2. Den 1 – Hudba ve vlnách a srdce v rytmu

Ráno mě vzbudilo vedro, které bych nepřál ani největšímu fanouškovi saun. Jako bych se neprobudil ve spacáku, ale v rozžhaveném kotli. Všechno lepilo. Vzduch stál. Pot se mi srážel na čele ještě dřív, než jsem otevřel oči.

Chvíli jsem jen ležel a snažil se přesvědčit sám sebe, že to za to stojí. Že včerejší noc byla dost dobrá na to, abych teď vydržel tohle tropické ráno pod stanem. Ale upřímně – bylo to, jako by mě někdo vařil zaživa.

Odhodlal jsem se rozepnout stan a v tu chvíli mi do obličeje praštil další horký poryv. Všude ticho, jen někde z dálky duněla tlumená hudba a pár ospalých hlasů. Festival se teprve probouzel. Stejně jako já – pomalu, lepkavě, neochotně.

Sprcha mi trvala snad půl hodiny. Voda byla vlažná, skoro teplá, ale i tak to bylo vysvobození. Konečně jsem začal dýchat.

Měl jsem hlad jako vlk. Vzpomněl jsem si na malou hospůdku u řeky, kousek za kempem. Objednal jsem si anglickou snídani s latté. Slečna za barem se usmívala, když mi přinesla kafe. „Ty jo, ty vypadáš jak Číňan...“ řekla vesele. Oči jsem měl ještě slepený, ale přísahám, zhulenej jsem nebyl.

Snídaně sedla přesně. Žaludek se uklidnil a mozek konečně přepnul z přežití do režimu „co dnes?“. V kempu se to začínalo hemžit – někteří hledali stín, jiní se grilovali na slunci jak sardinky. Já měl plán: Ostrava. Nové brýle. Přes noc jsem ty staré nějak rozlámal.

Centrum mě překvapilo. Čas utíkal rychle – nakoupil jsem, coural se městem, chvíli seděl u fontány. Najednou bylo pět odpoledne.

A pak se to začalo zvedat. Hlavní stage ožila. Flowdan rozproudil krev, jeho beaty duněly až do kostí. Apashe se svým symfonickým orchestrem vyvolal husinu – jako kdyby se celý vesmír rozhodl tančit. Crowd zpíval, tleskal, skákal.

Brennan Heart rozjásal i ty, co ještě před hodinou polehávali ve stínu. Energie rostla. Někdo mi u ramene zašeptal „Tohle je ono, kámo. Tohle je život.“

Po půlnoci začalo pršet. Lidi to ale neodradilo – právě naopak.

Na DnB stagi to vřelo. TaniKachan s ostatními rozjeli noční nálož, kterou šlo cítit až do morku kostí. Drumy bušily jak srdce vesmíru. Těla kolem mě tančila, jako by se snažila protancovat do jiné dimenze. Bláto, pot, voda – ale nikomu to nevadilo.

Mezi beaty jsem si všiml pár stínů. Postávali bokem, sledovali dav. „Máš něco na srovnání?“ slyším vedle sebe. Kývnutí, podání ruky. Pytlíček mizí v kapse. Jiní nabízeli rovnou. „Čistý MD, zaručený.“ Smáli se, někteří v očích ztracení, jiní až moc přítomní. Omamná směsice reality a úniku.

Já si držel odstup. Neodsuzoval jsem – ale věděl jsem, že tahle noc bude stačit jen s hudbou.

A ta hudba vážně mluvila. Každý beat byl jako tep. Každý drop jako výdech z chaosu světa. A v tom dešti, mezi těmi neznámými lidmi, jsem se cítil neuvěřitelně... živý.

…A ta hudba vážně mluvila. Každý beat byl jako tep. Každý drop jako výdech z chaosu světa. A v tom dešti, mezi těmi neznámými lidmi, jsem se cítil neuvěřitelně... živý.

A když už jsem si myslel, že tělo tohle tempo nedá, přišel DJ Rush. Technostage se rozvibrovala jako jeden obří stroj. Ocelové beaty, ostré světla, vlhký vzduch naplněný potem a extází. Každý pohyb byl vzdorem proti únavě. Každý basový kop připomínal, že noc ještě nekončí.

Nakonec DJ Rush zakončil večer ve velkém stylu. Co jiného se dalo čekat?