Jak bolí Velikonoce

Anotace: Co se u nás děje, moje příhody.. Děkuji za komentáře!

A je to tady zas, po roce přišly Vánoce – krásné, milé, obdarovávací, užívají si je všichni bez rozdílu. Jenomže ty frnkly a musíme zase čekat do toho prosince. Na Vánoce se já osobně těším vždycky, i když je to pro nás ženské pořádná makačka, vaření, uklízení, nakupování. Jenomže Velikonoce, no ehm, bych popravdě nejradši vyškrtla. No je to nějaká spravedlnost? Ženská zase všem podstrojuje, všechno doma žiglí, vyrábí vajíčka, případně kupuje něco pro koledníky. A jak se jí chlap odvděčí? No jak, zmaluje jí pr.. blabla, pozadí. Navíc bolestivou zbraní, protože chlap, který nemá kromě citu ani odhad, vás zmlátí tak, že si nemůžete ani sednout. Ach jo..
Než jsme se přestěhovali sem, tak bylo všechno v pořádku. Přišlo pár strejčků, dva bratranci a tatíček „zmlácení jen lehce“ naznačil. To byly časy.
Jenomže pak jsme se přestěhovali a začala nová éra týrání zvířat, pardon, ne zvířat ale holek.
Velikonoce 1998: Já 6 let, sestra 19
První rok, to bylo všechno jen tak naoko, fungovala psychologie – teď skoro vůbec na uklidnění a za rok hurá na věc.
Pánové přišli „až“ podesáté hodině, sice jich bylo hodně, museli prozkoumat nové maso, párkrát švihli přes zadek a za stálého smíchu odešli. Prozkoumali totiž mou sestru, tenkrát čupr devatenáctku, a mě 6-letou holčičku – nadšenou pro vše.
Rok jsem čekala nadšeně, už pomalu o Vánocích, malovala vajíčka. A pak,
a pak přišel horor.
Velikonoce 1999: Já 7 let, sestra 20
Za prvé, nebylo jich třicet, ale šedesát.
Za druhé, humor nechali někde doma.
Za třetí, cit hodili do přehrady.
Za čtvrté, vyrostli o hlavu a tím pádem vyrostla i jejich síla.
A za páté, jsem okusila domácí násilí.
K poslednímu bodu, on totiž byl klukama ovlivněn i tatík, vstal v šest, vzal tatar, vpadl mi do pokoje a já měla jen tenké pyžamo. Pochopila jsem, co musí prožívat koně pod jezdeckým bičíkem. Jedním slovem: Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaauuu!!
Po tátovi v šest, přišla první parta kluků v sedm a pak přicházely po pětiminutových intervalech. Já jsem byla vyjevaná, ségra načuřená, máma rozpačitá, babička nadšená tradicemi a táta naprosto vysmátý a se slovy „dobře vám tak“ pouštěl ty sadisty dovnitř. Největší vzpomínku, kterou na ten den mám, byla asi dvoumetrová pomlázka, jak tak tím vrškem plandala o zem, vypadala celkem neškodně, to jsem si už tenkrát dovedla spočítat, jenomže oni ji obrátili a sestřičku přidrželi, na ten řev nezapomenu do konce života a pak jsem přišla na řadu já. To radši bez komentáře, jinak bych totiž musela volat na linku důvěry, protože bych vzpomínky psychicky nevydržela.
Nenávist vůči chlapům jsem v sobě držela do léta, pak to ze mě opadlo a já se začala zase naivně těšit. Inu vesnice. Spolužáci mi slíbili, že mě přijdou navštívit, tak jsem se těšila tím víc.
