Nadějné bloudění

Nadějné bloudění

Už ani nevěděli, jak dlouho tím lesem bloudili. Neprostupný prastarý hvozd je pohltil a nehodlal propustit. Jen stěží mezi propletenými větvemi klikatícími se nad jejich hlavami zachytili světlo. Denní šero je málem připravilo o rozum a sílící pocit marnosti jejich putování jim nedal spát. Když už se zdálo, že se v dálce kmeny rozestupují, tu byly zas a znovu zklamáváni, když šlo jen o vyschlou mýtinu zející jako vypálená skvrna na tváři všeobjímajícího pralesa.

“Nesmíme zastavit,” velel první, “když zastavíme, les nás navždy pohltí.”

“Je to marné. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem naposledy viděl něco jiného, než kmeny, větve, listí a jehličí,” propadal již zmaru ten druhý.

“Já nevím, neutáboříme se tu? Jen na několik dní. Rozmyslíme pořádně, co dál. Nebo ještě chvíli půjdeme?” komíhal se ve větru nejistoty třetí poutník.

“Jdeme!” rozhodl rázně ten první, ale věděl, že jeho rozhodnost a autorita se již nějaký ten čas povážlivě viklají. Zatím ho ještě nechají vést. Ale jak dlouho?

Tak pokračovali ve svém plahočení ještě několik hodin a nezdálo se, že by se na jejich situaci cokoliv změnilo. Les se zdál stále tak mocný, jak dosud, a ti tři, každý po svém zvolna jak v plovoucím písku propadal pochybnostem, zda vůbec někdy žili jinde, než v jeho temných útrobách. Čas již vnímali jen přibližně podle střídání šera a naprosté tmy, která jim oznamovala příchod noci. A snad už jen ta skutečnost, že tam venku ještě existuje noc a den, že tam někde ještě vládne slunce, teplo a bující život, je udržovala při životě.

Měli na kahánku.

“Cítíte to také?” zvolal náhle první, který kráčel v čele družiny.

“Nic, kromě hnilobného pachu tlejícího dřeva. Snad už se i my pomalu rozkládáme!” odvětil polohlasně druhý.

“Ano, vždyť to je kouř! A pečené maso! Nebo se pletu?” dodal obezřetně třetí z nich.

Jak kdyby někdo mocný roztáhl oponu, vstoupili náhle v náruč rozlehlé, kobercem šťavnaté travičky pokryté mýtiny. V jejím středu velký oheň, nad ním se otáčel rožeň, na níž byla naražena zlátnoucí kýta, kolem ohniště pak skupina zjevně dobře živených můžu, žen i dětí a celý palouk pak obkružovaly pevně stavěné roubené chalupy zářící lidskou péči, pracovitostí, láskou a štěstím.

Vesnice.

Byli u vytržení. Ti tři na sebe pohlédli, pak zas na výjev, co se před nimi z lesa jak fata morgána vynořil. Ale kdepak. Vše bylo skutečné. Opatrně vkročili do nečekané vesnice jako by se snad obávali, že jakýkoliv, byť drobný jejich vstup či zásah zapůsobí jak dotek bubliny a vše v mžiku zmizí. Ale kdepak! Ti milí lidé je přivítali tak srdečně, že tři poutníci jen stěží zadržovali slzy. Tak hluboké bylo jejich strádání. Tak nečekaná byla jejich spása. Vesničané je příliš dobře chápali. Přesně věděli, co si ti tři vytrpěli. Jejich soucit byl nezměrný, upřímný, a tak ani jejich pohostinnost nemohla být falešná. Jak jinak se mohli chovat? Vždyť to byli lidé.

“Však my víme, co máte za sebou. Pojďte k ohni. Ohřejte se a nasyťte. Jak jen vám rozumíme,” konejšili je jeden přes druhého, zatímco jim podávali vrchovaté misky s všemožnými pochutinami, kterými je les obdařil.

“Ale kde jste se tu vzali? Za celou dlouhou dobu jsme v lese nepotkali ani živáčka a najednou celá ces!” ptali se ti tři překvapeně a hltali sousto za soustem.

“I my jsme byli kdysi poutníky. Také jsme pralesem bloudili a cesty ven nenacházeli. Už jsme se chtěli vzdát a padnout někde u paty staletého dubu, když jsme přišli sem. Jeden ke druhému. A především jsme potkali jeho!” pronesli významně a ohlédli se přes rameno, když se kruh dobrotivých vesničanů rozestoupil.

