Hledání kopretinové dívky

Otevřela oči. Cítila chlad. Zvedla hlavu a rychle se rozhlížela kolem sebe.

Ležela na zasněžené pláni. Už byla noc. Slyšet byl jen vítr, který rozháněl

sněhové vločky všude kolem ní. Zvedla se a vykročila směrem, který jí

připadal být tím správným. Kolem ní nebylo nic než jen sněhem pokrytá

zem. Kvůli sněžné bouři viděla jen pár desítek metrů před sebe.

   V dálce se však začal každým jejím krokem tvořit stín kopce. Ten 

po chvíli začal nabírat obrys hory. Nabyla jistoty, že musí na vrchol.

Místo únavy pocítila novou energii a rozběhla se k hoře. Dokud to šlo,

utíkala. Pak už jen šla a nakonec se téměř plazila vyčerpáním. Bouře 

neustávala, naopak ještě zesílila. Nevěděla, jak vysoko je vrchol.

Mohlo to být pár metrů nebo klidně kilometrů. Nemohla to poznat.

Stoupala stále strměji a lezla po skalách, kam jen mohla. 

   Přemohla ji beznaděj. Sedla si, schovala hlavu do dlaní a plakala.

Nevěděla, co má dělat. Vrátit se, pokračovat nebo tu zůstat a dost

možná i zemřít. 

   Pak však bouře ustala a ona uviděla, že k vrcholu jí zbývají jen 

desítky metrů. Vstala a vyrazila za svým cílem. S očima upřenýma

na nejvyšší bod zrychlovala ve svém běhu. Doběhla na kámen,

který tvořil vrchol hory. Rozhlédla se. Neviděla nic než jen sněhové

pláně a další vrcholky, kam až oko dohlédlo. Zavřela oči a začala křičet

dokud vysílením nepadla k zemi a obestoupila ji tma.

 

 

 

   Ležela na louce plné bílých květin. Slunce ji hřálo a cítila

se šťastná a svobodná. Žádný sníh, žádné hory, jen louka a modré nebe 

nad ní. V dálce bylo vidět jezero. Pomalu se k němu vydala,nespěchala. 

Vždyť jí bylo tak krásně. Užívala si ten pocit. 

   Dorazila k vodě a bez váhání se do ní ponořila. Obklopil ji krásný modrý 

svět. Plavala mezi hejny ryb, hrála si s medúzami a užívala si volnosti. 

Cítila se svobodná.

   Pak se dostavil pocit moci a opustil ji i poslední zbytek strachu. Toužila 

se potopit co nejhlouběji. Cítila, že se jí nic nemůže stát. Dech jí nikdy 

nedojde. Klesala hlouběji a nořila se do temnějších a studenějších hlubin. 

Chtěla všemu, co je před ní, čelit. Nebála se. Vždyť nemůže zemřít.

 Tma už byla všude kolem.

Přestala cítit vodu.....

Strach se jí vrátil do žil....

 

 

 

 

 

Probudila se na studené zemi. Byla na dlouhé, nekonečné chodbě.

Po stranách neviděla žádné dveře, jen bílé zdi a zelená podlaha, co se táhly 

na obě strany, kam až oko dohlédlo. Žádná okna, jen pravidelně rozmístěná 

světla na bílém stropě. Měla strach.

   Z jedné strany chodby náhle začaly postupně zhasínat světla, blížil se k ní 

stín. Cítila, že tu není sama. Ve tmě se blížilo něco zlého. Něco, co jí chce 

ublížit. Znala ten pocit. Bála se.

  Zvedla se a začala utíkat. Nohy se jí však bořily do podlahy a stín se zatím 

rychle blížil. Cítila i chlad, co přicházel s temnotou. Tolik chtěla běžet, vzdálit 

se od nebezpečí, ale nešlo to. Stín ji dostihl a obestoupil ze všech stran. 

Sedla si, nohy přitáhla až k bradě a schovala hlavu mezi kolena. Plakala 

a křičela. Ledový stín po ní začal natahovat své temné pařáty. Byla už zcela 

v jeho moci. Její křik zanikal a cítila jen beznaděj....

