Lubošův příběh (1/2)

S Lubošem se život nemazlil. Otec je doma bil, peníze propíjel, a tak se Luboš už na učilišti musel skrz různé brigády starat o domácnost. Právě tehdy ho začalo bavit vaření. Při něm dokázal na chvíli zapomenout na nešťastný život, který měl.
Po vyučení v devadesátkách nastoupil jako kuchař do jedné vývařovny ve městě. Jednoho dne za ním přišla kolegyně Klára s nabídkou. Chtěla odjet do Spojených států a zkusit štěstí tam.
Klára byla nádherná a Luboš si na ni myslel, ale nikdy se neodvážil udělat první krok. Jednak proto, že se kolem ní vždycky motal nějaký hromotluk, a jednak kvůli vlastní nejistotě. Bál se odmítnutí a styděl se, tak raději nic nezkoušel.
Teď ale stál na prahu nového života. Kláru jeho rozhodnutí odjet s ní do Ameriky upřímně potěšilo. Nebyla to doba, kdy by podobné cestování bylo běžné, a chtělo to odvahu. Luboš ji měl. Neměl co ztratit. Lákala ho představa, že začne vydělávat pořádné peníze a konečně se vymaní z chudoby.
V Illinois byl život úplně jiný. Hledání bytu nebylo vůbec jednoduché, ale nakonec se jim přeci jen zadařilo i když byl byt docela maličkej a nic moc tam nefungovalo. Klára měla postel sama pro sebe, zatímco Luboš spával na matraci na zemi. Občas zkoušel, jestli ho Klára pustí k sobě, a ona mu to čas od času dovolila.
Práci měli domluvenou přes jednoho Klářina známého. Pracovali každý den, volno měli maximálně jednou týdně. Směna někdy trvala i patnáct hodin. Únava byla tak velká, že si Luboš občas musel pomáhat povzbuzováky, aby vůbec vydržel na nohou. Do toho si ještě příležitostně užívali nočního života v Chicagu.
Společně s nedostatkem spánku, alkoholem a drogami se Luboš pomalu měnil v chodící mrtvolu. Oči se mu propadaly, jeho drobná postava byla čím dál hubenější a vlasy mu začaly řídnout. I Klára byla vyčerpaná. Často se s Lubošem hádala, někdy ani nevěděla proč.
„Já jsem ti říkala, že ty brambory mají být bez cibule!“ začala Klára jejich pravidelnou hádku v práci.
„Řeklas mi hovno, jen jsi tady něco načmárala. Jak mám vědět, co to má bejt?“ odsekl zpocený Luboš, který měl za sebou i před sebou pěknou řádku objednávek. Gril sálal jako pec, vzduch byl těžký a horký a Luboš měl pocit, že se peče spolu s masem.
„Řekla jsem to, nedělej ze mě krávu!“ nenechala se Klára.
„To z tebe dělat nemusím, to zvládáš sama! Tady máš ty posraný brambory!“ Lubošův vztek už nešlo ovládnout. Nesnášel, jak z něj dělala neschopného idiota. Hlava mu přestávala fungovat. Jeho dealer se ráno neukázal v domluvený čas, a tak se Luboš snažil přebít vyčerpanost vodkou. Všechno nenáviděl. Celý svůj život. A hlavně všechny lidi kolem. Ty zmrdy, co si vymýšleli brambory bez cibule. Všechny. Kláru.
Když si šel večer lehnout, pořád mu v hlavě zněla slova, která na ni křičel. Nesnášel se za to.
V Americe už strávili pár let. Luboš, přestože spoustu peněz rozházel, dokázal i něco našetřit, hlavně díky tomu, že trávil většinu času v práci. Jeho závislost na drogách a nevyzpytatelná povaha ho ale postupně pohlcovaly.
Ráno po hádce přišel do práce v naprosto nepoužitelném stavu. Probudil se s těžkou depresí, která ho trápila už delší dobu, ale ten den byla silnější než obvykle. V práci se jeho šéf poslední dobou motal každý den a nedal mu vydechnout. Luboš na něj dnes rozhodně neměl náladu.
Když dorazil, vyběhl tři schody do skladu, aby vytáhl bulky na burgery, ale zatočila se mu hlava. Jen tak tak se stihl zachytit, aby nespadl.
„Jak to zase vypadáš?“ ozval se šéf, který stál za ním a všechno viděl.
„Nic jsem neměl,“ přiznal unaveně, ale po pravdě, Luboš.