Velikonoce 2000: Já 8 let, sestra 21
Já, která jsem nezapomněla na tátův podraz minulý rok, jsem si nařídila budíka na pět ráno a navlékla si rifle. Pak si lehla do postele, zakryla se dekou až po nos a natěšeně čekala na zákonného rodinného zástupce mužského pohlaví. Přišel opět v šest, v ruce tu odpornou zbraň a plížil se ke mně. Taky natěšeně. Pak mě odkryl a ztuhnul, aby se pak mohl zhroutit smíchy, co jsem si to na něj vymyslela. Ale hlavní bylo, že to proti bolesti trochu pomohlo. Ale skupinám to nevadilo, opět mlátily ostošest. Sestra se tentokrát držela radši trošku stranou, aby mohla když, tak zdrhnout. Ale nebylo potřeba, kluci si to vybíjeli na mě. Spolužáci nepřišli, za to přišel ožralý soused, tata ho zatáhl do kuchyně, dal mu panáka fernetu a soused šel spokojen o dům dál.
„Takhle fungují kompromisy, děti“, řekl nám tenkrát otec a přihl si „na uklidněnou“ rovnou z flašky. A tak od té doby používám kompromisy, ale to odbíhám od tématu.
O těch Velikonocích jsem si řekla, že už otevírat nebudu, i kdybych měla chcípnout, no, nikdy neříkej nikdy…
Velikonoce 2001: Já 9 let, sestra 22
Aaaau, říkala jsem, že nebudu otevírat? Otevírala jsem, bolelo to, jako vždycky.
Stejně jako jsem otevřela v roce 2002 a 2003 a 2004 a 2005.. Pokaždé to bylo hrůza, kluci dospívali a stále víc se vyžívali v jednodenním legálním násilí. Postupem času za mnou začali chodit i mladší bráškové mých spolužaček, ty jsem měla nejradši, děsně se styděli a moc silně nebili, citlivky moje oužasné. V roce 2003 se moje drahá sestřička odstěhovala a já jsem to musela snášet sama a pak na mě přišla puberta a začala jsem se stydět taky, za postavu, za vlasy, za chůzi, za chodník, za branku, za klíče, za vajíčka, za počasí.. No každá holka to určitě zná. Ale pořád jsem to snášela, tedy až do roku 2006, tedy toho minulého.
Velikonoce 2006: Já 14 let, sestra nezúčastněná (potvora)
Vstávat brzo už jsem nemusela, protože tatík zjistil, že jsem dospívající slečna a potřebuji svoje soukromí, co kdyby mě nachytal v nedbalkách, že ano. Tak jsem v pohodě vstala, nastavila se procházejícímu (stárnoucímu) otci, ten mi z posledních sil naplácal a šla jsem dál do kuchyně. Jakmile jsem se podívala z okna, můj ranní příjem tekutin skončil na zemi. Ve dvojici kluků jsem spatřila, a hlavně poznala, o rok staršího Pavla Z., jak si to k nám mašíruje. Neměla jsem ho ráda a on mě taky ne. Tak jsem se rozhodla, že otvírat nebudu a nebudu a nebudu. Jenomže máti si usmyslela, že tomu „sympatickému mladému muži“ otevřít MUSÍM. Tak to jsem se naštvala a v zájmu puberty, jsem vyskočila na okno a hurá ven, bylo to v přízemí, tak co.
Jenomže, no ehm, já místo abych skočila na chodník, tak jsem padla přímo před Pavla a ten toho hned využil, takovou nakládačku jsem nezažila od, no prostě od minulých Velikonoc. Tak jsem protesty vzdala a každé skupince jsem začala zase poslušně otevírat a dávat vajíčka a bůhví co ještě, protože všechno už bylo slabý odvar, než to od Pavla.
A tak teď čekám, co bude tento rok, klapačníci (ti chodí po vesnici třikrát denně od večera ve čtvrtek, nahrazení zvonů, takový zvyk – pro měšťáky, co to neznají) už mě ošulili o několik dvacek a mám být prý připravená na pondělí. Tak mi nezbývá nic jiného, než napsat poslední vůli a požít nějaký znecitlivující prostředek, nebo že bych jim spíš nabídla kafčo s arzenem? No ještě se rozmyslím a tak můj poslední záznam zatím je:
Velikonoce 2007: Já 15-letá zoufalá puberťačka s jedem v kredenci a chystající několik litrů kafe , sestra nepřítomná (potvora)