Hledání

Žena se probudila a začala přemýšlet o svém snu. Měla sen o příteli, který jí poradil, aby začala psát. Uvědomila si, že to byla téměř vize a proto zvažovala jestli poslechne a začne s psaním, nebo to přejde bez povšimnutí. Nakonec se rozhodla, že zkusí psát. Zaregistrovala se na jednom z webů pro literární tvorbu a pustila se do psaní.

Moje narození nebylo tak šťastné, jak by si asi každý člověk přál. Má matka byla alkoholička, která ale naštěstí pod vlivem těhotenského progesteronu přestala pít, a proto jsem se díky bohu nenarodila nějak postižená fyzicky ani duševně, ačkoliv kdo to může o sobě tvrdit? Z ranného dětství si toho moc nepamatuju, protože jsem vlastně skoro všechno vytěsnila, zřejmě kvůli přežití. Ale domnívám se, že si vzpomínám na dětský domov ve kterém jsem nakonec ve dvou a půl letech skončila jako opuštěné dítě. Po mnoha letech mi bylo řečeno, že na rozdíl od ostatních dětí jsem stávala stranou a jenom plaše koukala kolem sebe. Sdělila mi to ředitelka dětského domova ve kterém jsem žila do 3 let. Dále mi řekla, že když viděla jak strádám,  rozhodla se, že urychlí mou adopci. Nevím co přesně obnáší pojem urychlená adopce, ale rozhodně se jí to podařilo protože, v létě roku 1976 si pro mě přijeli dva lidé, vlastně bych měla napsat, že už se na mě jednou byli podívat, ale já si to nepamatuju. Myslím, že mám vzpomínku na jednoho chlapce z dětského domova. Jmenoval se Viktor, byl odvážný a chránil mě. Někdy si myslím, že jsem si ho jen vysnila, ale jindy jsem přesvědčená, že si ho pamatuju. vybavuji si, jak ležíme v postýlkách ve velkém pokoji a on mi dodává odvahu, abych se nebála. V mé mysli jsou ještě další útržky, ale opravdu nevím jestli jsou pravdivé, například o koťátku,  které jsme našli na vycházce a Viktor si ho schoval pod kabátek. Donesli jsme ho do domova, ale tam ho vychovatelky objevily a odnesli ho ven. Moji adoptivní rodiče mi po několika letech řekli, že ostatní děti k nim po chvíli přišly a chtěli se pochovat, ale já stála stranou a vůbec nereagovala. Nevím, jak moc jsem byla traumatizovaná, ale asi dost, protože moje odlišné chování by tomu nasvědčovalo. Má první skutečná vzpomínka je, jak jedu autem s těmi lidmi, žena na mě laskavě mluví a to se mi líbí. Později mi řekli, že si mě vzali domů dokonce ještě o měsíc dříve, než byli vyřízené papíry, protože mě chtěl adoptovat jeden bohatý politik a paní ředitelka tomu chtěla zabránit, takže vlastně porušila zákony, aby mě ochránila. Dnes vím, že všechno co se stalo bylo pro mé dobro, ale tenkrát jsem to tak mnohdy neviděla. V životě se vše mění a my rozhodujeme jestli k lepšímu, nebo k horšímu.

Kapitola 1

Stojím před velkým domem a dívám se na vysoké schody, které vedou do mého nového domova. Ta milá paní mě bere za ruku a vede po schodech nahoru. Procházím dveřmi a je to! Tohle bude můj domov na dalších 30 let.

Projdeme chodbou do kuchyně. Žena mi pomáhá svléknout kabátek, zástěrku a punčocháče jediné oblečení které mám. Její ůsměv je tak hezký, že se taky začnu usmívat. Jdeme do koupelny kde je velká vana. Napuštěná voda je tak krásně teplá. '' Jé to je pěna? A jak krásně voní! Páni to je pro mě? ,, Sedám si do vany a pěna mi zahalí celé tělo, Musím se usmívat, uvnitř mě se rozlévá příjemné teplo. Cítím se dobře, voda je můj živel i když zatím to pouze cítím. Narodila jsem se v létě. Netuším,že moje znamení zvěrokruhu je vodní. Vím jenom, že vodu miluju.

