Záchěv

Ve svém volném cyklu povídek "Pro život takový jaká je" se snažím v povídkách reflektovat to, co se děje v mé době, kdy žiji. Když je to povídka, kde nastoluji nějakou situaci a vymýšlím si postavy, tak je to jednoduché. Složitější je to, když chci popsat reálnou situaci s reálnými postavami. Nevím, pouze na základě svých zkušeností a znalostí dedukuji jak mohl daný člověk myslet, nebo dělat činy. Nemám ale právo být mluvčím daných osob. Můžu napsat o tom reportáž, ale ta je mimo rámce toho o co mi jde.
Reportáž se zakládá na faktech, povídka na pocitech. Povídku napsala pani Šimůnková sama. Ve vyjádřeních v podcastech odkryla své vnitřní pocity. Dlouho jsem hledal formu vyjádření a našel jsem tuhle.

Záchvěv

Otevřel jsem jako vždy, zpravodajský server novinky.cz. Blížily se vánoce roku 2023. Ještě ve mě rezonovala zpráva o vraždě v Klánovickém lese. Někdo zavraždil muže a jeho dvouměsíční dcerku. Bylo to pro mě nepochopitelné.
Kdyby to byla nějaká msta, nebo odklízení nepohodlného člověka, tak bych byl s tím více smířený, protože to se občas stane. Ale vražda dvouměsíčního nemluvněte ? Napadli mě pouze dva motívy. Udělal to člověk, který potřeboval demonstrovat svoji chladnokrevnost profesionálního vraha, nebo psychopat, který měl potřebu vraždit.

A pak ta událost "Střelba na filozofické fakultě." Mluvilo se o tom všude. Byl jsem v šoku. Pomyslel jsem si, že už je to jako v Americe. Sebevrah chce sebou vzít co nejvíce nevinných lidí. Zapnul jsem televizi a přepnul na CNN Prima News.

Byl tam zrovna k tomu živý vstup. Vedle sebe stáli policejní prezident Martin Vondráček, ministr vnitra za STAN Vít Rakušan (jmenoval Vondráčka do funkce) a Lenka Bradáčová, tehdy vrchní státní zástupkyně v Praze. Policejní prezident shrnul fakta, která byla známá. Mimo jiné řekl, že obětí střelby na filozofické fakultě v budově na náměstí Jana Palacha bylo 14, 25 zraněních a z toho 10 těžce. Ministr vnitra Rakušan kondoloval příbuzným a známým obětí. A mimo jiné řekl. "... A potom věty, které jako ministr vnitra vyslovit musím a chci. Já si stojím za kvalitní prací policie České republiky..."

Kvalitní práce ? Vrah vraždil v jiné budově než předpokládala policie. Policejní hlídky, které tam byly v budově na Palackého náměstí, odešli jinam na další předpokládané místo výskytu do budovy FF na Celetné. A to bylo osudné nevinným lidem na fakultě.

Mezi oběťmi vraha byla i Eliška Šimůnková. Mladá žena, 20 let. Studující komunikaci neslyšících. Byla jednou z prvních obětí střelby. Bohužel více o ní jsem se oni nedozvěděl. Nevím proč studovala právě tento obor. Jaký to byl člověk. Jaké měl sny a plány. Nic. Pouze to, že je oběť. Ani o ostatních zraněných a obětech střelby nevím vůbec nic. Mladí lidé, kteří v ten soudný den šli normálně do školy, aniž tušili jaký je může potkat osud.

Umím si představit, že pro každého to musí být šok, když se dozví že jeho blízký, kterého očekávají se už nevrátí. Představuji si, že člověk tu zprávu nejdříve prostě přijme, jako když někdo mu oznámí, že se něco stalo, nějaká katastrofa. Je v šoku, ale přemýšlí o souvislostech. Možná mu to dojde hned, možná později. Nakonec si vše uvědomí.