Tam stál nenápadný muž, prošedivělý, s krátkým vousem, nerozeznatelný od své družiny, která k němu s pohnutím ve tvářích vzhlížela.

“Vítejte! Říkají mi starosta. Věděl jsem, že přijdete, nakonec totiž přijde každý. Každý, kdo v lese bloudí, si nakonec k nám a ke mně najde cestu,” přistoupil k nim klidně a jednoho po druhém přátelsky objal. Z jejich udivených očí pochopil, že jim toho musí povědět víc. Byl však již na to zvyklý.

“Já jsem tu byl první. Já první se tu usadil a postavil první z chalup, která je mi dodnes domovem. Ano, i já bloudil. Déle než vy. Jako slepec. Má životní síla mě opouštěla. Tak se nedá žít. Nebralo to konce. Ten však přišel. Ne ale v podobě cesty ven z lesa, ale jako poznání. Pochopil jsem:

Není cesty ven. To je jisté!

A tak jsem se usadil zde. Jakmile jsem se vzdal pokusů opustit hvozd, a přesvědčil se, jak marné je to počínání, začalo se mi dařit. Čas plynul a přivedl ke mně prvního, druhého a všechny ostatní, co dosud, tak jako já prve, bloudili mezi stromy. Zůstali se mnou, když pochopili, tak jako já. Přijali, co jsem poznal já a znovu našli jistotu, o kterou je les málem připravil. A v nejistotě se přece jen těžko prežije. A tak jsme tu. A teď jste dorazili i vy, přátelé! Zůstaňte, zanechte bezúčelného plahočení a žijte s námi. Umocněte naše štěstí tím, že budete šťastní tu s námi. Tady se konečně dá žít, no jen na nás pohleďte! Věřte mi, ten les nemá konce!” zadíval se jim vážně do očí, chvíli v tom pohledu setrval a znovu je objal.

“Proč by ne?” oni na to. Jejich zážitek byl ještě příliš živý a příslib pevného bodu tolik lákal.

Tak se usadili. Zanedlouho se sžili s původními vesničany a stali se jedněmi z nich. Jakmile přijali jako nezlomný fakt, že konec lesa neexistuje, jejich životní síla, kterou z nich les málem vysál, se jako zázrakem vrátila. A i ostatní včetně pana starosty se jejich příchodem a začleněním v řady vesničanů cítili silněji a jejich sebejistota se znásobila. Není nic mimo les, tak to je! Není proč hledat cestu ven. Není proč dál bloudit zatuchlými končinami věkovitého hvozdu. Jejich životy našly pevný bod, po němž každý touží, ale jen málokterý jej nachází. Tak společně všichni dál a dál vítali nové ztracence, kteří se čas od času vynořili z šera propletených chapadel větví na okraji jejich rajské mýtiny.

“Ale jak jen to ví?” špitl ten třetí z bývalých bloudivců. Jeho druzí jej odměnili ponejprv nechápavými pohledy následovanými však bujarým smíchem. Sklopil oči a zmlkl. Nechal si tu myšlenku pro sebe. Kdo ví, kde se v něm vzala. Ale byla tu a neopouštěla ho. Mocněla. Kypěla. Pevně zakořenila a prorůstala jeho myslí. Jen před svými dvěma druhy se odvážil ji vyslovit. Ale byli to ještě jeho druhové? A byli to stále jeho přátelé? Znali snad od narození jeho pochybovačnou povahu a nikdy si z ní neutahovali. Naopak jim mnohdy přinesla něco dobrého. Až teď. Až tady. Co jen se to s nimi stalo?

Nedokázal se té otázky a všeho, co z ní plynulo zbavit. Neměl však komu by ji položil. Komu by se svěřil. Druhdy potlačená nejistota, která se po jeho příchodu do vesnice dlouho neozvala, se znovu hlásila o své místo na slunci. Nejistota ruku v ruce s pochybami. Sám si odpovědět nedokázal. Převaloval tu otázku ze strany na stranu a nikam to nevedlo. Tak ho ovládla, že by jej snad už ničí odpověď nedokázala uspokojit. Existoval však jeden člověk, který znal odpověď. Nesvedl se již ostýchat. Tolik jej otázka posedla. Musí ji položit. Jemu. Starostovi!

