzelka

Brečela jsem u toho. Je to tak silně emotivní, že jsem mohla číst jen po částech. Chápu tu ženu, co skočila. Před zoufalstvím člověk hodně často nemá kam utéci.

22.11.2022 16:36:27 | mkinka

Děkuji. Ano je to tak, ale vždy existuje i jiná možnost.

22.11.2022 16:54:04 | Olin_Petrzelka

Já vím.

22.11.2022 17:05:04 | mkinka

Všechno zlé je pro něco dobré a stejně jako bájný fénix, i zlomený člověk by měl povstat posílený. O zkušenosti, emoce. Vím že to vždy nejde, ale je třeba se naučit bojovat. Sám se sebou, s nepřízní osudu i s druhými, je-li to třeba. A tím nemyslím fyzický boj :)

22.11.2022 17:52:36 | Olin_Petrzelka

Nejlepší je, když se setká člověk s podobným problémem a díky tomu druhému si mohou dát vzájemnou terapii duše.

22.11.2022 17:56:02 | mkinka

jen to nesmí dopadnout jako ve výše psaném textu :( Ale jinak souhlas, nejlépe pomůže ten, co to sám dokázal překonat a zároveň se umí vcítit do druhého, protože ví, co přibližně prožívá.

22.11.2022 18:03:20 | Olin_Petrzelka

Ono ke každému člověku chce každý vlastní způsob léčby depresivní situace.nekomu pomáhá i víra v Boha, protože potřebuje vědět, že v tom a tom není sám a že Bůh kráčí s ním a drží ho za ruku.

22.11.2022 20:16:01 | mkinka

Ano, clovek musi mit viru - a je jedno jestli v sebe sama, nebo v neco ci nekoho tam nahore. :)

22.11.2022 20:26:23 | Olin_Petrzelka

Přesně jsi vyjádřil. Lépe ani nemohlo být řečeno.

22.11.2022 21:00:54 | mkinka

KRITIKA - pozitivní i negativní vítána! :)

22.11.2022 16:21:14 | Olin_Petrzelka

Nikdo nic?

27.11.2022 18:57:11 | Olin_Petrzelka

Příběh mě velmi vtáhnul a ten překvapivý konec nemá chybu

22.11.2022 15:13:01 | Marry31

Děkuji, jsem rád že povídka zaujala!

22.11.2022 15:28:46 | Olin_Petrzelka

Musím říct, že závěr je očekávatelný. O to víc mě stejně překvapil. Svou samozřejmostí, smířením; naprosto uvěřitelný i šokující. Ze začátku se mi mluva zdála trochu strnulá, konec mě pohltil.
A chudák kluk.

22.11.2022 14:02:33 | Kumiko

Poupravil jsem zacatek, je to tak lepsi?

23.11.2022 21:57:15 | Olin_Petrzelka

Děkuji! Na začátku se mi opravdu nedařilo moc rozběhnout, vědel jsem, kam to chci dovést, ale nemohl jsem se chytit. Ještě se k němu pokusím vrátit.

Přeji fajn den!

22.11.2022 14:16:13 | Olin_Petrzelka

KRITICI se zde žádní nenajdou? :)

22.11.2022 13:14:39 | Olin_Petrzelka

Kritizovat nebudu :).

Je to smutný a opravdu hodně silný
lidský příběh.
Tolik bolesti v jedné duši
a strach...ve víru v lepší.

Že světem se těchto nese plno.
Lidský nezájem a bolest.

Smutné až děsivé.
Některé duše se jen tak nezahojí.

Četla jsem jej ráda,
i když téma je smutné.

Kéž všichni naleznou oporu, lásku a cit, ve svém životě.*

22.11.2022 13:50:02 | jenommarie

Kritiku, ať už pozitivní nebo negativní beru jako motivaci a vnitřní motor k další tvorbě.

Děkuji za přečtení, jsem rád že zaujala a zanechala dojem, i když vím že je to neveselé téma.

Krásný den, lepší než měla hrdinka příběhu.

22.11.2022 13:57:41 | Olin_Petrzelka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí