Smrt

Anotace: Jak to je anebo taky není

Stála jsem na mostě, držela se chladného zeleného zábradlí a bázlivě se dívala dolů. Chtělo se mi brečet, ale po tolika proplakaných dnech i nocích to už prostě nešlo. Se strachem v očích jsem opět poodstoupila o dva malé krůčky zpět k silnici.
Strach? K čemu? Nedošla jsem snad už posté k závěru, že smrt pro mě bude vysvobozením? Každý mi jen ubližuje, a ta holka v mém těle, to už přece dávno nejsem já! Já se nebála ozvat, když mi někdo dělal něco špatného. Nebo někomu v mém okolí. Já si stála za svým názorem a dotáhla věci do konce. Ne, tohle už vážně nejsem já. Malá troska, která se nejradši schoulí do klubíčka v posteli a dívá se oknem do jiného světa. Holka, která se při zvýšení hlasu začne třást jako osika.
Odhodlala jsem se. Došla jsem opět k zábradlí a podívala se na plynoucí vodu pode mnou. Přehoupla jsem se přes zábradlí a jen tak seděla a dívala se. Rukama jsem se přidržovala kovu, který mě teď dělil od smrti. Už už jsem chtěla skočit, když najednou se nade mnou zjevil táta.
Dívala jsem se na něj a snažila se zjistit, co na mě volá. "... Nesmíš! ... Len- ... sím... No tak! Nedělej to! Prosím. Ty musíš žít. Všeho lituju, ale ty prostě musíš žít, jsi moje jediná dcera, Lenko, prosím." Trochu mě to rozhodilo, ale už jsem nechtěla ustupovat. Podívala jsem se naposledy na tátu a zašeptala, ať mi odpustí.
Pustila jsem se zábradlí a letěla volným pádem dolů. Jaká je vlastně smrt? Bolí to? Nebo je to příjemné? Bála jsem se. Ale jen asi prvních pár vteřin. Ten pocit volnosti, který mě prostoupil byl nenahraditelný. Najendou mi začal čas plynout jinak. Pomalu. Neuvěřitelně pomalu. Dívala jsem se kolem sebe, jako bych nebyla uvnitř svého těla. Jako bych se na celou tu situaci dívala odněkud z nebe. Divné, dívat se na svou smrt z nebe, kam se teprve chystám.
Najednou mi došlo, že jsem umřela ještě před pádem do vody. Asi nějaké fyzické zákony, jakože mi došel kyslík, nebo tak. Co já vím, dávala jsem snad někdy na fyzice pozor? Poslední dobou jsem propadala snad ze všeho, natož fyzika, která mi nikdy nešla nějak zvlášť.
Prostoupilo mnou příjemné teplo. Ani jsem nevěděla, jestli mým skutečným tělem, plujícím teď proudem, nebo v tom éterickém kdesi na nebesích. Musím uznat, že to bylo velmi příjemné teplo. Jako když jste na horách celý den na lyžích, pak přijdete promrzlí domů a ještě oblečení popíjíte u kamen horký čaj s medem a citrónem a samozřejmě kapičkou rumu.
Původní tělo jsem ztratila z dohledu, tak jsem si jednoduše lehla, asi na obláček, a zavřela oči. Pod víčky jsem viděla silnou bílou záři, která mě pohlcovala. Zaklonila jsem hlavu a nechala se unášet.
A najednou zvuk, který do tohohle prostředí určitě nepatří. Můj budík. Vymrštila jsem se do sedu a přerývaně dýchala. Zase jsem se probudila naprosto propocená a vyděšená. Pořád všude vidím tátu. Zalezla jsem do koupelny a během teplé příjemné sprchy jsem zase začala brečet.
Vážně nevím, co dělat. Jsou to dva měsíce, co táta umřel a já jsem na tom ještě mnohem hůř, než když byl naživu. Jo, byl to tvrdý alkoholik a ke konci mě i bil, ale... Ve chvílích, kdy byl střízlivý to byl naprosto dokonalý táta. Měla jsem ho ráda. Pořád mám.
Cestou do školy jsem přemýšlela tak celkově o smrti. Co se asi honilo tátovi hlavou, když se odpojil z přístrojů, které ho držely při životě, jaký to byl pocit "být volný", jestli je teď šťastný, jestli teď vůbec někde je, nebo jednoduše konec. Vzpomínala jsem na svůj sen a myslela na silnou bílou záři a příjemné teplo, které mě uklidňovalo.
Teď vám s klidem můžu říct, že nepřijde žádné spásné světlo, ani vás neprostoupí příjemné teplo. Ani pocit volnosti se nedostaví a dokonce ani vzpomínky na celý život v záblescích, jak se povídá. Docela to bolelo. Ne docela, hodně to bolelo. Ale když už je člověk za něčím, tak to nevnímá tak silně jako v tu danou chvíli.
Když mě to auto smetlo, byl to šok. Všechno se seběhlo strašně rychle. Žádné poetické zpomalení, nic takového se nekonalo. Prostě jdu a najednou bum, bolest a už nejsem. Teda jsem, to jo. Dívám se teď dolů na mámu. Kdyby tak věděla, že ji vidím. Mrzí mě, že se trápí. Vím, že jsem si za to mohla sama. Stačilo se dívat na cestu místo hloubání, které jsem měla poslední dobou v oblibě.
Ale žádné scházení se nějak nekonalo. Myslela jsem, že budu s tátou, ale nic. Jsem tu sama. Jestli je tohle dlouhodobé, tak se nedivím, že lidi věřej na duchy. Musím přece něco dělat, abych se nenudila, ne?