Tma, chlad a prázdnota.....

 

 

 

   Probralo ji světlo a šumění vody. Otevřela oči. Seděla na lavičce kousek 

od řeky. Kolem vedla prašná cesta. Vrátil se jí pocit bezpečí a klidu. Rozhlédla 

se kolem. Žádní lidé, žádné stíny, jen cesta podél řeky. Všude kolem tráva a 

stromy. Kromě vody byli slyšet jen ptáci. Létali nad ní a přímo ji vyzývali, aby 

se k nim přidala. Když se zvedla z lavičky, cítila, že se pohybuje velmi volně. 

Jeden krok a přestala cítit pevnou půdu pod nohama. Vznášela se. Letěla. 

Ta volnost pohybu. Svoboda. Nic jí nezastaví.

   Vznášela se nad vodou, lesy i poli až se snesla k zemi přímo na železniční 

trať. Dotkla se nohama země a dívala se upřeně před sebe. Cítila, že se 

kolejnice lehce chvějí a v dálce už viděla blížící se vlak. Jel přímo na ní. 

Ale ona neuhne. Nic jí nemůže zastavit. Je totiž nesmrtelná. Vlak se blíží 

a ona se pomalými kroky vydává vlaku vstříc. Její kroky jsou stále rychlejší 

až se dá do běhu proti jedoucí lokomotivě. Vzdálenost mezi nimi se stále 

zkracuje. Vlak houká......Ona běží......Křičí........ Už je mezi nimi sotva pár metrů.

Křik.........Ostré světlo.........Tma.....

 

 

 

Pocítila déšť, promáčenou zem, bahno. Byla noc. Ležela někde venku, 

vypadalo to, jako kukuřičné pole. Klasy jí obestoupily a viděla jen 

siluetu měsíce za mraky nad sebou. Vstala a zkoumala okolí. Klasy 

byly hustě rozmístěny a nebylo možné je ohnout a razit si vlastní 

cestičku. Možná už byla jen moc vyčerpaná. Možná jí klasy měly udržet 

v poli. Dál vedla jen úzká cestička. Byla v bludišti. Déšť zatím trochu 

zesílil a z dáli bylo slyšet občasné hromy. Viděla jen nad sebe a netušila,

jak blízko nebo daleko je konci či začátku pole. Následovala cestu, 

zatímco déšť začal přidávat na intenzitě. Přidala do kroku. Tma, déšť

a chlad na ni začaly velmi intenzivně působit. Došla na rozcestí, kde 

stála velká cedule s nápisem Vítej ve svém životě. Kolem se nabízelo

hned několik cest, kudy pokračovat. Déšť opět zesílil a bouřka se přiblížila.

Blesky ozařovaly oblohu, při úderech hromů dunila země. Vybrala si jednu

z cest a pokračovala bludištěm. Měla pocit, že se točí v kruzích. 

Za mohutného lijáku došla opět na rozcestí, které vypadalo úplně stejně

jako to předtím, jen na ceduli byl jiný nápis Už není cesty zpět. Vybrala 

si jinou cestu než minule a dala se do běhu. Bouřka už byla přímo nad ní,

na zem padaly provazy vody a dívka se znovu ocitla na rozcestí. Tentokrát 

bez cedule. Stál tu jen strašák vycpaný slámou, oblečený do staré kostkované

košile, modrých montérek a na hlavě z vydlabané dýně měl naražený slamák.

Jeho prázdné oční důlky ji sledovaly a zlověstný škleb se jí přímo vysmíval 

a užíval si její utrpení. Dívka v záchvatu strachu padla k zemi, schoulila se

a plakala. Chtěla pryč. 

Bezmoc......Strach......... Strašákův smích......

Pak vše ustoupilo do pozadí.

 

 

 

Zůstala jen tma. Ale už nebyla na dešti, neležela na zabahněné zemi, jen

se lehce nesla temným prostorem. Pak se objevila první nepatrná světla.

Dvě....možná tři....teď už nejmíň deset. Světel stále přibývalo. Větší i 

menší. Byly jich už miliony. Obklopil ji vesmír. Tichý, klidný a na pohled 

fascinující. Jen plula a sledovala dění kolem. Byla v nekonečnu času.

