Krása

Anotace: je jen na vás, jak tuto povídku pochopíte... vím, není dokonalé, možná má rychlý spád, ale je tam všechno, co jsem chtěla naznačit... zamyslete se ;o)

„Ahoj, já jsem Krása, jsem jediná svého druhu.“
„To není možné, já jsem taky Krása!“
„Nemůžeš se jmenovat stejně jako já! Podívej se na sebe do zrcadla, vždyť já jsem tak hezká a ty tak… Tajemná?“

Seděla u velkého zrcadla. Prsty nanášela make-up. Jen aby všechno dokonale ladilo. Linky, stíny, účes, šaty. Lukáš seděl opodál v křesle a četl si noviny. „Sluší mi to?“ Otočila se na něj Aneta. Její manžel jen přikývl. „Vždyť ses na mě skoro nepodíval!“ obořila se na něj. „Koukal jsem na tebe, ale pro mě bys byla krásná i bez všech těchhle krémů a piplátek…“ usmál se na ni. Aneta se nadechla, ale nakonec neprotestovala. Sepnula sponou spadnutý pramínek vlasů a jemně cupitala k autu.
Reakce ostatních účastníků plesu byla naprosto taková, jakou očekávala. Každý ji chválil, jak jí to sluší a muži se za ní jen otáčeli. Cítila se spokojeně. Sem tam odběhla na toalety, aby se náhodou někde nevloudila nějaká chybička. Bujaře dotancovali poslední tanec večera. Společně jim to moc slušelo. Nasedli do auta a za žhavé debaty se spustily na noční silnici. „Už se těším, až budeme doma,“ zavrtala se ospale Aneta do sedadla. „Jo jo, pořádná horká sprcha a měkoučká postel,“ usmál se Lukáš. Zamilovaně pohlédl na Anetu. Na její tváři však viděl jen sekundové vyděšení. Výkřik. Rána. Ticho. Tma…
Probudil se v nemocnici. Ruka v sádře, noha v sádře, omotaná hlava… „Aneto?“ vykřikl do ticha. Palčivá bolest ve spáncích doprovázela jeho slova. Krátce na to se od doktora dozvěděl, že do nich naboural opilý a ke všemu ospalý řidič náklaďáku…
„Lukáši, nechoď ke mně…“ zněl žalostný hlas z kouta pokoje. Aneta skrývala svůj obličej v dlaních. „Ale proč?“ nechápal Lukáš. „Je ze mě doživotní oškliváka...“ rozbrečela se. Lukáš k ní přistoupil a objal ji. „Co blázníš?“ ptal se jí. „Myslíš si, že nějaké jizvy odpudí mou lásku k tobě? Miláčku, kdy konečně pochopíš, že tě miluji pro to, jaká jsi, nikoliv proto, jak vypadáš?“ pohladil ji po vlasech… Čas jako by se zastavil. Aneta pomalu sesunula dlaně z tváře. „Opravdu?“ zeptala se tichým, roztřepaným hlasem. Místo odpovědi dostala polibek…

„Vidíš, zrcadlo není životem. Důležitější je nitro. Pamatuj si to. Ty Kráso, která neseš přídomek Vnější…“