Spisovatel, který zapomněl psát

Poslední, co jsem slyšel byl hlas té ženy: “Rychle, zavolejte mu někdo sanitku!” Ale ten hlas byl nějak zastřený, jako kdyby se ozýval z vedlejší místnosti. V tom jsem zacítil jak mě nějaká neznámá síla vymrštila vpřed. Jako kdybych se najednou ocitl na zrychlující se horské dráze v Disneylandu. Všechno se kolem mě řítilo obrovskou rychlostí až jsem přestal rozpoznávat tvary čehokoliv kolem mě. Jediné, co jsem v tom zmatku rozeznal, byla neprostupná tma, která mě nenasytně obejmula. Tak tohle je ono? Tím to končí?

V tom mě zasáhlo světlo, které přerušilo veškeré moje vědomí. Cítil jsem jenom teplo na tváři, jako když si v červenci lehnete k bazénu. Záře byla tak silná, že mě naprosto oslepila. Prostoupila mou poslední buňkou. Veškerý strach byl pryč. Nahradil ho pocit rozlévajícího se klidu. Balil mě do sebe. Obestupoval moje samotné bytí až mě nakonec naprosto pohltil. Ach bože...Ten klid. Kdy jsem ho cítil naposledy? Cítil jsem ho vůbec někdy?

A najednou tam stojím a mnu si oči. Záře postupně ztrácí svojí sílu až nakonec přejde do příjemného světla, které se podobá rannímu východu slunce. “Kde to jsem?” napadne mě okamžitě. Rozhlédnu se kolem sebe. Stojím na bílé platformě, která připomíná malé jeviště. Nevidím, ale žádné diváky. Jenom schodiště. Line se z prostředku platformy a vede někam nahoru. Udělám krok a zastavím se. Udělám další. Přestanu vnímat a soustředím se pouze na ty bíle schody, které se točí nahoru jako nějaký had. Nevím, jak dlouho jdu, ale cítím, jak mě polévá pot a ztěžka dýchám. V tom ho uvidím. Sedí na posledním schodě a usmívá se. “Už jsem myslel, že nepřijdeš”, prohlásí a bere si křupku z modrého pytlíku a dává si jí do pusy. Pár malých drobečků padá na jeho bílý svetr. Ten perfektně ladí k bílým plátěným kalhotám a bílým teniskám. “Dáš si taky? Měl jsem pocit, že bys na ně mohl mít chuť,” zeptá se a nastaví pytlík mým směrem.
“Počkejte. Jsem tam, kde si myslím, že jsem?” vypadne ze mě.
“Přemýšlel jsem, že sem nechám namontovat obří ceduli s nápisem “NEBE”, aby se mě pořád každý neptal, ale nějak se mi to sem nehodí. Co myslíš?” odpoví a zasměje se.
“A vy jste ten, kdo si myslím, že jste?” zeptám se.
“Zapomněl jsem si jmenovku. Promiň.” Potom luskne prsty a na jeho svetru se objeví červeno-bílá obdelníková nálepka, kterou si pamatuju ze školních srazů. A na ní je napsáno: “Ahoj, moje jméno je” a pod tím černým škrabopisem: “BŮH”
“Lepší Danieli? Spokojený?” zeptá se a směje se. “Takže křupku si nedáš?”
Jen zavrtím hlavou a sleduji tohohle udržovaného padesátníka, jak pojídá křupky a kouká na mě zvědavýma očima.

