Blízko i daleko

Anotace: Příběh na téma Vztah na dálku

Spousta lidí ve svém životě vyzkoušela vztah na dálku. Někdo by 

do toho nešel nikdy, ale někomu zkrátka nic jiného nezbývá. A to 

je příběh o mně a o Annie.

   Annie byla moje láska už skoro od dětství. I když trvalo dlouho, 

než jsme si spolu poprvé vyšli na rande. Naše rodiny bydlely 

ve stejné ulici a my se potkávali v podstatě každý den. Pořád jsem 

si na ni myslel a nakonec ,až na střední škole, když se tenkrát 

rozešla s fotbalistou Stevem Jenkinsem, jsem si dodal sebevědomí 

a pozval ji na procházku a do kina.

   Teď už je to skoro šest let, co jsme spolu a upřímně se divím, že se 

mnou vydržela až do dnes. Vlastně mi nejde na rozum, že si se mnou 

vůbec vyšla. Nikdy jsem nebyl ten typ, na který by holky letěly a byl 

spíš ten průměrný, nevýrazný týpek, co nevyčníval, ale ani moc 

nezapadal. Annie byla můj opak. Nádherná holčina, po které 

pokukovali snad všichni kluci, okolo kterých jen prošla a mohla 

lámat srdce na počkání. A teď je to moje přítelkyně.

   Z Annie se stala učitelka v mateřské školce a mě to vždy táhlo 

do armády. Není to moc bezpečná práce, ale já byl v životě prostě 

klikař a zatím se mi zranění a úrazy vyhýbaly. Annie se vždy bála, 

že jednou budu povolán do ´´válečného pekla´´ , jak vždy říkala a 

já se upřímně bál, že její obavy se stanou skutečností. Přeci jen 

byl rok 2004 a v Iráku se válčilo o sto šest. A byla jen otázka 

času, kdy naší jednotku povolají do akce.

   Byl zrovna druhý květen a já se dozvěděl, že opravdu pojedeme 

do Iráku chránit a hlídat města, která už americké jednotky 

vyčistily, takže bychom měly být daleko od bojů. Annie to ale 

nechtěla poslouchat. Zdrtilo jí, že tam jedu. I kdybych řekl, že 

tam budu hlídat školky a dětské parky, stejně by se nenechala 

uklidnit. Ale co naplat, rozkaz je rozkaz a já musel odjet.

   Bylo to vlastně poprvé, kdy jsme od sebe byli s Annie odděleni 

na tak dlouho. V minulosti šlo vždy jen o pár dní, kdy jeden z nás 

někam odjel. Teď si můžeme poprvé vyzkoušet vztah na dálku.

   Kdo už takový vztah někdy prožil, ví, že to není vůbec žádná 

sranda a kdo to nezažil, tak tomu něco povím. Pokud jste jen 

trochu žárliví a máte bujnou fantazii, tak se do toho raději 

nepoušťejte. A je jedno, jestli jste muž nebo žena. V našem 

vztahu jsme žárlivci s velkou představivostí byli oba.

   Posílal jsem Annie každý týden aspoň jeden dopis a občas jsme 

si volali. Psal jsem jí, že jsme od války daleko, že se nemusí bát 

a že jsem v pořádku. Jen seržantka Ripleyová nám dává do těla. 

Ale místní jsou k nám přívětiví. Dáváme jim vodu a jídlo a oni 

nás za to mají rádi a pomáhají nám.

   Kéž bych věděl, že pokaždé, když Annie četla nějaký můj dopis, byla 

žárlivostí bez sebe. Proč? Z jejího pohledu ty dopisy působily totiž 

asi takhle :

   Seržantka Ripleyová nám dává do těla, je to totiž nádherná prsatá 

blodýnka se sexy postavou a v armádních bikinách jako z videoklipu 

od skupiny Captain Jack. A s každým z nás si to po večerech pěkně 

rozdává. A místní nám za vodu a jídlo cpou své krásné dcerky a 

ženy přímo do postele, aby se nám odvděčili a udělali nám radost. 

Jo jo. Ženská představivost. Kéž by to takhle bylo i ve skutečnosti.

Seržantka Ripleyová byla totiž statná černoška, která by klidně mohla 

soutěžit s Arniem Schwarzeneggerem o titul Mr.Olympia, a to nejen 

díky své muskulutaře, ale i díky své mužské vizáži. No a místní 

děvčata? Nějak jsem si nedokázal představit milování se 

s šedesátiletými stařenkami, které ve vesnici zůstali.

   Ale ani já nebyl bez chyby. Když se mi povedlo Annie po pár týdnech 

zavolat, vyzváněl její telefon hodně dlouho, až jsem to chtěl vzdát, 

když se konečně na druhé straně ozval její hlas, ovšem značně 

zadýchaný.