Ven se dostanou emoce. Lítost, pláč, vztek, nezodpovězené otázky. Uvědomí si to prázdno ve svém životě, které po sobě zanechá odchod blízkého.
Nedokážu přesně se vcítit do pocitů paní Šimůnkové, maminky Elišky. Souvislosti kolem.

Ppani Šimůnková podle toho, co bylo v tisku se snažila řešit smrt své dcery Elišky sebevraždou. Nevyšlo to.

Možná tehdy přišel ten nápad. Fungoval celý systém tak, jak měl ? Začala hledat odpovědi na otázky, které by si kladl každý. Proč se to stalo ? Nešlo tomu zabránit ? Její život náhle našel nový smysl.

V rozhovoru s Robertem Šlachtou (bývalím elitním policistou. Nyní senátorem a zakladatelem hnutí Přísaha.), řekla "Jak to prožívám? … Asi tak jako každý, kterému se to dítě ze školy nevrátilo. Nepochopení, že se to opravdu mohlo stát. Dozvídáte se v čase více informací, takže si časem skládáte to puzzle, nějakou tu mozaiku. ... že se dozvídáte, že tých indicií bylo tolika a tolika času.."

K tvrzení ministra Rakušana bezprostředně po zásahu policie, že byl zásah policie v naprostém pořádku. "Za mě to bylo lživé. A já bych si představovala tu soustrast jiným způsobem. On se oháněl, jako že to bylo řečeno. Ale ten obsah nemá tu váhu. ... Opravdu to v tu chvíli nemohl vědět. Nebyl prostor, aby se to dozvěděl, nebyl na té fakultě. Ale za svými slovy on si stál."

p. Šimůnková o pocitech :
„I po roce ve mně převládají pořád ty samé emoce: žal, nepochopení, vztek, neskutečná bezmoc, frustrace, zloba a hněv. Ale také prozření a ztráta růžových brýlí, protože jsem nějakým způsobem věřila v náš systém, že funguje. Beru to tak, že nikdo neochránil mou dceru a nikdo ani nepomohl mě v následujících dnech.
… Nikdo se se mnou nechtěl bavit.“

"Při prvním výslechu na policii české republiky mi bylo řečeno, hlavně nekontaktujte média. Rozumím ... Ale tím, že mě policie neodpovídala na nic, pro mě, to bylo jenom snaha dozvědět se něčeho dalšího. Měla jsem pocit, jako by ty média se odmlčely, jako by kdyby tomu tisku bylo řečeno, že se tady o tom nebude mluvit. A očekávala jsem, že to bude na přetřes každý den. Je neskutečně důležité abychom se my všichni dozvěděli tu pravdu. Na mě to působilo takřka až k zbláznění. Hledáte odpovědi na otázky. Ptáte se. Naprosto nechápete, proč nemáte dítě doma. Policie vám na nic neodpovídá."

K příbuzným obětí, kterým dělá bolest, že se o tom mluví. "Kdyby někdo říkal, že ty články v médiích, že oni si to nepřejí. Ale když o tom vyjde nějaký článek a je to zraňuje. Ano. Sekundárně je to pravda. A mají volbu ten článek nerozkliknout. Zrovna já mám právo pokud na to pohlížím jinak, mám touhu se k tomu vyjádřit. Tohle vzniklo za účelem toho ticha, které tady bylo."

Všechny indicie směřovali dle paní Šimůnkové k tomu, že policie a politici něco tajili a nepřipouštěli si žádné pochybení, ale pochybyly Po skončení vyšetřováni GIBSu (Generální inspekce bezpečtnostních sborů. Prošetřuje oprávněnost postupu policie.) v červnu roku 2024, pani Šimůnková a Filozofická fakulta podali proti usnesení stížnost. Chtěla odpovědi na otázky "Kdo velel těm hlídkám, které na tu fakultu Jana Palacha přišli? Je v pořádku, že pokud dům má čtyři parta, tak se prohledá pouze přízemí a první patro? Jaké dostali informace ti policisté kteří tam vstoupily ? Kdo jim řekl, že můžou odejít, aniž by šli do čtvrtého patra ?"