„Nekecej. Já už tě platit nebudu. Seš pořád vysmaženej, mám tě plný zuby,“ vyjel na něj šéf.
„Co máš za problém? Dřu tady jak kokot. Včera jsem tu ještě po směně dodělával ten mrazák. Kdybych to neudělal, každý by se na to vykašlal!“ bránil se.
Luboš, i přes svoje slabší chvíle, byl velmi dobrým zaměstnancem, který v kuchyni odváděl skvělou práci.
„Já ti dám mrazák. Jen jestli se ti to nezdálo. Pojď sem a ukaž mi oči.“
„Nic ti dokazovat nemusím.“
„Tak teď tady tomu šéfuješ ty, nebo co? Víš co? Sbal se a vypadni odsud. Už tě tady nechci ani vidět. A té svojí řekni, že už taky chodit nemusí.“
Luboš neváhal ani vteřinu. Sebral bundu ze stolu, a třískl za sebou dveřmi.
„Hajzl jeden,“ odplivl si, když si za rohem sedl na schody a zapálil cigaretu. Ulevilo se mu ale co teď? Hledat novou práci bylo to poslední, na co měl sílu.
Po cestě domů stihl ještě dvě cigára. Když pak odemkl dveře od bytu a vešel dovnitř, zůstal stát jako přimražený. Klára ležela v posteli nahá. A na ní chlap. Lubošovi bodlo u srdce. Otočil se a bez jediného slova vyběhl z bytu.
„Děvka jedna,“ procedil mezi zuby. Zase. Ale nepomohlo to. Nasedl do auta a vyjel z města. Z kapsy vytáhl pytlík, kde z rohů vyšťoural poslední krystalky.
Zastavil na benzínce, koupil láhev vodky a pokračoval v cestě. V rádiu zrovna hrála Dido:
Oh, I am what I am
I'll do what I want, but I can't hide
I won't go, I won't sleep
I can't breathe, until you're resting here with me...
Luboš zesílil rádio, zpíval s ní, spíš křičel a šlapal na plyn. Před ním se rozprostírala nekonečná rovina. Při tom upíjel z lahve a levou ruku s flaškou vykláněl z okna. A pak mu něco probliklo ve zpětném zrcátku. Podíval se pozorněji a bylo mu hned jasné, že je konec. Nezadržitelně se k němu blížilo policejní auto.
Klára se pokoušela otevřít plechovku tuňáka. Nožem se snažila vyříznout otvor, ale čepel jí sjela a řízla ji do prstu.
„Sakra,“ zaklela a hodila plechovku do dřezu. Rozklepanými prsty si omotávala ránu ubrouskem. Luboš byl pryč už dva týdny. Nedal o sobě vědět. Každý den mu volala, ale telefon byl nedostupný.
Musela si hledat novou práci, ale vůbec se jí nedařilo. Měla nervy na pochodu. Nevěděla, co dělat. Mohlo se mu něco stát? Že by tak dlouho trucoval po tom, co viděl? Netušila, jak moc ji má pořád rád, protože se k ní poslední dobou choval hrozně. Auto bylo pryč. Proč se tak dlouho nevrací?
Poslední dny přemýšlela, jestli má zavolat policii. Bála se. A měla proč. Jejich víza už dávno propadla. Kdyby se na to přišlo, mohla by to odnést i ona.
Seděla na posteli a utírala si slzy, když zazvonil telefon. Neznámé číslo. Okamžitě ho zvedla. Doufala, že je to konečně odpověď z nějaké práce.
V telefonu se ozvala nahraná zpráva:
„Toto je hovor z okresní věznice Cook County. Hovor je monitorován. Tento hovor bude účtován volanému...“
Klára vyděšeně vstala z postele.
„Ahoj,“ ozvalo se nakonec.
„Ahoj, co se stalo, prosím tě?“ vyhrkla okamžitě.
„Sebrali mě,“ odpověděl Luboš stručně a opatrně.
„Proč? Jak na tebe přišli?“ ptala se s hrůzou v hlase.
„Udělal jsem kravinu. Mohla bys zabalit nějaký věci a poslat je do Česka?“ Luboš se s Klárou nechtěl bavit, ale věděl, že tenhle hovor už dál odkládat nemůže. Musel ji aspoň dát vědět, kde je.
„Ve skříni, v tašce, jsou peníze. Zabal je do těch hadrů a všechno pošli na adresu mojí mámy,“ vysvětloval.
„Deportují tě?“ zeptala se tiše.
„Doufám. Musím počkat na soud. Bude za měsíc.“
„Drž se, Luboši,“ řekla nakonec.