V pekle

Tak prej jim umřel soudruh, teda papež.

No, to bude radosti. Zase můžou ve Vatikánu uspořádat street party na náměstí. Všichni se zase budou furt modlit, aby šéfové hulili dlouho černé vzorky, protože jak nabijou bílý vzorek, tak je párty u konce. Ale potom začne karneval s novým šéfem, který bude jistě taky dědula nad hrobem, a za pár let to vypukne zase znovu. Dřív jsem si říkal, proč nezvolí nějakého padesátiletého mladíka, ale teď už to chápu. Nechce se jim čekat čtyřicet roků na další párty.

Každé ráno mám stejné rituály: vstanu, napiju se, zapnu kávovar, jdu si zapálit, pustím telku, vypiju kafe, jdu si zapálit, lehnu na gauč a proletím na netu horory ze světa.

Když jsem dneska dočetl, šel jsem si zapálit, a jak tak pokuřuju, vzpomněl jsem si na svoji návštěvu v pekle. Začal jsem se tak smát, až jsem se rozkašlal s nadechnutým šlukem v plicích. Po tom, co jsem se málem udávil a postupně se mi podařilo zase se uklidnit, jsem si na to vzpomněl znova. Tentokrát už bez záchvatu smíchu.
Ten se bude divit, kam se po smrti dostane… To bude šok…
A satana bude zase bolet hlava.

Proč jsem byl v pekle?
No, tak to budu muset vzít trošku víc ze široka…

Když mi bylo patnáct let, moje matka nás se ségrou zatáhla do náboženské sekty Parsifala Immanuela alias Jana Dvorského.

Kdo ví, ten chápe, kdo neví, ten to nikdy nepochopí.

Ten člověk sliboval kromě záchrany duše a ráje po smrti taky to, že vybuduje Tisíciletou říši někde na severu Itálie. A to dostalo moji matku, která tehdy jela v podvodech a okradla společně se dvěma dalšíma chlapama stát o několik milionů na daních. Tuším, že fixlovali těžké a lehké topné oleje, u kterých tenkrát byla jiná sazba daně. No, a tak uviděla možnost, jak se vyhnout kriminálu. Odstěhujeme se všichni do Itálie, kde nás nikdo nenajde, protože v sektě bylo zakázané komunikovat s kýmkoliv mimo sektu, včetně rodiny.

Jenže po pár týdnech nás vyhodili, prej proto, že máme temné duše, ale šlo jenom o to, že otec zablokoval prodej bytu, a když svatí zjistili, že se to může táhnou roky, rozhodli se, že nás přece nebudou živit, když jim šlo hlavně o to, abychom živili my je. Tak jsme se vrátili do úplně prázdného bytu a protože se matce nechtělo makat, zůstali jsme věrní víře a celé dny jsme mohli akorát chodit po lese nebo doma ležet na karimatce a přemýšlet o svých temných duších. To byla totiž jediná možnost, jak nepodporovat zlo ani v nejmenším. Samozřejmě jsme měli málo peněz. Tak málo, že většinu z těch dvou let jsme jedli chleba namazaný tenkou vrstvou nejlevnějšího margarínu. A troškou soli. Abych nepřeháněl, když jsme našli v lese nějaké houby nebo třeba ostružiny, tak byla změna...
Asi po roce a čtvrt se matce podařilo prodat byt, protože jsme potřebovali nutně peníze. Prodala ho za půl milionu, v té době měl hodnotu minimálně milion a půl. Pak jsme pár týdnů žili v chatce v kempu, než se podařilo domluvit podnájem v rodinném domku na konci světa. Kolem bylo asi jenom pět dalších domů, kam jezdili lidi na chalupu. Do nejbližší civilizace to bylo minimálně kilometr na každou stranu. Ale zase tam byl klid.

