Milá paní maminko!

Naučil jsem se číst, psát a počítat.

Otevřel se mi svět pohádek, příběhů a fantazie. Otevřel se mi svět knížek. Začal jsem číst.

První knížka, kterou jsem přečetl, se jmenovala O letadélku Káněti. Napsal ji pan Bohumil Říha.

Nejraději jsem četl v noci, když všichni spali.

Ponocovat bylo přísně zakázané, ale tresty mi nijak nevadily. Knížky to plně nahrazovaly.

Toník, kde to sehnal, jsem netušil, mi „prodal“ světlo, plochou baterii se žárovičkou. Spojovaly se nití.

Žárovička dlouho svítit nevydržela. Příštích několik roků jsem důvěrně poznal všechna smetiště v okolí, která mi poskytovala lahve od piva, za které jsem světlo „kupoval“.

 

Jednou nám paní učitelka řekla:

„Děti, někteří už umíte psát, napíšeme mamince dopis.“

Maminka.

Mnohokrát jsem slyšel, že mám maminku. Mám maminku, ale nevím, kdo to je. Nevím, jak vypadá, kde bydlí a tak.
"Vlaštovka už celý dům, třikrát...," proč jsem si vzpomněl na vlaštovky?

Rukou jsem urovnal dopisní papír, naslinil tužku a začal psát:

„Milá paní maminko…“

Uběhlo několik dní, na dopis jsem úplně zapomněl.

„Sváťo, přišel ti dopis od maminky,“ oznámila mi paní učitelka.

Hrklo ve mně. Z břicha až do krku jsem ucítil zvláštní bodnutí. Vykulené oči jsem zvedl od sešitu.

„Tady je.“

Opatrně mi dopis vložila do ruky.

Skutečně, JÁ dostal dopis. Od MAMINKY.

Na obálce svítilo moje jméno.

Položil jsem dopis na lavici. Srdce se mi rozbušilo.

Dostal jsem dopis. Pyšně jsem se rozhlédl po třídě.

„Přišel mi dopis od maminky,“ polohlasně jsem si slova vychutnával.

Děti na mě hleděly s vážnou úctou. Vždyť dostat dopis z venku, to bylo něco hodně vzácného, dělo se to jen vyvoleným a velmi zřídka.

Někomu tam venku na mně záleželo.

Moje maminka. Maminka si na mě vzpomněla.

Co tam asi bude?

Byl příliš vzácný, nečekaný, drahý a voněl.

Dopis jsem tehdy neotevřel. Otevřel jsem dopis druhý a třetí.

Psal jsem mamince každý den.

Paní učitelka se vždycky usmála a podala mi dopisní papír a obálku.

Dětský domov už pro mě nebyl vězení, najednou to byl zámek plný radosti a štěstí, očekávání a naděje, vše se mi dařilo.

Najednou mě všichni zdravili a já se smál a dováděl, děti se mnou. Štěstí jsem jim daroval, měl jsem ho dostatek.

Já mám přece maminku!

Od maminky jsem dostával dopisy jednou za týden.

Měl jsem vždycky velikou radost.

 

To odpoledne mě zavolali do kanceláře pana ředitele.

Žádného průšvihu jsem si nebyl vědom.

Asi to čtení pod dekou, zrovna včera mě vychovatelka nachytala.

V kanceláři stál pan ředitel a hovořil s paní v železničářské uniformě.

„Je velmi chytrý a inteligentní…“ zaslechl jsem.

„…brý den,“ utrousil jsem s obavami.

„Ahoj Sváťo,“ zahlaholil ředitel a pokračoval.

„Přijel tě někdo navštívit.“

„Já budu vedle, paní…“ pokynul ředitel a odešel.

Obavy z trestu zmizely.

Zadíval jsem se na paní.

„Ahoj Svaťko…“ přistoupila ke mně.

„Já jsem tvoje maminka.“

Vykulil jsem oči.

V hlavě mi zahučelo, srdíčko divoce rozbušilo, v puse vyschlo.

Stál jsem bez pohnutí.

„Ale pa… paní, já… já…“

„Odpusť mi synku, já jsem dříve nemohla za tebou přijet.“

Přitiskla mě k sobě. A plakala.

Železničářský kabát byl cítit po cigaretách, …pan Vítek také kouřil cigarety, prolétlo mi hlavou.

„Jak jsi vyrostl…“

Cítil jsem, jak mi na vlasy dopadají slzy.

Moje slzy ne a ne přijít.

„Maminko, děkuji Vám za dopisy,“ vzpomněl jsem si.

„Jaké dopisy?“ udiveně zašeptala mezi slzami.

„Co jste mi posla…la,“

Najednou jsem ztuhnul.

Co to říkali tehdy kluci?

„…hele, nebuď blbej, ty dopisy píše učitelka…“

Já jim nevěřil. I jsem se s nimi kvůli tomu popral.

Odstrčil jsem ji.

„Vy jste mi žádné dopisy nenapsala!?“

„Co to povídáš Svaťko?“ sklonila se ke mně a natáhla ruce,

„jaké dopisy?“

Snad dlouho potlačovaný stesk, beznaděje, snad zoufalství a zklamání, to vše propuklo v jediné, okamžité peklo.

Napřáhl jsem se a vší silou udeřil.

„Bože můj…, Svaťo,“ vykřikla a chytila se za tvář.

Do kanceláře vběhl ředitel.

„Svaťo, co to děláš, okamžitě přestaň…, přestaň!!!“

Divoce jsem se zmítal v jeho sevření. Někam mě odnášel.

Nenapsala mi, ani slovíčko nenapsala…!

V hlavě se mi roztočil divoký vír nečekané zrady a ponížení. Pohltil úplně všechno. Radost, štěstí…, i moje slzy. Ucítil jsem slabé bodnutí do zadku.

A pak už jen tma, a nic.