Stále řešila otázku, šlo tomu zabránit ? A dle její vyjádření ano. Přístup policie, GIBSu a ministra Rakušana v ní vyvolal vztek. Elišku ji to už nedokázalo vrátit, ale umožnilo najít smysl dalšího žití. Zkusila systémem zatřást, aby se vzpamatoval a sloužil lidem, né obráceně. Na otázku Roberta Šlachtu, co vlastně hledá, odpověděla.
"Spravedlnost. Ponaučení se, zcela určitě. Ti lidé samy by měli cítit ... Mám pocit, že je to podhodnocované. Mám dojem, jakoby se k tomu pohlíželo, jako, že se nic tak hrozného nestalo. (A při tom) Stalo se něco úplně nejhoršího. Co by se muselo stát, aby se něco změnilo ?"
"S tím jsme nepočítali. To jsou slova. Mmm... Nikdo s tím počítat spíše nechtěl. To je velký strašák... Ale nebyly jsem připraveni. Nemáme dostatek vycvičené, odborné ozbrojené složky. Takhle to zní mým uším. Že nemáme dostatek financí ? .. Že je to selhání opravdu toho systému. Jak nebyli jsme připraveni ? O čem to opravdu vypovídá ? Může se to stát tím pádem znovu, protože na to nejsme připraveni?"

"S matkou (vraha) jsem se setkala ze zoufalství, že nic nevím a možná ani nic vědět nebudu. Tak jsem za ní jela. Otázky, které jsem si kladla sama, jsem doufala že mi řekne policie. (Policie) Počkejte, počkejte .. tak dlouho, že máte pocit, že vám cvakne. Pak seberete a poserete se psychicky a víte, že tam musíte jet. Protože už je neúnosné to ticho."
Hledala odpovědí a nenalezela. Jenom otázky proč, proč, proč. Nabyl jsem dojmu, že pani Šimůnková věřila, že stačilo v řadě těch události, které vyústily v tragédii, správně zasáhnout a ke tragédii nemuselo dojít.

"Mám pocit, jako bylo selháno úplně všechno všude. To mi nedává smysl. A to by jsme se bavily, že ten systém je úplně na hovno. Pardon. ... Já nevím ani kdo velel tomu zákroku na filozofické fakultě. Není to ani v těch spisech, šanonech. Těch šanonů je tam x. Ptáte se, ptáte se ... fotíte, aby jste měla všechno. A najednou se zastavíte, protože najdete tu odpověď na otázku. Pak to čtete. Za sebe, nevím jak to mají ostatní, zjistila jsem že nejsem schopná to zpracovat. Člověk nemůže pokračovat ani v tom čtení. Prostě to nemůže nějak uchopit. Že nejsem schopná to zpracovat, vůbec ... že nejsem schopna pokračovat ani v tom čtení, ani v tom focení"

Robert Šlechta řekl, že GIBS dospěl k závěru, že policisté se nedopustili trestné činnosti.
pani Šimůnková "A co je pak tou trestnou činností ?" Šlechta odpověděl a k závěru GIBs "Že musí (policie) zlepšit analytickou činnost." Dodejme , že je to co, zde bylo provedeno špatně. Indicií bylo hodně, ale nebyly dobře vyhodnoceny. Na základě vyhodnocení se měli přijat adekvátní opatření. Ty nebyly. Špatné vyhodnocení zavedlo policií na falešnou stopu.pani Šimůnková k tomu dodala.

"Já si říkám ... Nechci být hnusná. Ale opravdu ty lidi dokážou spát v klidu? Jakože nemají to svědomí ? Že si večer čistí zuby, koukají do zrcadla a mohou na sebe koukat ?
Ráno se probudí rozesmátí, prostě rozespalí .. úsměvy svých dětí .. jako mají čisté svědomí ? Že by samy měli hnát sebe k zodpovědnosti ... Že já sama se snažím někoho hnát k zodpovědnosti. To je alarmující ! Že já mám tady sedět a říkat, jakože pan Rakušan (ministr vnitra) na tý židle na které sedí dávno nemáte tam sedět. Každý máme nějaké povinnosti, z toho plynou nějaké důsledky. ... Vy to víte pane Rakušane, že jste udělal prostě totální botu. Vy to víte! Zrovna jako vy pane Vondáčku! Budete tam sedět. A ta hysterická matka vám bude říkat prostřednictvím kamery, ať se s té židle zvednete. "

Šlechta "Spokojila by Jste se z rezignací ?"
pani Šimůnková "Určitě. Já bych třeba, čekala, že by někdo řekl omluvu směrem k nám. .. Nikdy jsem ji neslyšela, že by se někdo omlouval naším dětem. Že by vzdali úctu k mé dceři."

Pravděpodobně došlo ke konfrontaci mezi pani Šimůnkovou a jinými pozůstalými, protože si dávala veliký pozor, aby je nezmiňovala, ani jejich děti a mluvila pouze o sobě a o své dceři.

V článku na Blesku "...Setkání s rodinou zrůdy" z 20. prosince 2024 je videozáznam zřejmě z jednání bezpečnostního výboru poslanecké sněmovny. pani Šimůnková vznesla obvinění , o kterých jsem psal výše. Na jednání byl přítomen policejní prezident Martin Vondráček. Obhajoval se s tím, že policie po útoku Breivika (v Norsku v roce 2011 při teroristických útocích zabil střelbou 77 lidí. Byl chycený živý a dostal 21. let vězení.) a učinila opatření, aby mohla rychleji a lépe zasáhnout proti podobným útokům, na které do té doby nebyla připravena. Všechna opatření, které zmiňoval mířily na situaci, kdy útočník už útočí, né na analýzu a vyhodnocení potencionálně ohrožených míst.
Řekl, že "Chci odmítnout, že jsme se připravovali. Jak co nejlépe jsme se připravovali na situaci na které jsme se nechtěli dožít. Jo ?"

Přítomen byl i ministr vnitra Rakušan, který taky reagoval na obvinění pani Šimůnkové. Nejdříve ji vyjadřil porozumění k jejímu smutku. " .. co já teď mohu udělat je maximum pro to, aby se prostě takové tragedie nepakovali, abchom byly připraveni."

Reagoval i Petr Matějček ředitel krajského ředitelství policie v Praze. "Jsem přesvědčený o tom, že ti policisté to dělali z nejlepšího vědomí a svědomí a že se nepovedli nějaké věci, já neříkám, že všechno bylo úplně v pořádku, ale fatální pochybení tam nebylo a vnímám vaší bolest a reflexi určitě učiním vůči své osobě. "

Každý ze tří jmenovaných učinil lítost na její ztrátou, ale to že zasahovala policie v jiné budově než se vraždilo, není ničí vina. Není to žádné fatální pochybení.

Ke všemu se vyjádřil i předseda bezpečnostního výboru Žáček za ODS. Byly to prázdná slova, že je v budoucnu nutné něco dělat, aby k takovým činům nedocházelo.
Formální slyšení z cílem, vyslyšeli jsme Vás a to je vše. Určitě tohle slyšení pani Šimůnkovou nemohlo uspokojit.

pani Šimůnková se rozhodla oslovit prezidenta Pavla:
"Já jsem oslovila pana prezidenta.Já jsem psala sekretářce pana prezidenta. Ta mi odpověděla s tím, že moji zprávu panu prezidentovi předá. A pak nám už vlastně přišel prostřednictvím fakulty, asi už taky kontaktoval prezidenta, potom asi na základě mého emialu. Už domlouvala schůzku s tím, že to bude že to bude pro nás, všechny rodiče. Bylo to podáno tak, že nás zve na ten hrad. Chtěla jsem schůzku s panem prezidentem a nedávala jsem dohromady žádnou schůzku za všechny. Ale pak už probíhala organizace ze strany té fakulty. Což dává smysl, kdyby ta iniciativa vzešla od pana prezidenta, ale já jsem chtěla tu osobní schůzku.Setkání bylo kolem 5. června (2024) . Vím, že tam bylo spoustu rodičů. Já jsem přišla s ještě jednou rodinou a tak jsme přišli na poslední chvíli, takže spousta rodičů už byla usazena. Bála jsem se, že jestli to bude uchopeno jako my všichni, takže nedostanu prostor mých dotazů. Fakulta nás informovala v tom emailu, že je to setkání na vyjádření jakoby té soustrasti. Fakulta nám psala, že to nebude jakoby mi dán ten prostor, co se týká jakoby těch mých dotazů. Fakulta nás informovala v tom mailu, že takové otázky by tam neměly zaznít. ... Je to o tom, že pan prezident nás pozval, nabídl nám občerstvení, chce nám vyjádřit soustrast osobně."
pani Bobošíková : "Jak tedy setkání probíhalo ?"
pani Šmůnková "Ano přišel pán prezident za svoji ženou, pozdravil nás. Pochopitelně vzniklo takové to rozpačité ticho. Jako, že už může vstát ze svých židliček a jít za ním. Potom se otevřeli jakoby prostory, té místnosti, kde jsme mohli vstát z těch židlí a jít tam. Tak přirozeně vyplynulo, že kdo má zájem, tak mohl za tím panem prezidentem jít, mohl jej oslovit. První byl Ondřej, bratr Adama. Já jsem stála v pozadí, abych jim nechala soukromí. Pan prezident, pak šel za rodinou, která s ním ani moc nechtěla komunikovat, pak šel k další rodině. Byl tam jako hlouček jakoby nějací sourozenci. Já jsem jej tam jako naháněla. Nebylo ctěno, aby se mnou pan prezident mluvil. Věděl kdo jsem. A vyhýbá se mi. Když už šlo nevím kolikatou rodinu ... Celou dobu jsem za ním chodila, až tak jako pejsek. Tak jsem mu řekla, jestli by bylo možný, že věnoval chvilku času i mě, že mám opravdu pocit, že přede mnou utíká. Takže jsem ten prostor dostala. Řekl mi, že určitě vše co se týká policie bylo v pořádku a že informace se dozvíme. Že zatajovaního určitě není nic.
Za mě to všechno bylo hodně strojené. Upřímnost byla, když jsem se ptala na ty děti, které jsou zraněné. Tam jsem ocenila upřímnou odpověď, kdy pan prezident řekl ,že to ho nenapadlo setkat se s těmi rodiči nebo s těmi studenty, ale že děkuji za podnět. Byla jsem za to ráda, že to řekl takhle upřímně. Taky mohl klidně odpovědět. Ano tohle to v plánu je a že mohl požádat své sekretářky, aby je nakontaktovali.
Mě se to osobně hodně dotýkalo, že na nás je pohlíženo, jakože tady nejsme. Že nikdo netouží, to netouží nikdo, ale že nikdo necítí tu potřebu se s námi nějakým způsobem spojit."

pani Bobošíková : "Zvažujete další trestní oznámení s tím, že se 'spokojíte' s tím, že se odvoláte právě proti tomuto závěru policie, že odloženo, zapomeňte, že všechno bylo v pořádku ?"
pani Šimůnková : "Že zapoměnte, je to v pořádku, tak takhle to necítím, ačkoliv že běžte brečet domů a nikam nechoďte. Odvolání proti usnesení to není pro mě ukončené. Zvažuji trestní oznámení."

pani Bobošíková : "Kdo s ústavních činitelů se Vás pokusil vyslechnout a nemám na mysly takové to, že někam dá věnec. Kdo se zamýšlel nad tím, že se půl roku mlčí. Kdo se zamyslel nad tím, že fakulta se chová tak, jak se chová. Že oběti nemají nikde jména ..."
pani Šimůnková: "Mě neoslovil vůbec nikdo. Vlastně já jsem ta, která chodí a ptá se a oslovuje. A co bylo, bylo pouze oslovení pana prezidenta."


