Skrytý talent

Skrytý talent

Anotace: Tak tři roky stará povídka...možná jsem jí měla trošku přepsat, ale to bych pořád jen opravovala, co se mi časem přestalo líbit...

Stála nad svým dílem a poprvé po několika týdnech mohla znovu klidně vydechnout. Obraz byl hotov. Tedy, to mohl být už dávno, ale teprve nyní s ním byla naprosto spokojená.
Helena Weissová, malířka, sochařka a spisovatelka v jedné osobě, se na svůj výtvor nemohla vynadívat. Několik posledních dní se nedokázala na nic soustředit. Stále myslela jen na to, že již za dva dny bude zahájena výstava, na které slíbila svůj nový obraz, nazvaný „Tanec bludiček“, představit veřejnosti.
Všichni její blízcí ji přesvědčovali, že je dokonalý. Ona však byla neústupná. Téměř dokončené malbě rýsující se na plátně stále něco chybělo. Mohl to být jen nepatrný detail, ale i ten opravdovému umělci obvykle nedá spát. A tak se stalo, že po více než týdnu usilovného snažení malířka domalovala do pozadí výjevu dvě stébla trávy, čímž svou práci definitivně ukončila.
Unavená se odebrala z ateliéru do své ložnice. O deset minut později již spokojeně oddychovala.
Druhý den ráno se probudila a plna elánu si spěchala svou chloubu ještě jednou prohlédnout. Zůstala zkameněle stát na prahu místnosti. Obraz nebyl na svém místě. Dřevěný stojan, jež se ještě předchozího večera mohl pyšnit krásnou malbou, byl prázdný. Heleně Weissové se zatajil dech. V prvním okamžiku ji napadlo, že obraz přes noc někdo ukradl. Vzápětí si však uvědomila, že jej nejspíš již převezli do galerie...
Ve tři čtvrtě na jedenáct bylo vše připravené ke slavnostnímu zahájení výstavy. Všechny sochy i obrazy byly na svých místech a vpředu na pódiu se vyjímal nejvzácnější skvost, zahalený sametovým přehozem. O patnáct minut později byli do sálu vpuštěni první hosté. Do půl hodiny se místnost zaplnila obdivovateli umění.
Na dvanáctou hodinu bylo připraveno slavnostní odhalení nejsledovanějšího a nejočekávanějšího výtvoru – Tance bludiček. Za zvuku Beethovenovy Ódy na radost pronesla slečna Weissová několik vět o svém dílu a triumfálně odhalila tajemství skrývané sametovým přehozem. V sále zavládlo ticho – všichni byli ohromeni zvláštní, leč překrásnou malbou. Vzápětí se spustil bouřlivý potlesk, který nebral konce. Autorka díla byla nevyslovitelně šťastná...

O tři dni později v galerii vypukl poplach.
Hlídač při obchůzce zjistil, že onen slavný obraz zmizel. Tentokrát zaručeně.
Na místo byla ihned zavolána policie.
Vyšetřovatelé sepisovali výpovědi hlídačů a ostatních zaměstnanců. Slečna Weissová propadala hysterii. Policisté slíbili, že udělají, co bude v jejich silách. Dokonce ihned upozornili celníky na všech hranicích, aby zpřísnili kontroly úložných prostor vozidel vyjíždějících ze země. Všechno bylo marné, obraz se nenašel…