   ,,Ano? To jsi ty Johnny?´´ Zněla, jakoby právě doběhla maraton. 

   ,,Jasně, že jsem to já? Co tam provádíš? Už jsem to chtěl položit.´´ 

I během mých slov zněla udýchaně. Ona snad někam vážně běží.

   ,,Promiň, byla jsem venku a zaslechla jsem telefon, když jsem 

otevírala dveře, tak jsem honem běžela ho zvednout.´´ Její dech 

pořád zrychloval.

   ,,A proč nemáš mobil u sebe?´´ Zrovna ona, která skoro nedá telefon 

z ruky, že by odešla ven bez něj?

   ,,Prostě jsem na něj zapomněla, to se snad může stát každému,ne? 

Proč jsi na mě takový? Navíc voláš nevhod. Měl jsi volat až zítra, jak 

jsme se domlouvali. Pospíchám. Jdu dnes večer ven. Jen jsem se 

přišla převléct a zase jdu.´´

   ,,No tak promiň, že jsem tě chtěl chvíli slyšet. Zítra volat nemůžu, 

nebude na to čas. A kam vyrážíš? A s kým?´´

   ,,Johnny, já teď fakt nemůžu. James na mě čeká venku. Neboj, dá 

na mě pozor. Opatruj se, lásko. Ahoj!´´ A telefon zmlkl.

Kdo je sakra James??? Vždyť žádného neznám. Kam s ním jde? 

Co s ním bude dělat? Napadala mě spousta otázek a vůbec jsem 

nevnímal, co se děje kolem mně. Nezaregistroval jsem Jacka, 

svého nejlepšího kamaráda v tomhle táboře, jak na mě upřeně hledí 

a poslouchá můj telefonát.

   ,,Co je, Johnny? Trable doma?´´ Měl jsem ho rád, byl to fajn kamarád, 

ale jak šlo o holky, byl to vážně proutník a považoval se za velikého 

znalce ženského myšlení.

   ,,Ale to nic. Jen Annie zněla nějak divně. Byla celá zadýchaná a tvrdila 

mi, že si nechala mobil doma, i když na něm visí v každý volný chvíli. 

A pak vyrazila ven s nějakým Jamesem.´´

   ,,Jo kamaráde, už je to tady. Stará ti doma zahejbá. Čekal si snad něco 

jinýho? Vždyť to byla jen otázka času.´´ Tak tohle jsem vážně 

nepotřeboval slyšet. Už jsem Jacka neposlouchal a šel se ven projít. 

Ještě na mě něco volal, ale nevnímal jsem ho.

   V hlavě se mi honily různé představy. Zadýchaná nebyla proto, že by 

utíkala k telefonu. Prostě si to rozdávala s tím Jamesem. A vsadím 

se, že i během našeho krátkého hovoru jí brousil zezadu a ona 

prostě neměla čas se se mnou bavit.

   V těhle chvílích by měl člověk zachovat chladnou hlavu a 

nepředstavovat si hned to nejhorší. Kdybych zůstal v klidu, mohla mi 

v příštím telefonátu vysvětlit, že opravdu doma telefon zapomněla a 

že James je jméno její nové kolegyně z práce, se kterou vyrazily do kina 

a na menší holčičí pokec a pospíchala proto, aby stihly začátek filmu.

   Jenže já v klidu nezůstal. Myšlenky na nahou Annie s cizím frajerem mi 

zatemnily mozek a já nevěděl, jak je zaplašit. Šel jsem se projít a vůbec 

jsem nemyslel na to, že jdu mimo tábor a kráčím po cestě, která měla 

být vyčištěna od nášlapných min.

   Mé celoživotní štěstí při vyhýbání se úrazům mě opustilo během pár 

okamžiků, kdy jsem pod svou nohou zaslechl cvaknutí a pak …..

   Pak už mi jen před očima běžel celý můj život. Viděl jsem hlavně Annie 

od jejích dětských let až po naše loučení než jsem odjel plnit svou misi. 

A najednou jsem jí uviděl před sebou, jak se na mě usmívá, vztahuje 

ke mně ruce a chce mě líbat. Ale kde se tu bere? Copak jsem neumřel?

Nikdy jsem nevěřil na náhody, na štěstí nebo na zázraky. Ale ve chvíli, 

kdy se mé tělo rozletělo po výbuchu miny na malinké části, se na druhé 

straně zeměkoule snažily Annie a James dostat do kina, ale místo 

na projekci filmu Collateral s jejich milovaným Tomem Cruisem, skončila 

jejich jízda pod koly rozjetého kamionu, kterému nedaly přednost.

   A tak jsme zase mohli být s Annie spolu a to navždy.