Asi po třech měsících nám začaly docházet peníze, když matka poplatila všechny dluhy, zaplatila nájem a inkaso dopředu, tak toho z půl milionu moc nezbylo. Když jsem se ptal, jak je to možné, matka mi řekla, že čtvrt milionu poslala svatým, protože jí bylo líto jejich děcek.
Že my budeme o hladu, to jí bylo jedno.
A tak se i stalo, peníze došly a nebylo kde brát. Jedli jsme uvařené šípky, ty chlupy cítím v hubě ještě dnes. Pod starou hrušní jsem našel zmrzlé shnilé hrušky, uvařili jsme je, ale jíst se to moc nedalo, přestože jsme už týden nic nejedli. Snažil jsem se aspoň zatopit, ale jediné dřevo bylo venku pokryté sněhem a ledem. Řekl jsem si, že to musím aspoň zkusit. Šel jsem ven, naskládal si do ruky zmrzlé dřevo…

Probudil jsem se vleže na sněhu, z ruky a z hlavy mi kapala krev, asi mě praštilo nějaké dřevo, když jsem padal. Nevím, co se stalo, nejspíš jsem omdlel z hladu. To už mi bylo jasné, že je to moc zlé. Čtvrtý týden bez jídla jsem už měl problémy dojít na záchod na malou. Na velkou jsem nebyl už hodně dlouho.

Když druhý den omdlela matka a praštila se do hlavy o radiátor, udělal jsem hysterickou scénu, že já tam zdechnout nechci, ať matka zajde do vesnice zavolat babičce, aby nás přijela zachránit. Sice na ní bylo vidět, jak strašně se jí nechce, ale nakonec šla. A my jsme šli taky, abychom měli jistotu. Byla by schopná nám nakecat, že volala, ale babička se na nás vyprdla. Naštěstí babička přijela, dovezl ji strýc. Když jsem ji šel vítat, pozdravila mě dobrý den. Byl jsem tak vyhublý, že mě vůbec nepoznala. Přivezla jídlo a peníze, takže jsme vydrželi do jara, než to babička nachystala, abychom se mohli nastěhovat k nim, jenom na pár měsíců...

Bydlel jsem u nich dvacet let.

Žralo mě to skoro třicet let, dokonce i když jsem se odstěhoval do vlastního a s matkou jsem přerušil veškeré kontakty.

Mám svého vlastního Boha. Oslovuju ho tak, i když je to pro ostatní lidi zavádějící. Můj Bůh nemá s žádnou církví, náboženstvím, sektou ani s jinou organizací nic společného. Je to prostě nejvyšší moc v přírodě, ve vesmíru, prostě to nejvíc. Je jedno, jak tomu budeme říkat, význam je stejný. Často se modlím, ne každý den, ale často. Děkuju za pomoc, prosím o pomoc a taky se často ptám.

Jedna z věcí, na kterou se ptám, je, proč Bůh matku nepotrestá za to, co jsme kvůli ní museli prožít. Dřív jsem se na Boha hodně zlobil, že to matce prošlo bez trestu, který si podle mého názoru určitě zaslouží. A pak, když jsem meditoval před spaním, jsem uviděl obraz chlapa sedícího na lavičce oblečeného v takovém tom hábitu, jak se dřív maloval na obrazy Ježíš. Měl taky plnovous a dlouhé vlasy. Slyšel jsem hlas: „ZATÍM TO MÁŠ DOCELA DOBRÉ, NEKAŽ SI KARMU NENÁVÍSTÍ K MATCE.“

Nevím, jestli to byla představa, vize nebo sen. Každopádně mě to zasáhlo. Tak jsem byl k Bohu upřímný: „Bojím se, že to matce projde bez trestu, kdybych mohl vidět, co ji čeká, snad by mi to pomohlo.“

Kráčel jsem po ochozu, pomalu a nejistě. Viděl jsem před sebou něco jako postavu, předloktím se opírala o zábradlí, stála na jedné noze, druhou měla pokrčenou a chodidlo měla položené na prostřední šprušel. Trochu mi to připomnělo flákače ve fabrice, kteří v této poloze sledovali, jak ostatní makají.
Zdálo se mi, že ta postava má mezi prsty doutník, vypadalo to, že pokuřuje.
Jak jsem se postupně přibližoval, všiml jsem si, že formu té postavy drží krusta, jako když tuhne láva. Podobně jako máme my lidi kůži. Jenom v očích a v ústech byla vidět žhavá láva, jako v sopce.
Hned mě napadlo, jako vášnivého kuřáka, že mu přece ten doutník mezi prsty musí shořet, přece není možné, aby chlápek z lávy kouřil doutník.