“Představení máme za sebou,” řekne a postaví se. Opráší si drobky z hrudníku a pytlík v jeho rukách najednou zmizí. “Teď můžeme začít s tím, proč jsi tady,” řekne a podívá se na mě. Nasucho polknu. “Rád začínám krátkým shrnutím než se ponoříme hlouběji. Máš rád čísla Danieli?”
“Čísla?”, odpovím nechápavě.
“No podívej se sám,” řekne a namíří prstem na obrovskou levitující obrazovku, na které začnou naskakovat tisíce různých čísel v různých sloupcích. “Je tu všechno. Od počtu sexuálních partnerek až po to, kolik litrů alkoholu si za život vypil nebo to kolikrát si vzal boží jméno nadarmo. Nutno podotknout, že ve všech třech případech, zvysoka přesahuješ průměr,” dodá a upřímně se začne smát. “Je tu, ale něco, co ti chci ukázat. Mohlo by tě to zajímat,” řekne a naskakující sloupce čísel se najednou zastaví a jeden řádek se přiblíží natolik, že vypadá jako obří nápis na obloze. Nahlas přečtu, co tam stojí: “Počet napsaných knih: 0”. Nechápavě zavrtím hlavou a podívám se něj. “Já měl být spisovatel?” divím se nad tou představou. “Je to tak Danieli. A přesto nejdelší věc, co si v životě napsal, byl nákupní seznam alkoholu, když si slavil třicetiny.” Tomu se nahlas zasměju. “Víš většinou lidem trvá pár životů, než přijmou svojí autentickou cestu. Prvních pár pokusů většinu lidí přemůže strach a celý život utíkají sami před sebou. Potloukají se v různých bezduchých pracích, pijí příliš alkoholu, propadnou drogám, párkrát se rozvedou, skončí ve vězení nebo spáchají sebevraždu. Ale někdy kolem pátého až sedmého pokusu to většině lidí dojde. Přestanou utíkat. To jsou lidé, o kterých čteš v novinách, vidíš je v televizi, čteš jejich knihy, chodíš je pozorovat na divadelní představení.. Tebe Danieli tady mám po třicáté sedmé. Gratuluji. Tohle století si rekordman. Ale na tvojí obranu. Během hospodářské krize sis koupil psací stroj a poprvé začal psát. Nevíš jakou jsem měl radost. Bohužel druhý den tě srazilo auto, protože jsi měl plnou hlavu svojí povídky a zapomněl ses rozhlédnout.”

“Já a spisovatel? To musí být nějaká chyba. Celý život řídím náklaďák a nemůžu říct, že by mě to nebavilo,” odpovím a pořád v hlavě zpracovávám, co jsem se právě dozvěděl. “Je tomu tak opravdu?” zeptá se Bůh. “A co ty probdělé noci, kdy jsi nemohl spát a přemýšlel už po dvacáté, že skončíš a začneš někde jinde od začátku. Dny, kdy jsi přišel domů a doufal, že do rána náklaďák zmizí z parkoviště a ty se další den probudíš jako někdo jiný. A co ten jeden pátek v srpnu roku 1974, když jsi naschvál naboural, i když sis vzápětí vsugeroval, že to byl mikrospánek. Pravda je taková, že jsi chtěl skončit, chtěl jsi být spisovatel. Toužil jsi po tom celý svůj život. Každá buňka tvého těla. Ale tvůj strach byl silnější. Nechal ses jím pohltit. Prohrál jsi svůj souboj, dřív než jsi vůbec začal,” vypráví, zatímco já jen fascinovaně zírám skrz něho a snažím se přehodnotit, jestli to může být pravda.
“Řízení náklaďáků pro tebe byla jen levná napodobenina. Proto jsi zůstal tak dlouho. A ano, tu práci si svým způsobem i miloval, ale jen proto, že sdílela stejné charakteristiky jako psaní. Mohl jsi být sám, ponořený do svých vlastních myšlenek. Nikdo za tebou nestál a neříkal ti, co máš dělat. Svým způsobem, jsi byl volný. Ale vždycky tam byl ten tichý hlas, který se v tobě ozýval. Říkal ti, že to nejsi ty. Že to není tvoje autentická cesta. To jsem byl já. Snažil jsem se ti říct, ať nepřestaneš hledat. Ale ty jsi mě neposlechl Danieli. Místo toho jsi začal hodně pít, aby jsi tenhle hlas utišil. Když přestávalo fungovat pití, zkomplikoval sis život tím, že jsi podvedl manželku a dělal to tak dlouho, dokud na to nepřišla a nerozvedla se s tebou. Tři rozvody a dítě z každého manželství.”
“Nebyl jsem dobrý manžel ani otec,” připustil jsem. “A víš co je nejhorší Dane? Sleduj, něco ti ukážu,” řekne a svět se kolem nás začne zrychlovat, stejně jako, než jsem poprvé spatřil to světlo. Najednou stojíme venku na ulici před domem mojí poslední bývalé manželky. Naproti přes ulici stojí můj starý pickup. Jen nevěřícně zírám na terasu domu. “To jsem já!” vykřiknu a ukážu na muže, který klepe na dveře. “Byl jsem navštívit Jimmyho, to je můj nejmladší. Nikdo nebyl doma,” vysvětluju. “Opravdu?” zeptá se Bůh a vybídne mě ať ho následuji na verandu. Moje druhé já akorát schází schody a míří k pickupu. “Podívej se Danieli,” říká a ukazuje na okno vpravo od dveří. Otočím hlavu a v tom se jedna ze žaluzií na vteřinu zvedne a objeví se v něm oči desetiletého Jimmyho. Zalapám po dechu. Chytnu se zábradlí, abych neskončil na zemi. “Tvoje vlastní dítě s tebou nechce mít nic společného,” řekne mi. Najednou vyskočím na nohy a bez myšlení vykřiknu: “Co ty o tom můžeš sakra vědět?” a oženu se po něm pěstí. Jako ve zpomaleném filmu, se jí vyhne ladným ukročením do strany a smutně se usměje.
“Kde je hněv, tam se skrývá bolest Dane,” odpoví a prostor kolem nás se opět začne zrychlovat.