Nevím kdy přesně, ale podle rodičů brzy, začnu těm milým lidem říkat maminko a tatínku. Oni to tak chtějí a mě to nevadí. Hlavně, že jsou na mě hodní. Po letech mi řekli, že asi po týdnu se moje chování změnilo. Z plaché ustrašené holčičky se stala divoška, kterou skoro nešlo zastavit. Taky mi vyprávěli, o mém hltání jídla, jako by hrozilo, že mi ho někdo vezme. Nemohla jsem to pochopit, proč ovoce ležící na stole nikdo nesebere? Já ho sebrala a rychle ho odnášela pryč, aby mi ho nikdo nevzal. Taky přišly bonbo'ny, to byla krása. Nacpat si plnou pusu těch dobrot. Dodnes si pamatuju na Bon Pari.Ta slast v ústech a moje celoživotní láska ke sladkostem. Rodiče se mi snažily vysvětlit, že mi je opravdu nikdo nesní, prý jsou moje a můžu je jíst pomalu, ale já si pamatuju ten vnitřní strach a vědomí, že je musím rychle sníst. Nikdy jsem se toho pocitu nezbavila. Jenom ho vědomě ovládala, abych předešla problémům, které by nastaly pokud bych neposlechla. Nebylo to vůbec jednoduché. Dnes už chápu mnoho věcí, ale tenkrát to pro mě bylo velmi těžké.

Moc jsem chtěla sestřičku a taky jsem ji mohla mít. Rodiče měli adoptovat miminko, už to bylo domluvené. Podmínkou bylo, že mě musí přivézt ukázat do kojeneckého ústavu. Vzali mě tam. A bylo povšem. Když jsem vstoupila dovnitř, spustil se u mě záchvat paniky. Začala jsem křičet a válela se po zemi. Křičela jsem, že tam nechci být, chci domů. Ochromila mě hrůza a strach z opuštění. Když tohle divadlo uviděli pracovníci kojeneckého ústavu. Prohlásili, že se mnou budou mít rodiče dost práce a miminko potřebuje péči. Takže druhá adopce se neuskutečnila. Když mi to později rodiče řekli, plakala jsem a nikdy si to neodpustila. Až po mnoha letech jsem se dozvěděla o něčem, co mi rodiče zatajili. To je ale na pozdější vyprávění.

Začala jsem chodit do školky a líbylo se mi tam. Měli spoustu hraček, ale hlavně, každé odpoledne mě moje nová babička vyzvedla a šli jsme k ní domů, kde jsem si malovala a hrála, dokud si mě nevyzvedla maminka, když přijela z práce. Každé dopoledne, pokud tedy nepršelo, jsme chodili se školkou na procházky nebo na hřiště u sokolovny. Začátkem podzimu, v mých pěti letech jsme šli na procházku do lesa. Miluju les a bylo mi hezky. Najednou jsem uviděla ostružiny a utrhla jich několik. Moje o dva roky mladší kamarádka Jana uviděla jak mlsám a přidala se ke mně. Vzpoměla jsem si, jak mi rodiče říkali, že je moc hezké se rozdělit, když máš něčeho víc. Zavolala jsem ostatní děti aby si taky vzaly. Soudružky učitelky se opodál bavily spolu a nás si nevšímaly. Najednou mě napadlo nabídnout jim taky. Utrhla jsem několik bobulek a odnesla je soudružkám. Podívaly se na ostružiny a zbledly. Zeptaly se mě, kde jsem ty ostružiny utrhla a já je odvedla ke keříkům a ukázala na ně. Učitelky na sebe vyděšeně pohlédly a potom nastalo peklo. Začaly křičet a ptát se, kdo jedl ty ostružiny? Cítila jsem, že je něco moc špatně, ale netušila co? Nastal úprk do školky. Myslím, že jsme udělali rekord v rychlosti skupinového přesunu v lesním terénu a v obci. U školky začalo vyslýchání kdo jedl bobule a kdo ne. Padlo i pár facek, když Věruška tvrdila, že nic nejedla a oni jí nevěřily. Kuchařka utíkala pro manžela, který měl auto a mohl nás odvézt do nemocnice. Za deset minut stálo auto před školkou. To už jsem tušila, že ty bobule jsou jedovaté a že to rozhodně nejsou ostružiny.Naložily asi deset dětí na zadní sedadla auta. Ředitelka si sedla do předu a jelo se. Manžel kuchařky byl profesionální hasič a zvyklí na rychlou jízdu. Stejně si myslím, že taky vytvořil světoví rekord v rychlosti jízdy autem plným lidí. Ten den padlo mnoho rekordů. Třeba v počtu zvracejících dětí během deseti minut. No a pak byla tma, ruce a nohy uvázané, spousta hadiček co vysely z lahví pověšených na stojanech. Hrozný strach, že zemřu. Je to zvláštní, ale už tenkrát jsem se hrozně bála smrti. Nechtěla jsem být sama a smrt, to pro mě byla strašná samota a bolest. Na pokoji se mnou byla má kamarádka Janička. Maličká tříletá holčička, která snášela všechno mnohem hůř než já. Její léčba probíhala tak, že jí nařízli slabinu pro zavedení kapačky do žíly. Jak jsme postupně nabývaly vědomí, povídaly si o tom, co se děje. Na pár dní k nám na pokoj daly asi dvouletého chlapečka a my dvě se najednou cítily starší a dospělejší. Utěšovaly jsme ho a on přestal plakat. Ráno na nás čekaly na nočních stolcích hračky, omalovánky a pastelky. Milovala jsem vůni pastelek. Nakonec nám došlo, že ty dárky nám nosí rodiče. Tak proč je nemůžeme vidět? Velmi se nám po rodičích stýskalo a my plakaly a prosily aby přišly. Ale to oni nesměli, jenom v noci když jsme spaly nás navštěvovali a položili na noční stolek maličkosti pro radost. Moc to nepomáhalo, my je chtěly vidět a mluvit s nimi. Nic nepomáhalo pláč ani prosby. Nekonečně dlouhé se zdály být ty dny, než se konečně jednoho dne otevřely dveře a naši rodiče vstoupili do pokoje, aby si nás odvezli domů. Bylo to štěstí být zase doma. Něco se ale změnilo. Stále byli milí a rádi za můj návrat domů. Jen malé náznaky nevole se občas projevily v jejich tvářích. Netušila jsem, že příjde změna.

