Jinaký od lesa

 Objevil se kteréhosi dne odkudsi ... kdo ví odkud. Nikdo o něm nic moc nevěděl. Snad jen šla stručná zvěst, že koupil starou chatu v lese za vsí. Jinak zůstával pro místní záhadou. Sem-tam se tam a onde objevoval. Pozdravil, když nebylo zbytí i pár slov promluvil, jinak ale povětšinou mlčel. Bylo-lze naň narazit na lesních cestičkách, celkem kuriozně oděného (jakýmsi poznávacím znamením byla vytahaná zelená mikina s kapucí, kdož ví proč přepásaná černým řemenem), obvykle přebírajícího černé pravoslavné modlitební uzlíky mezi prsty. Nevadil nikomu, cíleně neprovokoval, ale svým "vychýlením" z běžného normálu byl vlastně sám o sobě živoucí provokací. Hele, ono se dá žít i jinak ...

 Objevil-li se ve vsi, tak zpravidla jenom kvůli poště, nebo aby si nakoupil v Konzumu. Občas upoutal tím, že na štěkajícího psa také sám krátce zaštěkal:
"Však mě zdraví. Tak mu odpovídám." reagovával obvykle s lehkým úsměvem na případné nechápavé pohledy lidí okolo. A zanořil se opět do svého ticha.
Blahoslavený chudý duchem? Z toho přece jen poněkud vybočoval. Poštmistr nad sklínkou slivovice o něm v hospodě jednou prořekl, že vede poměrně obsáhlou korespondenci, a že si nechává posílat tu a tam nějaké knihy. "Tiché blázen", zněla by jedna ze snad možných definic tohoto podivného člověka.
"Dyk je to celý divný, že takhle žije ..." mínil kdosi.
"A moc-li vás to sere, sousede, že někdo žije jinak, než vy považujete za normální?" oponoval mu jiný.
"Co když se nám tady začnou sjíždět nějaký pochybný existence?"
"A jak byste asi popsal nějakou tu pochybnou existenci, co?"
"Jezdí von. Do Kromperka. Každou neděli a někdy i jiný dny. Prej na nějaký ty pravoslavný sešlosti. Jako my máme v kostele mšu, tak něco takovýho ..."
 Nižádná obava se nenaplnila. Vesnice nakonec samotáře, žijícího u lesa za jejím okrajem, tiše akceptovala. Nikomu neubližoval, nikomu nepřekážel ... a že jeho život vypadá jinak, než život většiny? To se časem řešit přestalo. "Jinaký od lesa" (jak se mu přezdilo) prostě nějak žil. Občas se na něj dalo někde narazit, byla-li vhodná situace, tak i pár slov prohodit, a jinak prostě - žil a nechával žít. Stal se tichou součástí místního koloritu. Tak plynul čas. Dny, týdny, měsíce, rok se překulil ... a znovu dokola.

"Hele, toho našeho lesního excentrika jsem už nějak dlouho neviděl." poznamenal kteréhosi dne jeden z místních při setkání se sousedem.
"Třeba už se tak oddělil od tý naší všednosti, že se úplně ponořil do sebe."
Důvod byl prozaičtější. Samotář, poustevník u lesa, marodil. Vážně a dlouze. Pobyl dokonce v nemocnici, kde mu cosik odoperovali, vše však proběhlo tak, že ve vsi si nikdo ničeho nevšimnul.

 Štěstím mu bylo, že na to nezůstal sám. Asi tak obden objevovala se v jeho poustce další postava. A hle - žena. Štěstí bylo v tom jinak téměř dokonalém osamění, neb okolností neznalí lidé by si mohli začít myslet kdo ví co.

"Žes mě neposlechl a nezůstals u nás, dokud se nějak nevzpamatuješ." bědovala ona.
"Ségra, dyť mě znáš." (ano, jednalo se totiž o poustevníkovu sestru z města) "Já sem svůj a i když bych měl od Tebe všemožnej servis, tak za chvíli bysme si lezli na nervy. Však si vzpomeň, když jsme byli malí, jak sme se kolikrát nemohli vystát." namítal, a mezi řečí pomocí jakéhosi (kdysi kuchyňského) sekáčku vyráběl třísky do kamen k podpalu: "Jsme sice z jednoho, dokážem táhnout za jeden provaz, ale jinak máme každej rád to svoje, tu nějakou svojí jistotu. A ty tvoje kočky ..."
"Kocouři ..."
"No dobře, kocouři. Víš, že je mám rád, rád je občas přijdu zkouknout, občas jim i kapsičku pošlu, ale jinak mám na ně alergii. To by mi ještě přidalo, ... k tej mizerii, co s ní mám teď co dělat."
"Dyk ty sis zase chtěl kupovat psa, pokud vím."
"Jo. Ale myslíš, že v tomhle stavu bych mu dokázal dopřát to, co potřebuje?"
"No, to máš asi pravdu, no." souhlasila.
Usedl do rohu, kde měl obstarožní, výklopný psací stůl, jehož horní, stabilní část tvořila jakýsi domácí "modlitební kout" (kříž, pár ikon, nádobka se svěcenou vodou a vedle toho, aby byla po ruce, kniha Žaltáře). Přijal od sestry misku s čajem a jal se ho upíjet. Ona si též nalila, a usednuvše na štokrle vedle, optala se:
"Hele, proč ty ses vlastně rozhodl pro tenhle život?"
"Pamatuješ si, jak jsem byl před pár lety v tom Řecku?"
"Neříkej, že tě tak oslovilo těch deset dní v tom klášteře v Meteorách. Navíc: mnich nejseš. Postřihli tě na žalmistu, můžeš nosit kleriku, beztak jí spíš nenosíš, ale to přece není mnišství."
"Hábit nedělá mnicha, říkávají katolíci." usmál se: "Záleží, co vnímáš uvnitř sebe. Ani to nemusíš nějak pojmenovávat. A můžeš za tím jít. I když riskuješ, že ti někdo, nebo dokonce vůbec nikdo, nebude rozumět. Jsou věci mezi tebou a Bohem, do kterých ti nikdo další nemá moc co kecat. Teda: pokud v tom nějak neujedeš."
"Jo." kývla: "To je to tvoje heslo, že: Před zblbnutím není imunní nikdo."
"Pozor, to jsem neříkal já, to říkával můj profesor dogmatiky na teologický fakultě."
"Jo, Pešek? Myslíš tohohle excentrika?"
"Jo, přesně toho. Byl to svéráz, ale byl hrozně fajn."
"Taky se o něm říkalo, že uměl bejt pěkně sprostej."
"Jo, ale to se nevylučuje. Jednou, když jsem k němu přišel na zkoušku, tak mě uvítal slovy: Doufám, že toho umíte víc, než ten debil, co tu byl před váma."
Sestra se při slyšení těch slov málem zakuckla, neb zrovna pila čaj:
"Co vlastně teď dělá?"
Bratr hrábl do kastlíku na parapetu okna a podal jí pohlednici:
"Podobně jak já tady. Z fakulty odešel a teď patří k bratrstvu tohohle monastýru v Řecku. Ale popadly ho podobný spády co mě. Ledva mu skončila ta jakože zkušební doba, vyhlídl si tam nějakej opuštěnej domeček ve skalách a začal poustevničit. Do monastýru chodí jen v neděli na Liturgii. Taky žije 'jinak', než ty ostatní. A mohl nechat naplno propuknout svojí grafomanii. Před nedávnem mu vyšly dvě knížky."
"No, u něj bych se nedivila, kdyby měl prostě už po krk študáků a lidí, co po něm pořád něco chtěli. Vždyť cos vyprávěl, tak ho furt někdo s něčím otravoval."
"Daň za genialitu. Mít to v hlavě srovnaný je někdy hodně velká nevýhoda."
Rozloučili se k pozdějšímu večeru: "Tak se dobře vyspi, zejtra přijedu, a pojedem do Kromperka na Liturgii." rozloučila se sestra na odchodu.

 V kromperském chrámku (vlastně adaptovaném domku, ve kterém se vybouraly vnitřní příčky, aby vznikl větší prostor a nad jehož střechu se vystavěla malá vížka, přece jen tuto stavbu odlišující od čehosi běžného) bylo milé vlídno. Náš lesní samotář se navlékl přes civil do kleriky a vystál si frontu na zpověď.
"Tady si sedni a nesnaž se klekat." vyzval jej kněz: "Dyť sotva se ještě držíš na nohou. Měls zavolat, já bych ti po Liturgii dovezl přijímání."
"Já už to bez chrámu tak nějak nemůžu vydržet." namítl dotyčný. Zpověď začala. Poté proběhla Liturgie s přijímáním.
"Seš zelenej jak sedma. Otec Jan měl pravdu, měls ještě zůstat doma a zavolat si ho." děla sestra, řídě auto pryč z města. Z tónu hlasu však bylo patrno, že to nemyslí nikterak nazlobeně: "Ale už tě znám. Tobě už to prostě nedalo, co?"
"Hm."
"Teď doma zalezeš, já nám udělám nějakou pořádnou polívku, ty mi slíbíš, že si pořádně odpočneš, a já se zejtra zase stavim."
"Nejezdilas původně obden? Ne, že bych tě nerad viděl, ale přece jenom ..."
"Bez diskuse, brácha ..."
Jak sestra rozhodla, tak se i stalo. A "jinaký od lesa" byl nakonec i rád, že se den vyvrbil takto.
"Mám tě rád, ségra. Díky za všechno." uzavřel.
Rozloučili se srdečně a odebral se na kutě, v rukou dále přebíraje modlitební uzlíky a opakujíc modlitbu.

 Když sestra přijela na druhý den, našla jej bezživotného. Když o pár dnů později seděla u lékaře v ordinaci, ptal se:
"Umřel na infarkt myokardu. Krevní sraženina někde vevnitř se mu urvala a dostala se mu kam neměla. Neměli jste něco takového v rodině?"
"Na to umřel už náš táta. V jedenatřiceti. V práci přímo za volantem. Jezdil jako řidič v jedný firmě." usmrkla do kapesníku: "Věděli jsme, že můžeme mít nějaký dědičný předpoklady na srážlivost krve. Brácha to nepodceňoval, nechával si to kontrolovat."
"No jo, no. Ono se to vždycky uhlídat nedá." připustil lékař.

 Pokojný venkovský hřbitůvek. Do čtverce, ohražený pískovcovou zdí. Ve středu jedné ze stran ohražení malá, bílá kaple se zvoničkou. U její zdi lze dodnes vidět nenápadný jednohrob. Je jakoby v koutě a dosti nenápadným by byl - kdyby jako jediný na celém hřbitově nenesl na sobě pravoslavný kříž. A tabulka pod ním nese jednoduchá slova: "Damián Všeborský, žalmista a poustevník".