Najednou stojíme mezi davem lidí. Někteří brečí. “Podívej se támhle,” ukáže prstem a já ho spatřím. Jimmy. Stojí tam v tom malém černém obleku a potichu sleduje, jak spouští tmavou rakev dolů do útrob té strašlivé jámy. “Podívej se pozorněji,” vybídne mě Bůh a tak to udělám. V tom mi to dojde. Ani kapka. Jimmy má tváře suché jako letní slámu. Podlomí se mi kolena. Po chvilce mi na rameno dopadne ruka. “To by snad pro dnešek stačilo. Co myslíš Dane?”

Svět se rozmaže. Letíme rychlostí galaktického šinkansenu. Temnota mi naposled obleče rubáš…

Světlo.

Otevřu oči. Sklání se nade mnou. “Anděl”, pronesu nahlas..
“Pro vás Janice, pane Richardsone,” odpoví blonďatá sestřička a usměje se. “Už jsem myslela, že vás ztratíme,” dodá a upravuje mi kanylu zastrčenou v předloktí.
“Co se stalo? Kde to jsem?”
“V nemocnici Svatého Tomáše. Měl jste infarkt, když jste si šel nakoupit, ale nebojte se. Budete v pořádku.”
“Infarkt? Ale já jsem mrtvý, byl jsem v nebi,” vysoukám ze sebe.
“Jestli je tohle nebe, tak to potěš pánbůh,” odpoví a začne se smát. “Jste v šoku, to je normální, jen v klidu ležte, uděláme pár testů a pak se na vás přijde podívat rodina.”
“Rodina?”
“Ano dole máte bývalou manželku a jednoho chlapce. Je vám podobný. Jo a málem bych zapomněla,” řekne a otevře malou skříňku, co stojí vedle postele. “To vám posílá majitelka obchodu, kde jste byl nakupovat. Zřítil jste se k zemi u pokladny a držel jste v ruce tohle,” odpoví a podává mi modrý sáček. Jsou v něm křupky. Neubráním se a musím se nahlas zasmát. “Jo a v nákupním košíku jste měl ještě tohle,” řekne sestřička a na nohy mi dopadne tlustý balík. Otočím ho a přečtu, co je na něm napsáno:

“Papír do psacího stroje.”

“Co jste hodlal napsat pane Richardsone?”
“Knihu sestřičko.”
“Myslím, že to byla kniha.”