Podpurná skupina

Cesta mi ubíhala v hlavě milion myšlenek a já se vlastně i těšila. Mířila jsem na terapii, kterou jsem si sama naordinovala. Ne snad kvůli nějakému dramatickému zlomu, ale preventivně, abych se cítila zase sama sebe.

Od první návštěvy uplynul skoro rok. Rok, kdy jsem překopala celý svůj život. Opustila vše, co mě tížilo nebo bylo ztraceno a já to držela jen ze zvyku. Prostě takové to „co by na to řeklo okolí.“.

V léčebně jsem si našla útočiště. Cítila jsem tu, že to špatné z venku a v mé hlavě na mě nemůžou. Zahrada, která obklopovala celou budovu byla opečovávána pacienti, kteří tu měli zahradničení jako součást svojí terapie. Starali se o ní s něhou, která jim chyběla a láskou, kterou potřebovali, když jim bylo nejhůř.

Součást mojí terapie bylo kreslení. Seděla jsem na „svém“ parapetu v prvním patře, odkud jsem měla rozhled na zahradu a zároveň i na chodbu, kudy denně proudilo množství lidí, kteří jsem docházeli nebo pracovali. Trávila jsem tady větší množství času. Jen já a moje tužka, která tancovala po papíře. Někdy s vědomím a někdy bezmyšlenkovitě. Často jsem se přistihla, jak tužku okusuji. Nic než jen zvyk z dětství, který mě uklidňoval. 

 „Vanilková zmrzlina je jako poloha na misionáře. Nepotěší ani neurazí. Myšlenka, která ti problesknu hlavou, ale nikomu ji neřekneš, protože ti přijde trapná a červenáš se u ní.“ Ozvalo se nad mojí hlavou.

Zvedla jsem ji a přede mnou stál Matěj. Jeho jméno znám pouze, protože se mnou navštěvuje podpůrnou skupinu.

Pravidelně nás bývá pět. Každý jeden z nás má svoje bolesti, úzkosti a strachy. Snažíme se o nich mluvit, občas to jde snadno, jindy zase musíme jen poslouchat a nalézt v sobě ten impuls, se kterým se to vše spustí. Neodsuzujeme se. Chápeme se a podporujeme.