NON LEGE ARTIS

       MRKNI, JESTLI MĚ SLYŠÍŠ

 

       Zavírám při líbání oči. Usmívám se. Jeho polibky hladí, škádlí, rozpalují. Nevím si rady, ale vede mě. Něžně laská prsty. „Pojď sem.“

       Dychtivé a hltavé ticho... do pasu rozepnutá košile. Na místě ji drží poslední knoflík. Odhazuji zbytky studu. Zavzdychám. Pomalu přejíždí rukama po celém těle. Stahuje černé krajkové kalhotky. Třesu se a tisknu do polštářů. „Lásko...“

       Energie vířící vzduchem se mi rozlije po kůži. Skloní mi hlavu do klína. Hýčká mě. Prohnu se jako luk. Roztáhne mi nohy a vklouzne paží pod ně. „Neboj se.“

       Hladí rukama moje stehna. Zkoumá mě. Vzdechy se přelévají jako šepotající moře. Dýchám zhluboka. 

       Vsune mi ruce pod hýždě a obejme zadeček. Ležím s hlavou zakloněnou, zavřenýma očima. Líbá a prozkoumává mě rty, jazykem. Cítím slast. Opojení a závrať. Plamínek zapálené svíčky poskakuje jako divoká hračka na klíček. „Ach...“

       Vstupuje do mě. Bolí to a vzrušuje současně. Neviditelné soukolí, které do sebe zapadá a funguje naprosto hladce.

       Rozkoš se rozlévá přese mě, ve mně. Lapám po dechu. Všechny myšlenky, pocity, slova se soustředí na vibrující okamžik. Na pár přízračných vteřin mám pocit něčeho neskutečného.

     „Jsi v pořádku?“ Rozvážně se posadí a obejme mě. „Mrkni, jestli mě slyšíš.“

       Opírám si čelo o jeho rameno. Je o jedenáct let starší a silnější než já způsobem, který mi lichotí. „Ano.“ Šeptám a otevírám oči.

       Usměvavá chlapecká tvář. Láskyplný žhnoucí pohled. Nakloní se a políbí mě na horká ústa. „Miluji tě.“ Jako by oheň zaplnil místnost žárem.

       Vsadila bych se, že umí čarovat. Moje ruce najdou jeho ruce. „Já tebe taky.“

 

 

 

Když její ňadra uvízly na mně a prsa dělaly - houpy hou.

 

 

 

 

       Nedokážu se přestat usmívat. „Přestaň s tím, Ivo,“ slyším hlas osudu.

     „A s čím?“

     „Je pravda, žes uvařila v neděli místo masa špagety?!“

     „Ano.“ Zarazím se. Ale proč to teď vytahuje? Pokud si myslí, že se sesypu, plete se.

 

       SPRCHA

 

       Převalím se na břicho a sunu se z postele. Pokouším se, jako každé ráno, z únavy nezvracet. Co je s gravitací, že se na mě tlačí a táhne mě k zemi? Napadne mě, že je možná sobota. Bůhví proč mě ta myšlenka těší.

    „Zvládnu sprchu?“ Přistihnu se, že myslím do rytmu opakovaného zvuku nedovřeného kohoutku.

       Zaváhám. Každý krok sám o sobě je jen obyčejný krok. Dřív pružný, teď neohrabaný. Mám na sobě dlouhý plášť s kapucí, který je stejně černý jako moje myšlenky.

       Stáhnu si vlasy do culíku a podívám se do zrcadla. Vykulené oči korespondují s vyděšeným výrazem.

    „Chci se vrátit do lidské podoby?“ Ignoruji otázku.

       Svléknu si kalhotky a několik toužebných vzdechů spadne na zem. Beru si čisté prádlo a bolestně zamrkám. Naděje je o iluzi.

       S vážným soustředěním a s přísnou přípravou lezu do sprchy. Mýdlo obaluje hebké tělo. Ruce bezmyšlenkovitě přejíždějí vláčné prsy s růžovými bradavkami. Zajíždějí hluboko do měkkého klína a přes našpulený zadek. Pozorně a zlehka se dotýkají stehen a chodidel.

       Podklouznou mi nohy. Spadající pramen neposedných vlasů. Zhluboka dýchám a počítám do dvaceti. Zavírám kohoutek. Funím a drhnu se ručníkem.

       Svalím se nahá na postel a pokouším se ujasnit si, jestli ve mně zbyla ještě nějaká trocha důstojnosti. Čas mizí do černé díry. Není v ní vzduch. Jen mrtvé ticho.