“Ale, starosto, při vší úctě a vědomí vděčnosti za vše, čeho se mi dostalo, jak jen to víš? Jak víš, že les je nekonečný?”

Bylo to venku. Otázka padla. Mírně mu odlehlo. Když však zpozoroval, že jej všichni venkované shromáždění na veselici, při jejíž příležitosti starostovi otázku položil, nepokojně pozorují a cosi si špitají, jeho někdejší neklid byl zas zpět. Starosta zvážněl, kdosi by snad řekl, že znejistěl, ale kdepak. Natolik se cítil po všech těch rocích zde s ostatními ve svém přesvědčení strávených sebejistý. Natolik mocný nad všemi, které sem přivedl. Neboť sebejistota ať už skutečná či falešná a předstíraná dává pocit nadřazené síly nad těmi nejistými. Mírný úsměv se vrátil do jeho tváře, načež se pak i ostatní venkované dosud jako u vytržení poněkud uvolnili.

“Pochopil jsem to přece. Už jsem to říkal. Tak dlouho jsem chodil lesem, že tomu prostě nemůže být jinak,” odpověděl mírně, avšak natolik hlasitě, aby jej všichni slyšeli.

Ten třetí jako by se s odpovědí spokojil, kýval uznale a s pokorou hlavou a zdálo se, že je po všem:

“Takže jsi došel až na jeho konec? Viděl jsi ten konec?” položil nečekaně rázně novou otázku a zpříma se díval starostovi do očí.

Ten se po několika okamžicích nezměrně hlubokého ticha zasmál, v čemž jej následovali i přihlížející vesničané:

“Ale příteli, samozřejmě že ne. Jaké by to pak bylo nekonečno?” a smál se dál, stále hlasitěji, zatímco se jeho křehká sebejistota nepozorovaně lámala. Smáli se s ním všichni, což ony praskliny, které utržil, ještě svedlo jakž takž zacelit.

Toho třetího starostův smích dopaloval. Nic nenáviděl víc, než prázdný, samoúčelný a slabošský výsměch. Rázně mu vmetl odpověď a nečekal, co starosta na to:

“Takže jsi přešel celý svět? Vyrazil jsi z jednoho místa v lese stejným směrem a po čase dorazil na to samé místo? Obešel jsi celý svět? A všude kolem tebe jen a jen les? I kdyby ano, vyrazil jsi pak jiným směrem? Zas abys přešel celý svět? Až jsi vyzkoušel všechny možné směry?” tlačil ten třetí starostu rozhněvaně ke zdi.

“Samozřejmě, že ne!” odsekl s okázalým smíchem starosta, zatímco toho třetího bere kolem ramen a kamsi ho vede.

“Pak si přece nemůžeš…” starosta mu ale jemně zakryl ústa a se stále předstíraným úsměvem jej vede kamsi za chalupu. Pryč od nich. Od ostatních, kteří již chtějí pokračoval v bujarém veselí.

“...být jistý, že je les nekonečný. To se nedá pochopit. To se musí zkusit!” domluvil ten třetí a strhl starostovu ruku ze svého ramene.

Nastalo ticho. Dívali se jeden na druhého, zatímco radostné shromáždění uprostřed vesnice zjevně pokračovalo bez nich. Pochyby toho třetího zřejmě v jeho sousedech nezanechaly následky. Snad. Zatím. Ale je třeba jej před nimi uchránit. Je třeba uchránit sebe!

“Samozřejmě, že ne!” promluvil náhle starosta. Jeho hlas byl náhle nezvykle roztřesený a plný obav. “Ale kdo by chtěl celý život probloudit nějakým shnilým lesem? A tady na tomhle místě se dá žít tak nádherně, nebo snad ne? Já neumím žít s takovou nejistotou. Už ji na mě bylo příliš, když jsem roky a roky bloudil sem a tam a konec lesa nenacházel. Také jsem v něj věřil, ale on nikde. Jako by se nechtěl dát najít. A ja se tolik snažil! A pak jsem přišel sem a věděl jsem, že jedinou cestou ven, je zůstat tu. Jen zde mohu žít dál a prožit dobrý zbytek života. Usadil jsem se tu a po čase se mezi stromy vyloupl první z nových poutníků. Byl slabý, bez odvahy, odhodlání a vůle k životu. Tvrdil, že si jen chvilku odpočine, nabere síly a vyrazí dál, hledat cestu ven z lesa. Já mu však v očích viděl, že už dál nemůže. Že už dál nechce. Ale neměl důvod zůstávat se mnou, když jej k blouznivému hledání dál popouzela jeho slepá víra, že nějaká cesta ven přece musí vést. Že stačí jen hledat. A kdo ví, třeba je, ale kdo se jí dožije? Kdo ji spatří? Chceš tomu hledání obětovat život? Já ne! A on také ne! Jeho oči to jasně říkaly! prosily mě o to…”

“O co?” vpadl mu do řeči s rostoucím odporem ten třetí, zatímco se k nim nepozorovaně přiblížili jeho někdejší dva druzi.

