Večer

Tomáš seděl u baru. Byl pozdní večer, hudba hrála tiché tóny a veselou opilost vystřídala tichá diskuze o životě, vztazích a jiných břemenech, které vnitřně trápily každého návštěvníka.

Vtipné, jak alkohol otevírá dveře myšlenkám, které si většina lidí drží v sobě a nedokáže je vyjádřit. Ničí sebe i ostatní v přesvědčení, že je tím chrání před krutou pravdou.

Ale v této chvíli ne. Dveře byly dokořán otevřené. Dychtivě čekaly, až je někdo vyslyší – a doufaly v pochopení.

 

Tomáš se rozhlédl. Viděl zamyšlené výrazy, slzy v koutcích očí a někdy i vděčný úsměv.

Tiše všem připil, cítil, jak ledové pivo proudí jeho tělem a smutek se prohlubuje. Dnes večer neexistoval únik, jen konfrontace se vším, co cítil hluboko v sobě.

 

„Dáte si další?“ zeptal se s milým úsměvem barman.

Tomáš si ho prohlédl. Celý večer se usmíval, sledoval opilou zábavu a tiše dopřával více a více potěšení. Kolik příběhů už asi vyslechl? Kolika lidem dal radu nebo alespoň pěkné slovo – a kolikrát řekl tu falešnou pravdu, že všechno se brzy zlepší?

 

Tomáš přikývl a barman ho bez dalších otázek obsloužil. Stačil výraz v Tomášových očích. Poznal, kdy chce člověk pomoct a kdy jen čeká na konec.

 

Tomáš se znovu napil. Na chvíli pocítil, jak se místnost točí. Usmál se. Nebylo to štěstím, jen chvilkovým poblouzněním. Realita zmizela. Byl sám. Všechno zmizelo.

Ale lusknutím prstu byl zpět. Věděl, že alkohol dává jen iluzorní svobodu – spíš oddálení, nic víc.

 

U stolu za sebou zaslechl tichý pláč. Nikdo si toho nevšímal.

Tomáš se podíval do zrcadla za pultem a zahlédl drobnou ženu, jak se třese. Muž naproti ní se na ni chladně dívá. Bylo nepříjemné to sledovat, ale co dělat? Stal se svědkem rozchodu? Přiznání nevěry? Nebo šlo jen o drobnou neshodu?

 

Žena něco tiše pronesla a chladný výraz jejího milovaného zmizel.

Usmíření? Možná. To pozorovatel nezjistí. Jsou to jen odhady, nic víc.

 

Tomáš dopil pivo. Než se barman stihl znovu zeptat, zavrtěl hlavou a zaplatil. Když se postavil, chvíli se přidržoval baru, než opustil to smutné místo, které se tvářilo jako perfektní páteční večer.

 

 

---

 

Venku si zapálil cigaretu. Vtáhl vraždící kouř do plic a po jeho vydechnutí se usmál.

Vzpomněl si na svá dětská léta – jak si spokojeně hrál s ostatními dětmi a nechápavě sledoval dospělé, kteří kouřili.

Proč to dělají, když ví, že je to zabíjí?

Ptal se tehdy jako dítě, nepolíbené životem, plné radostí a čistoty.

 

Často přemýšlel, proč se dětem lže. Chrání se tím děti, nebo rodiče?

Nebylo by lepší říct dětem, jak věci doopravdy fungují? Že život není krásný – jen má krásné okamžiky?

Proč je učíme, že je lepší lhát než říkat pravdu, a pak je trestáme, když to samy udělají?

Copak si pak celý život nebudou myslet, že pravdu je potřeba upravit a že je lepší chránit šťastnou iluzi, kterou si kolem sebe všichni budují?

 

 

---

 

Cigareta dohořela. Tomáš se zhluboka nadechl. Pomalu se trmácel nočním městem a sledoval lidi, kteří mířili domů – někteří ruku v ruce, jiní osamocení.

Byl zde klid a příjemný noční vítr. Posadil se na lavičku. Zapálil si další cigaretu – probudila jeho smysly. Nechtěl domů.

Chtěl být tady. Užívat si ten okamžik, že někam patří.

Nechtěl se cítit zbytečný jako celý svůj život. Chtěl být součástí tohoto večera. Tichý společník. Pozorovatel. Neviditelný, jako ledový vítr, který všem přidával do kroku.

 

Sledoval hvězdy a vychutnával si každý potah.

Jsi šťastný? ptali se ho lidé celý život.

Proč bych nebyl? zasmál se – a doufal, že nikdo neuvidí pravdu v jeho očích. Ale kdo by ji vůbec chtěl vidět? Kdo by chtěl, aby něco narušilo spokojený řád věcí?

 

Tiše se zasmál.

Cigareta se znovu chýlila ke konci.

Poslední potah. Pak zmizelo jediné světlo na lavičce.

 

Seděl v tichu a temnotě. Žádní lidé kolem. Večer skončil. Brzy bude ráno. Nový den.

 

Tomáš si utřel slzu. Musí domů.

Čeká ho pokračování jeho příběhu. Nemůže skončit. Musí být silný a dotáhnout to dokonce.

Protože kdo jiný by to měl dokončit?

 

Jen on je hrdinou svého románu. Se šťastnými okamžiky a chvílemi utrpení.

 

Je čas pokračovat ve lži ukryté za pravdu.