Kapitola 2

Jsem ve školce a jdeme na hřiště, já se opravdu těším. Miluju prolézačky a houpačky. Je úžasné, vyset hlavou dolů, nebo cítit vítr ve tváři při houpání. A co teprve ta závrať při zhoupnutí ve velké rychlosti. Mockrát mě upozornily abych se nehoupala tak rychle, ale já neposlouchala a užívala si štěstí a euforii z pohybu. Někdo našel míč v trávě. Dodnes nevím co mě vedlo k tomu říct, že je můj, ale řekla jsem to a nešlo to vzít zpátky. Soudružky učitelky se na mě podezíravě podívaly, nakonec mi míč předaly. Bylo mi divně, lhala jsem a cítila se nepříjemě. Zároveň nastoupil pocit důležitosti, protože mám míč, který ostatní děti nemají.Vnímám závyst některých dětí a mám z toho radost. Nesu si míč ze školky a babička se ptá, kde jsem ho vzala, zalžu jí, že jsem ho našla na hřišti. Babičce se to sice moc nezdá, ale už nic neříká.V skrytu duše doufám, že mi to projde. Maminka přichází z práce a ptá se, odkud mám ten míč? Opět tvrdím, že jsem ho našla na hřišti a ona se na mě dívá a poví,'' ten míč někomu patří a tys ho ukradla!,, Pocítím strach a stud současně. Musím s pravdou ven a maminka se moc zlobí. Vezme mě i s míčem a jdeme do školky. Musím se omluvit soudružce ředitelce a vrátit míč na hřiště. Maminka se stále zlobí a řekne děsivou větu. '' Počkej až to uslyší táta. To bude mazec!,,Zmocňuje se mě hrozný strach z toho, co mi otec udělá. Tenkrát mi jenom nadával,ale výprask nepřišel. To až později.

