Úchylák

Bylo mi krásných patnáct let, slunce svítilo a já šla od rybníka po úzké pěšince, lemované po levé straně rozkvetlými stromy, po pravé vlakovými kolejemi a nízkým lesíkem těsně u nich. Usmívám se na svět, čadím si spokojen cigárko, nikde nikdo.

Najednou vidím, jak se něco kmitlo u lesíka za kolejemi.
Kouknu a doprčic! Stál tam chlápek, kalhoty pod koleny a no, víte, co asi dělal. Zmrazil mě strach a vytřeštěně na něj koukám.
To se mu asi líbilo, protože přidal. Jel vlak. Jenže přejel a on tam stále byl.

Pomalými krůčky jsem se začala vytrácet a pravým okem nenápadně šilhala, co on na to. Nic.
Trochu se mi ulevilo, a když jsem byla v bezpečné vzdálenosti, mazala jsem úprkem pryč, div jsem plíce nevyplivla.

Dostala jsem ale pěkný vztek.
"Počkej, já Ti ukážu, Ty neřáde," rozhodla jsem se pomstychtivě.
Kousek od kolejí bydlela paní, která mi půjčovala Ritu.
Byla to Německá ovčanda a já s ním chodila na cvičák, takže byla na šupáky cvičená. Teď to bude má zbraň.

V rychlosti jsem majitele řekla, co se děje, čapla Ritu a pádila zpátky.

Byl tam.
"Hej Ty prase úchylácký, koukej odtud vypadnout, než na Tebe pošlu psa a on Ti to ukousne!" zařvala jsem na něj rázně a Ritě poručila:
"Šupák je to - zadrž!"
To byl povel, který se používal k zadržení pachatele.

Rita vycenila zuby, napnula vodítko a letěla na něj. Já za ní vlála a hulákala:
"Slyšels Ty úchyle, natrhne Ti prdel!"

Chudák naháč, ani si nestihl ze strachu před psími tesáky vytáhnout kalhoty a utíkal do lesíka jak vystřelené torpédo. Teda, utíkal, ty kalhoty u kotníků mu samozřejmě překážely, takže spíš poskakoval jak postřelený zajíc.

Byla jsem na sebe neskonale pyšná za svou odvahu.
"Ten to schytal prasák ujetej, hihi," usmála jsem se spokojeně.
Pochválila jsem Ritu, poděkovala ji za pomoc a zvesela jsme se rozběhly k nedalekému rybníčku.