“O milosrdnou lež! Pomůže všem! Mně, jemu i dalším, které les ještě vyvrhne na paseku. Naší společné víře, díky níž budeme moct žít dál a nemarnit čas bláhovým hledáním. Ano, nalhal jsem si, že konec lesa není a pak jsem lhal i druhým. Když uvěřili, uklidnili se a mohli žít. A šťastně žít. To přece není málo! A já uviděl, že moje počínání je dobré. Pak jsem našel klid i já. Ano, potřebovali jsme se navzájem,” a jako by zas na chvilku nabyl ztracené moci, pohlédl třetímu zpříma do očí a vzal jej za rameno.

“Teď víme my dva, dobře my čtyři, jak se věci mají. Máte na vybranou. Zůstaňte a žijte tu ve štěstí s námi. Váš život nebude ztracen. Naše společná jistota nás posílí. Prožijete život, o jakém se vám nesnilo, “ na okamžik se odmlčel a jeho hlas pak zhrubl.

“Anebo nás opusťte a hledejte něco, co snad ani není. Jak malá je přece možnost, že tam venku za hranicemi lesa je skutečný svět? Kolik času promarníte jeho bláhovým hledáním? Nepřipravte se tak o své štěstí? Vždyť, co by za to jiní dali? Všechny poklady světa by snesli, jen aby tu mohli žít s námi. Spokojeně, v harmonii, šťastně, a především tak dlouho. Žijte tu s námi. Čím víc nás je, tím pevnější je naše pravda. Kolik času a kolik energie vám seberou ty vaše věčné pochyby? V nejistotě a pochybách se dlouho žít nedá! Tak proč nepřimhouřit oči nad jednou malou milosrdnou lží? Nuže, jak se rozhodneš? Jak se rozhodnete?” a hleděl střídavě na toho třetího, pak zas na jeho druhy v očekávání jejich odpovědi.

Na třetího nemusel čekat dlouho. Odvětil hned:

“Nevím, možná je les nekonečný a ty máš pravdu. Nevědět ale není ostuda. Pochybovat je upřímnější, opravdovější, ryzejší, ale i nebezpečnější. Snad se pro toto životní krédo dlouhého života nedočkám, jak tvrdíš. Kdo ví, co nás v lese čeká, co na nás v té nejisté tmě číhá. Bylo by ale ostudou člověka nehledat. Skutečná ostuda je přilnout ze strachu či pohodlnosti k laciné lži! To raději budem navěky bloudit! Odcházím!” a aniž by čekal, co na to zcepenělý starosta, vydal se připravit vše potřebné na cestu a zanedlouho vesnici společně s tím druhým z poutníků opustil. Nikdo mu nebránil. Snad na starostův pokyn, snad sami cítili, že takového mezi sebou nepotřebují. Ba navíc, že by jim byl na obtíž. K čemu by jim byl takový šťoura rozviklaný?

Už jeho první kroky zpátky v šeru pralesa provázely pochyby, zda se rozhodl správně. Bál se. Každého vrznutí, zářivých očí, které je sledovaly ze tmy. Snad strávil příliš dlouhý čas v pohodlí vesnice. Života v sebeklamu se však bál víc. Tak se žít nedá! To neumím! To ať se raději na místě propadnu. To ať mě raději les navěky pozře.

Vzal svého druha kolem ramen a šli dál. Byl rád, že není sám. Usmál se na něj a zašeptal:

“Možná je naše hledání marné, ale alespoň hledáme. A víš ty co? Já už teď mám dojem, že les snad nepatrně, ale přece řídne. Jako by jej cosi prosvětlilo. Nemyslíš?”

Druhý se sklesle zakřenil a obrátil zpět k mýtině, z jehož okraje mu mával jejich bývalý druh objímající nevěstu, kterou si ve vsi vyhlédl.