Nikde nekončící prostor, tisíce planet, kam se mohla vydat. Byl tu opět

ten známý pocit nesmrtelnosti, nebojácnosti a dokonalosti. Zároveň

tušila, že to není skutečné. Ona je někde jinde, tohle je jen fikce. Cítila

i pocit známého stínu, který už jí dokázal ublížit. Bylo to jako varování.

Ten stín, co tvářil se tak vlídně. Cítila k němu lásku, ale on byl něčím jiným.

Byl zlý, temný, dokázal ublížit. 

Pak začala padat......rychleji......až ztratila vědomí. 

 

 

 

Byla na lůžku v prázdné kruhové místnosti, jejíž zdi tvořila zrcadla. Žádné

dveře ani okna. Jen ona připoutaná k posteli. Nemohla se pohnout, i když 

se o to moc snažila. Volala o pomoc, ale slyšela jen ozvěny vlastního hlasu.

Bezmocná a spoutaná. Pak se do ticha začaly ozývat tiché hlasy. Vycházely

zpoza zrcadel. Někdo tam je. Sledují ji. Začal se v ní hromadit hněv. Napnula

všechny svaly a podařilo se jí přetrhnout pouta na rukou. Osvobodila i zbytek

svého těla, vstala z postele, přiběhla k jedné ze stěn a začala do ní bušit.

Hlasy na druhé straně zesílily a to jí vybudilo ještě víc. Mlátila do zdi pěstmi,

kopala, až se ve stěně objevila trhlina. To dívku zastavilo a poodstoupila.

Prasklina se začala zvětšovat přes celou zeď a pokračovala na stropě.

Vše se začalo otřásat a strop se drolil a po malých kouskách padal k zemi.

Dívka se schovala pod postel. Ozvala se rána a všechna zrcadla naráz praskla

a roztříštila se. Pak už bylo slyšet změť všech možných hlasů. Dívka vylezla

z pod postele a rozhlížela se po tvářích, které se za zrcadly schovávaly. Znala

je. Rodina, přítel, kamarádi, známí.......byli tu všichni. Začali se k ní blížit

ze všech stran. Vylezla na postel. Během chvíle ji všichni obklopili a mluvili

jeden přes druhého. Nebylo jim rozumět. Dívka si zacpala uši a jen křičela.

Zavřela oči, aby neviděla jejich tváře......

 

 

 

Otevřela oči. Ležela v nemocnici na posteli, bylo ticho, jen po chodbě chodila

zdravotní sestra a kontrolovala pokoje, zda je vše v pořádku. Když vstoupila 

k dívce do místnosti, usmála se na ni a pronesla

JE TO VŠE JEN V TVÉ HLAVĚ

 

 

 

___________________________________________________________________________

 

Tenhle příběh jsem psal pro opravdovou kopretinovou dívku. Její zadání 

znělo jasně: Napiš to tak, aby sis při čtení řekl, že je to o mě. Jak mě vidíš.

A já napsal tento příběh. 

O dívce, která trpí bipolární poruchou, úzkostmi, depresemi.

O dívce, která si v 15-ti letech prošla znásilněním.

O dívce, kterou pronásleduje stín toho, kdo jí ublížil a jehož doteky cítí dodnes.

O dívce, která ve své mánii dokázala běžet proti rozjetému vlaku a věřila ,že 

je nesmrtelná nebo že zvládne létat a vznášet se nad vodou.

O dívce, co miluje bílé kvítí a medúzy.

O dívce, která ve mě po letech probudila touhu psát příběhy a je mým vzorem

pro skládání básní.

O dívce, díky které jsem byl schopen zvládnout měsíc a půl na terapeutickém

oddělení.

A o dívce jejíž objetí mi dodalo více síly než všechny léky dohromady.

 

 

Původní příběh jsem jí věnoval tak, jak jsem ho napsal se všemi škrtanci a 

napsaný rukou, protože si to tak přála . Více než tři měsíce jsem ho teď skládal 

znovu zpaměti a vžíval se opět do těžkého období loňského podzimu.