O tři měsíce později šla Helena W. navštívit svou sestřenici Karlu.
Vyjela výtahem do třetího poschodí a zazvonila na zvonek se štítkem Zárubovi.
Otevřít přišel Mirek, Karlin manžel a prý: „Žena neni doma, vrátí se každou chvilku. Chcete tu na ní počkat?“
Ačkoli neměla sestřenčina muže příliš v lásce (vždycky jí přišel namyšlený , hrubý a arogantní), rozhodla se počkat. Snad to bude trvat opravdu jen chvilku.
Vešla do obývacího pokoje a posadila se na moderní koženou pohovku. Rozhlédla se po pokoji a ihned ji upoutal zajímavý obraz stojící v rohu místnosti. Byla to abstraktní malba – několik protínajících se kruhů na černém pozadí. Helena byla nadšena. Nemohla z obrazu spustit oči. Seděla na gauči a sledovala to mistrovské dílo dobrých deset minut. Hostitel se ani neobtěžoval dělat jí společnost.
Naštěstí se brzy vrátila Karla.
Ihned spustila vodopád omluvných slov, že prý byla v kadeřnictví, a potom se stavila u kamarádky a tak dále a tak dále. Helena její monolog přerušila otázkou, který známý umělec maloval ten nádherný obraz a proč že stojí tak v koutě?
Dostalo se jí překvapivé odpovědi:
„Myslíš tuhletu hrůzu? To dělal Mirek. Ani nevim, co ho to popadlo, najednou začít malovat. Vrátila sem se z lázní a už nám to tu strašilo.“
Nemělo smysl sestřenku přemlouvat o kvalitách toho díla, odjakživa měla svou hlavu a málokdy měnila názor. Raději si nechala zavolat přímo talentovaného autora. Byl velmi překvapený, že jeho amatérský pokus o malbu má úspěch u světoznámé malířky. Ovšem nedá se říct, že by dával najevo nějaké nadšení, nebo se snad snažil chovat mile. Začal si uvědomovat, že ta osoba, kterou ještě před hodinou nemohl ani vidět, mu najednou svojí dotěrností leze na nervy ještě víc než kdykoli předtím.
Helena jeho podrážděnost nevnímala a snažila se mermomocí rozpoutat konverzaci. Ačkoli jí autor díla odpovídal vesměs jednoslovným odseknutím, nevzdávala se a po půlhodinové „konverzaci“ se rozhodla, že obraz koupí a vystaví na své příští vernisáži jako „dílo začínajícího malíře“.
Z toho byla autorova manželka sice nadšená, ale on sám vůbec. Říkal, že už kupce má a podobně. Všemožně se zarputile vymlouval.
Po dlouhém vykrucování z něho nakonec vypadlo, že teď mají menší finanční potíže a šlechetný zahraniční kupec by jim je pomohl vyřešit. Helena se však své myšlenky nehodlala vzdát. Jako uznávaná umělkyně si nežila špatně a tak se nabídla, že zaplatí dvakrát více než zahraniční zájemce. Ne, že by tolik toužila rozhazovat peníze, ale obraz se jí velmi líbil a navíc chtěla pomoci své sestřenici.
Zeptala se, kolik to tedy bude dělat a když se částku dozvěděla, málem se poroučela z luxusní pohovky na starý ošlapaný koberec. Statečně však souhlasila, že zaplatí. Koneckonců – mohla si to dovolit.
Neuvěřitelně ji překvapilo, když na to Mirek výsměšně řekl: „To ti teda gratuluju, že máš na rozhazování prachů za bezcenný čmáranice, ale já ti to stejně neprodám!“ a s úšklebkem odešel z pokoje.
Obě sestřenice, zmatené na nejvyšší míru, se po sobě překvapeně podívaly.
„No nic, tak snad abych šla,“ prohlásila Helena a začala se chystat k odchodu.
Cestou se ještě zastavila u obrazu, aby se naposledy podívala. Naneštěstí však zakopla o roh koberce a ztratila rovnováhu. Aby se zachránila před pádem, zachytila se o stojan obrazu. Ten bohužel nebyl zrovna nejstabilnější, a tak se i s vzácným dílem sesul jak přitažlivost zemská káže.
Vyděšená Helena jej rychle začala stavět zpátky doufajíc, že se mu nic nestalo. Málem propadla panice, když uviděla, že se docela dole, v pravém rohu, odloupnul kousek barvy. Ale jenom na okamžik – pocit provinilosti a zděšení vzápětí vystřídal vztek. Zkušená malířka dokázala i přes malé rozměry kazu rozpoznat, že výtvorem byla přemalována jiná malba. A v ní, ač je to neuvěřitelné, bezpečně rozpoznala svůj Tanec bludiček…

První noc ve vězení nemohl Miroslav Záruba usnout.
Stále se nedokázal zbavit myšlenky, že kdyby byl zkusil malovat dřív, nemusel si nadělat dluhy, a tedy by ani nebylo nutné, aby kradl ten příšernej obraz. Mohl být mnohem známější a úspěšnější, než jeho nenáviděná (po této události u něho samozřejmě Helena na oblíbenosti nezískala) příbuzná, mohli si se ženou žít opravdu na úrovni (což jim takhle připomínala jedině darovaná, rádoby luxusní pohovka, která ovšem ve skutečnosti nijak velkou cenu neměla). A tyto myšlenky jej provázely ,i když si stoupal na rozvrzanou vězeňskou židli, aby vsunul hlavu do smyčky z cáru prostěradla.
Autor Eve, 27.03.2005
Přečteno 537x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí