NON LEGE ARTIS

Anotace: 10. pokračování, TEORIE, VŮBEC NE KONSTRUKTIVNÍ, LOUBÍ, Ilustrace: Bohuslav Kašpar

       TEORIE, VŮBEC NE KONSTRUKTIVNÍ

 

     „Strašná novina,“ oznamuje mi zarmouceně smutek. Avšak ve vzpomínkách a v pozdějších výkladech má tato novina jen nepatrný význam. Prokazuji nedostatek taktu a couvám doprostřed místnosti. „Myslím, že bychom si měli něco připomenout! A to není všechno,“ křičí udýchaně, napjaté oči dokořán, „jsem tebou trestuhodně zanedbáván...“ Jestli mě občas zneklidňovalo ticho, které nastalo po Svaťově smrti a začínala jsem se děsit toho, že to tak zůstane navždy, moje obavy byly zbytečné. „Ví se o mně, že jsem trpělivý,“ kvílí vzor skutečné ušlechtilosti a ryze vznešeného chování, „a přesto si přijdou lidi,“ propaluje mě očima, „kteří mě chladnokrevně ignorují,“ začne se ovívat, jako by mu bylo na omdlení, „je asi spousta jiných věcí,“ vede kdysi upjatý muž s kloboukem v ruce, o jehož rozhořčení se nyní nedá pochybovat, halasný monolog, „kterými jsi zaneprázdněná...“

     „Omlouvám se, na mou duši.“

     „Co povídala?“ zpozorní copaté svědomí.

     „Mluvila jsem s ní těsně po tom, co zakopla o toho muže,“ vloží se do hovoru bolest, „ale pro vlastní starosti jsem to pustila z hlavy.“

     „Žena se těžko vzpamatuje z romantické chvilky,“ podotkne svědomí, „ potkalo jsem naději, přirozeně celou v červeném, jako by šla do šantánu a ještě jsem nevidělo nikoho,“ dodá, zaujato vlastními svůdnými představami „kdo by zářil víc radostí.“

       Smutek vytřeští oči. Potřásá hlavou a uvádí sám sebe v zuřivost. Přirozeně má teorii.

     „Jaká je to teorie?“ zajímá se bolest.

     „Vůbec ne konstruktivní,“ odsekne osud, „škoda, že nevydrží o deset minut déle, protože by dřív nebo později dostal medaili za statečnost.“

     „Skoro si myslím,“ řekne svědomí skromně, „že vím, jak to bylo.“

     „Vždyť jsi mi říkal,“ zaskučí smutek, „že pocity stran viny jsou v pořádku a že v tom logika nehraje žádnou roli?“

     „Kdybys ve všem neviděl katastrofu, ale příležitost...“ pokyne mu vlídně osud a zamyšleně se odmlčí, „nic proti tobě, ale zdá se mi,“ odhodí pásek od pyžama a se zahloubaným výrazem vstane, „že když se máš náhodou usmát, dostaneš strach.“

     „Volal mě někdo?“ zašeptá strach a prohlíží si je vypoulenýma, podezíravýma očima.

     „Nedivilo bych se,“ ujme se slova svědomí, „kdyby ten muž byl taky jako na jehlách,“ zavře oči, „v noci se převaloval a vzdychal vzrušením.“

     „Nevím, jestli je to proto, že je vás tady tolik,“ vykvikne strach, „ale raději bych šel.“

     „Nemáš na mysli tu historii,“ potlačí smutek chvění v hlase, „jak někdo udělal něco a...“

     „A nikdo tě nezval,“ pokyne nevítanému hostu osud.

     „Žijeme ve světě skrytých významů,“ mrkne svědomí.

     „Do všeho vkládáš psychologické nesmysly,“ usměje se na smutek, který má v sobě pořád cosi temného a zlověstného, naděje, „a přece, když se nad tím zamyslíme, je krajně nepravděpodobné, že čelit strachu bez správné strategie a taktiky…“

     „Volal mě někdo?“ zaňafá strach, „já už mám pocit, že si ze mě děláte blázny...“

 

 

Občas mně praskají z toho vztahu kosti, jak spolu žijem, já a pochybnosti .