Divné, proč jsem si všimnul doutníku a nepřemýšlel, co je to zač a kde to vlastně jsem.

Když jsem se podíval pořádně, bylo to jasné. Dal si svůj dlouhý palec mezi ukazovák a prostředník a jenom předstíral, že kouří.

Tak satan si ze mě utahuje… Nikdy by mě nenapadlo, že šéf pekla a všeho zlého má smysl pro humor. Jenom velice těžko se to popisuje. Zjednodušeně řečeno, on věděl, co si myslím a cítím já. A naopak, já jsem věděl, co si myslí on.


Podíval se na mě s úšklebkem, musel jsem vypadat jak idiot, protože mi konečně došlo, kdo to je a že jsem se ocitl v pekle.

„Čeho se tak strašně bojíš?“ zeptal se mě.
„Že mě nepustíte zpátky na svět.“
Začal se smát strašným dunivým smíchem.
„Ty sem nepatříš.“ Prohlédl si mě a dodal „Teda, zatím sem nepatříš.“
„Šéf mi říkal, že chceš vidět, co čeká tvoji matku.“
„Jak to, šéf, tady přece vládneš ty?“
„No, a kdo si myslíš, že to všechno stvořil? Já jsem pouze správce, takový šéf bachařů, ale hlavní ŠÉF je nad námi všemi.“

Dává to smysl. Pokud Bůh stvořil všechno, pak musel stvořit i peklo a satana. Je to pro mě trochu šok, ale s tím se musím nějak smířit.

„Tak co, chceš vidět kotle?“
„Jasně, proto jsem tady.“

Šli jsme po ochozu, který byl hodně vysoko, a viděl jsem obří kotle, ve kterých vřela žhavá láva a v ní se zmítaly duše, které před smrtí patřily lidem. Ty nelidské skřeky, ten ukrutný řev a kvílení, to už z hlavy nikdy nevymažu. Zvláštní bylo, že v jednom kotli vřela láva tak moc, až stříkala ven, a duše se v ní divoce míhaly. Ve vedlejším kotli láva jenom tak bublala a duše, zbědované a ztrápené, vypadaly spíš rezignovaně.
„Víš, tady to chodí tak, že čím víc se duše brání a vzpírají se, tím je jejich utrpení horší, láva se rozpálí o to víc. Pokud duše přijmou svůj trest, pak se láva ochladí.“
Když jsme pak pokračovali v chůzi, uviděl jsem v jednom kotli duši, která na rozdíl od těch ostatních měla barvu světle modrou. Nechápavě jsem se podíval na satana.
„Ta se polepšila, už sem nepatří.“
A modrá duše se vysoukala z tuhnoucí lávy a vznesla se někam nahoru.

„Někdy se to stane, ale jenom výjimečně.“

Bylo tam opravdu hodně řevu, ale najednou se ozvalo tak ukrutné vytí a řvaní, že jsem úplně ztuhnul a nemohl se hnout.
„To nic, to jsou křesťani, nová várka, vždycky takhle pekelně vyjou.“
Nezmohl jsem se na nic, jenom jsem zíral na satana a jediné, co mě napadlo, že si ze mě zase dělá srandu. „Kéž by, kéž by to byla sranda. Takhle tady budou vyvádět tisíc let.“

Viděl jsem, jak se mu začíná nafukovat hlava, ztuhlá láva se trhá a v trhlinách je vidět ta žhavá láva, jak cirkuluje víc a víc. Pak se najednou zlomil v pase, zaklonil hlavu a z huby mu vyletěl několikametrový plamen. Jako když v pohádkách plive oheň drak. Hlava se mu začala vracet do normálu a pak jsem procitl. Úplně propocený. Snažit se usnout bylo zbytečné, uvařil jsem si kafe a šel si zapálit. V tu noc ještě mnohokrát…