Cesta vlakem

Cesta vlakem

Pamatuji si, jak jsi před lety nastupoval do toho vagonu. Byl jsi plný odhodlání a sil. „Dojedu tam a to budou koukat co se bude dít.“ Nemyslel jsem si že máš úplně pravdu, ale snažil jsem se ti věřit a podporovat tvé ambice.

Když byla z dáli vidět pára, s nadšením jsi zvedl svůj kufr a možná jsi příliš spěchal s loučením, ale bylo vidět, že ta tvá touha tě žene kupředu. Kdysi i nás takhle hnala, ale my už na to tak nějak zapomněli...
Nastoupil jsi do vlaku, naposledy zamával a odjel. Bylo nám smutno, ale stejně jsme tak nějak věděli, že si jedeš za tím svým.

Vlak byl dlouhý a měl před sebou dlouhou cestu. Jak tě tak znám, vím že jsi za tu cestu musel poznat snad všechny cestující. Úplně všechny, včetně těch, kteří průběžně přistupovali. Víme že neumíš chvíli sedět na místě. Proto je nám jasné, že jsi celý vlak procházel tam a zpátky, přátelil jsi se s každým kdo tam byl, s každým jsi chvíli hovořil a že když už jsi poznal všechny, netrpělivě jsi procházel vagony tam a zpátky, než přistoupil někdo nový.

Chvílemi to určitě vypadalo, jako když je v tom vlaku úplně každý. Jako kdyby se celý svět vešel do jedné soupravy. Tenhle byl odtud, tamten odjinud…
Každý měl svůj příběh, své místo, své sny, touhy a nedostatky…
Snad celý svět v jednom vlaku...

No a tak stanice míjely, čas plynul, lidé se poznávali a ty jsi byl šťastný mezi nimi.
Vůbec tě netrápilo že do konce cesty tě ještě čeká spousty dní v tom nepohodlném vlaku a spousty nocí na bezesném lůžku, které bylo tvrdší, než podlaha pod kostelní lavicí, na které jsi musel v mládí klečet.

Taky vím, že ve svém deníku máš určitě vše poznamenané. To že jsi dnes potkal zajímavého faráře, včera jste jeli okolo jezera, předevčírem jsi zpovídal řezbáře a před tím, ti bylo smutno z večera.
Vím že ta cesta byla tím nejzajímavějším, co se ti kdy mohlo stát. A jak moc jsi se musel cítit při touze po tom, až dojedeš na konečnou. Až po několika těch nekonečných týdnech dojedeš do cíle.
Pamatuji si, když jsem sám tím vlakem jel, a vím jak moc mě bavilo to cestování, ale ten pocit, když víš, že příští zastávka je konečná… To bylo opravdové chvilkové štěstí. A věřím že jsi to měl stejně.

Muselo být pro tebe ale obrovským překvapením, že na konečné, jsme na tebe čekali...
My, kteří jsme tě tenkrát doprovázeli na nádraží, když jsi vyrážel na svou cestu, jsme tě vítali v cílové stanici…
Vystoupil jsi v rozpacích, díval jsi se na nás pohledem, který jako by říkal „Co tady děláte? Vždyť od vás a odtud jsem právě odjel.“
Ano chlapče, ale my jsme tě přivítali v docela jiné stanici. Pravda, jsme tu všichni a i ta stanice se tváří stejně, jenže v této stanici už vlastně ani vítr nefouká a mračna neodchází.
V této stanici se zkrátka jen vystupuje.
Autor Křemen, 16.03.2023
Přečteno 40x
Tipy 2
Poslední tipující: Sonador
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

próza ti jde*

16.03.2023 12:31:55 | Sonador

Děkuji

16.03.2023 19:46:48 | Křemen

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí