Post-asijská nostalgia

Slunce prosvítá dovnitř. Okno se otevírá vánkem. Usrkávám ledové cappucino a opájím se svobodou, prázdninama a post-asijskou nostalgií. Foccacia patřila k tĕm slabším, ale zasytila. Otevírám liter, svoje modré moře, protože potřebuji navázat na své mladé touhy psát, zachytit puzení a omamnou náladu letního brna. 

Objevuji nedávno otevřenou náplavku, její sjezdy a výjezdy, mola a výhledy, z longboardu je to pĕkné, dynamické a je pod mrakem a tak při odpočinku koukám na řeku a novĕ navezené poloostrůvky. Projedu až k riviéře, antroposu a do jundrova, kde svlažím své rozpálené tĕlo v řece mezi skákajícími dĕtmi a plavajícími důchodci. 

Pokračuji na šalinu na Svratecké, když v tom mĕ to hitne, otevírám AI chat gpt pro hledání čínských cyberpunkových autorů a kdo je čínský elon musk, rozšiřuji to na výtvarníky a sound designery. Vlákno a web mĕ zahlcuje jako vždy. Mentální rush. Nenasytnost daty. Nĕjaký eko-thriller román Silikonové moře by mĕ mohl vtáhnout. 

V Číně mě dostala do kolen hlavně ultramoderní architektura a nesnesitelný půvab asijských žen, futuristické stavby a mĕřítka,  Morpheus Zahy hadid, hongkongské mrakodrapy, lanobka na Victoria Peak ve stínů gigantických listů, zeleninové trhy v úzkých hektických uličkách, geometrie křivek a natlačené urbanistické ulice a baráky s nekonečnem zapnutých klimatizací.

Klimatická krize, která ti v subtropickém vlhku dýchá za krk jako fén, jako membrána noci, jako miliarda číňanů a technologických inovací průmyslu ovlivňující klima jeho pocit pod spalujícím zářením, masivní industrialize, špinavé moře s kvantou plastů a mrtvých ryb, kostel a smrdících skeletonů.

Rozsáhlé a četná scifi inženýrství, nejdelší silniční spoj nad mořem, výhledy po ostrovech a v dálce futuristická megapole Shenzen, nejpokročilejší mĕsto Číny, kde bĕhají humanoidní roboti a kafíčka roznášejí mikrodrony,

A atmosféra Macau, hybridního čínsko-portugalského mixu všechny ty vizuální opulence, vonné tyčinky budhistického chrámu, brutální zápach street foodu a vařících se prasečích kůží a jazyků, vize zalivu a obrovských vĕží s bungee jumpery, nesmírnĕ udržovaných a krásných městských parků s místními bĕžci a postaršími ženami tančícími taichi s meči, náhrobky portugalských mořeplavců a básníků, staleté obtékající kořeny exotických rostlin, spící a chálující pandy, pĕtihvĕzdičková kasina, opulentní klišovité galerie a mnohamilionové lobby, futuristické výtahy a moje oči malomĕšťáka toužícího z toho vykreslit příbĕh - na dosah scifi budoucnosti, hrozbám, láskám a literatuře a hudbě! 

A tak nervózně hledám čínské autory, videa architektury, měst a rozmachu kolektivní dystopie, která už je tam realitou, závod o budoucnost, který je žene vpřed - milovník přírody co propadl architektonickým zàzrakům a chce se do asie vrátit - pro to vlhko, pro ty mrakodrapy, budoucnost, exotiku žen a dĕvčat a architektury. Už tolik ne pro takovou sterilnost, umĕřenost, dozor, kamerové systémy, prohlídky, kontroly a dohled. Avšak kdo zahlédl, užasne, kdo nebyl bude hejtit absence demokracie a slaboduché produkty. 

Vstávám z kavárny a mířím do luža, do parku zelenĕ v městě džungli betonu, předvečer pop messe a lfš, víc než jedna láska, láska léta.