Začala jsem chodit do školy a s tím přišly nové problémy. Ze začátku se mi ve škole líbilo, ale po pár dnech se vše změnilo. Soudružka učitelka trvala na tom, že musíme sedět v lavicích a to se mi nelíbilo, chtěla jsem běhat a hrát si, ne sedět v lavici a učit se. Bavilo mě čtení a milovala jsem tělocvik. Nevydržím sedět v lavici. Procházím se po třídě a mluvím bez vyzvání. Uslyším křik soudružky učitelky, podívám se na ni a překvapeně zjišťuju, že křičí na mě. ''Sedni si do lavice!, okamžitě, slyšíš?,, Sedám si do lavice. Slyším, jak říká, ''Za to, že zlobíš! Dostaneš černý puntík!,, Těch černých puntíků přibývalo a následovaly je poznámky do deníčku. Doma přibývalo křiku a přišly první rány. Ničemu jsem tenkrát nerozuměla. ''Co dělám špatně? Proč se rodiče tolik zlobí?,, Jenom velmi pomalu mi docházelo, v čem je problém. Když na mě křičeli, tak jsem nic nechápala. Když mi všechno došlo bylo už pozdě. Přestala jsem jim věřit, už nikdy jsem jim neuvěřila, že mě mají rádi. V duši navždy hlodala pochybnost, které bohužel neustále přibývalo. Soudružka učitelka rozhodla, že musím do zvláštní školy. To bylo pro rodiče neúnosné a začaly návštěvy u psychologa. Rodiče bojovali abych do zvláštní školy nemusela. Dnes vím, že to vybojovali nejen kvůli mně, ale i kvůli sobě, aby se nemuseli stydět vyjít na ulici. Pamatuji si přesně ta slova. ''Děláš nám jenom ostudu! Jsi úplně blbá! Jsi pitomec! Jsi idiot! Nikdo tě takovou nemá rád! ,, Potom rány do hlavy dlaní a mámu jak říká tátovi, aby mě nebil po hlavě. Hlava bolela, ale nejvíc bolela duše. Když mě pustili a já mohla jít do svého pokojíčku, zoufale jsem plakala a ptala se sama sebe proč mě nikdo nemá rád. Tenkrát jsem uvěřila, že jsem zlý člověk, nezasloužím si být šťastná, nikdo mě nemůže mít rád protože si to nezasloužím, jsem špatná a k ničemu. Rodiče mě bohužel nikdy nepřestali utvrzovat v těchto názorech na mou osobu. Teď už vím, že za to nemohli, prostě nevěděli jak se ke mně chovat a hlavně se hrozně bály názorů okolí. Na malé vesnici, kde je na vás všude vidět, je náročné mít soukromí.Vše se hned rozkřiklo a rodiče se ostudy opravdu báli.

Tohle všechno probudilo novou a velmi silnou emoci, nenávist. Začala jsem rodiče nenávidět. Utrpení nebralo konce. Navenek skvělá rodina,''Vidíte, oni si ji adoptovali, a jak dobře je vychovaná. A vždycky slušně pozdraví. ,, Připadala jsem si jako cvičená opice, kterou ukazují v cirkuse. Ve škole tři roky trvalo, než se soudružka učitelka psychicky zhroutila. Právě jsem dovršila devátý rok života, v září přišla do školy, sedím v lavici a smutně očekávám naši soudružku učitelku, která na mě byla alergická. Otevřou se dveře a vejde nový soudruh učitel. Zírám na něj užasle a snažím se pochopit, co se děje. Učitel se laskavě usmívá. A směje se i na mě. Jsem v šoku. Přistoupí k mé lavici a řekne '' Ty jsi Helenka že? Vím, že jsi hodné děvče a budeme spolu dobře vycházet,, Skoro nedýchám, pociťuji příjemné teplo rozlévající se v mém nitru a vím že teď už bude ve škole fajn. A taky bylo. Na obhajobu těch, které jsem přiváděla k šílenství musím přiznat, že moje chování bylo někdy opravdu hrozné. Prala jsem se s klukama, kteří mi nadávali. Běhala jsem po chodbách. Rozbila fotoaparát profesionálního fotografa při školním focení. Dnes vím, že to vše má lékařské označení AD HD. Ale tenkrát se to považovalo, za nevychovanost a přicházely poznámky, předvolání do školy, pohovory u psychologa, následně doma křik a rány. Fyzická i duševní bolest ve mně narůstala. Naštěstí jsem mohla chodit po škole ven. To bylo úžasné. Moci běhat, aniž hned někdo začal křičet. Za naším domem je les a já tam ráda běhám, sbírám lesní plody. Tedˇuž umím rozlišit Rulík zlomocný od ostružiny, takže nehrozí, že se znovu otrávím. Je tam tak krásně. Musím se ale vrátit domů, čelit rodičům a celému světu.

Naprosto jasně si vzpomínám, že jsem nechtěla vyrůst. Svět dospělých, mě děsil a já nechtěla být jako oni. Zastavit čas, ale nejde a on utíká tak rychle.Uzavřu svět svého dětství, budu se snažit zodpovědně kráčet dospělým životem a vychovávat svoje děti v lásce a porozumění jejich problémům, které přijdou. Být dobrou mámou, to je můj úkol v tomto životě. Tenhle životní postoj jsem si udržela po celý svůj život. Ničeho nelituji, vše mělo svůj smysl a já odpustila všem i sobě. Odpuštění je důležité pro duševní zdraví a vlastně i pro to fyzické.Tenhle příběh o mém dětství, je jen zlomek toho co se dělo, ale myslím,že jako ukázka zcela postačuje. Je hodně bolestivé o tom psát a já chci na lidi myslet v dobrém. Doufám jen, že lidé začnou být zodpovědnější za své činy a za to, jak vychovávají svoje děti. Je to velmi důležité pro všechny.