 

 

 

 

       LOUBÍ

 

       Když je mi úplně nejhůř, upnu se na jedno místo ve své mysli. Myslím na něho. Udělala bych cokoliv, souhlasila bych s čímkoliv, jen abych mohla být s ním. Něco mě žene, abych už byla v jeho náruči. „Ahoj,“ usměje se. „Rád tě zase vidím.“

       Bloudíme ulicemi, parky. „Má žena právo na štěstí,“ řeknu s jistou neurčitostí v hlase, „po smrti manžela?“ Zavřu oči a nechám se unášet myšlenkami. Je s podivem, že den, který je už od úsvitu přímo nádherný i teď září, když nevědomky přitahuji černé myšlenky.

       Zmocní se ho nutkání chytit mě za ruku a nepustit. Nakloní se a opře se o paže tak, že se ocitnu mezi nimi. „Má právo na cokoliv.“ Přiblíží tvář k mé a zašeptá: „Netrap se.“

       Zdi domů se snižují a ven se derou keře s pestře planoucími květy a stromy s podivně ohnutými větvemi, rostoucími v tiché osamělosti. Vstupujeme klenutou brankou a ocitáme se na rozhledně, která zabírá kus zalesněného svahu. Shlížíme do údolí přímo pod sebou na překrásnou řeku Dyji vlnící se jako stuha, životodárnou, někdy živelnou a mocnou, jindy pokojnou a líně plynoucí.

     „Myslíš si, že to nemáš pod kontrolou, ale možná, že máš.“ Otočí se. Kvůli němu zapomínám i na to, co nikdo jiný nedokáže vyhnat z mé mysli. „A přemýšlej o tomhle. Co se stalo, je součástí toho, kým budeš.“ Stiskne mi ruku. Umí být přesvědčivý způsobem, který se mi líbí.

       Procházíme se pod zelenými klenbami stromů a vystupujeme po starodávných schodech. Loubí v živém plotě se nápadně podobá skrýši, kde se dá líbat. Pomalu zamrká. Takhle zblízka vidím zářivé světlo v jeho hlubokých očích. Na okamžik zahlédnu i rozmazanou šmouhu smutku z černého mramoru. A mám vteřinu na to, abych si uvědomila, že jsem zamilovaná.

     „Halo...“ zamumlá osud. „Vzala sis černou krajkovou podprsenku a kalhotky?“ Chová se legračně. Náhodou si pamatuji, že ráno si dal kapku ginu. „A co děláte celou noc venku?“

       Otevřu pusu. „Oblékla jsem si push-upku, která mi nadzdvihne prsa, aby vypadala větší.“

     „Ano,“ zahřímá vzrušením, „nevíme co, ale víme proč.“ Pokrčí jedno obočí. „Já myslel,“ řekne vyjeveně, „že to z ní budu páčit celé hodiny a ona se hned přizná.“

       Sklopím oči a po tváři se mi rozlije horko. Povzdychne si. „Co je?“ dodám s lehkým zajíknutím v hlase. „S láskou je to stejné jako s poezií. Vzniká, když básník nic nedělá.“

       Mirek mě obejme.„Jak se cítíš?“

       Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Dívá se zamilovaně a oči mu se mu plní radostí. Políbí mě a v jeho pažích se konečně uvolním. Hladí mě a líbá, něžné doteky se mi rozlévají po kůži a vibrují. Tep se mi zrychluje.

       Dotkne se mé brady. Otře se mi o krk a jemně mě kousne. Rozdmýchává moje city jako jiskry k životu. Sklouzne rukou po mém boku a sevře mi zadek. Vášnivě mě tiskne k sobě. Zvládnu natolik pohnout rukou, abych se dotkla jeho vlasů. Zachvěje se.

       Zabořím tvář do jeho hrudi. Musím zavřít oči, abych dokázala říct: „Miluji tě.“

       Začne si prolíbávat cestičku mým tělem. Zadržím dech. Opřu se o teplé boky jeho stehen a špičkou jazyka z něj olíznu kapičku vody. Chutná slaně. Cítím, jak mi proti dlani tluče jeho srdce. Velmi potichu mi zašeptá do ucha: „Já tebe taky.“