26. června 2024 Poslanecká sněmovna se rozhodla zřídit vyšetřovací komisi . V odůvodnění je zřízení bylo , že je ve věci veřejného zájmu znovu prošetření postup policie.. Pro pani Šimůnkovou to byla nová naděje, že se něco vyšetří, přijde se k nějakým závěrům. Komise dne 23.ledna 2025 přišla ze závěrečnou zprávou. V bodě 3 se uvádí "Vyšetrovací komise neshledala v postupu složek integrovaného záchranného systému pochybení, která by ovlivňovala skutkový děj vyšetřované mimořádné události."
pro pani Šimůnkovou to musela být rána. Kdyby policie provedla kontrolu celé budovy na náměstí Jána Palacha mohlo vše dopadnou jinak. Hlídky, které tam byly byly odvolány a vrah mohl několik minut zabíjet bez překážek. Ale poslanci se rozhodli, že v tom policie nepochybila, tak v čem ?

Na strana 19.
"Ve 13:22 hod operační středisko Obvodního ředitelství Policie ČR Praha I vyslalo dvě hlídky oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství Policie ČR Praha I prověřit budovu Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha a provést prvotní šetření k hledané osobě (v souvislosti s podezřením s násilným trestným činem; hledaná osoba je držitelem zbrojního průkazu a osmi střelných zbraní). K této fázi vyšetrované věci považuje vyšetřovací komise za podstatné zdůraznit, že v daném okamžiku
...
neměla Policie ČR žádnou informaci, ve které z více budov Filozofické fakulty by případná výuka hledané osoby měla probíhat nebo ve které by se měla osoba nacházet.

prověřit budovu Filozofické fakulty právě na náměstí Jana Palacha jela Policie ČR z důvodu, že dle všech veřejně dostupných informací se jedná o první kontaktní adresu a sídlo Filozofické fakulty. ...
"
Policie si nedokázala vyhodnotit, že pachatel může když má u sebe tolik zbraní a dlouhou zbraň, že pravděpodobně nejde zabít pouze sám sebe. Polici bylo známo, že vraždil v Klánovickém lese a že zabil i svého otce. Ale stále ji nedošlo že pachatel může být hodně nebezpečný svému okolí.

Zpráva pokračuje :
"ve 13:50 hod. informovala hlídka o všech informacích zjištěných šetřením v budově Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha operační středisko Obvodního ředitelství Policie ČR Praha I; na základě zjištěných informací se obě hlídky oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství Policie ČR Praha I vyslané k šetření do budovy Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha se svolením operačního střediska Obvodního ředitelství Policie ČR Praha I přesunuli k budově Univerzity Karlovy využívané Filozofickou fakultou v Celetné ulici."

Zpráva uvádí, že policie došlo až ve 14:04 vyhlášením na otevřeném kanálu Kod LUNA 1000, že pachatel může být velice nebezpečný. Doslova "... je velká obava, že může použít kdykoliv a kdekoliv zbraň..."

Dva členové vyšetřovací komise Jiří Mašek a Helena Válková z hnutí ANO 2011 odmítli hlasovat za závěr vyšetřovací komise a jeden člen se zdržel hlasování (Nepovedlo se mi zjisitit o koho šlo.).

V oponentní zprávě se mimo jiné uvádí :

"Poslanecká sněmovna vyslovuje nesouhlas s postupem ministra vnitra a policejního
prezidenta, kteří velmi dlouho a opakovaně odmítali připustit jakékoliv nedostatky
v operačním a taktickém řízení a v nasazování sil a prostředků Policie ČR. O zjištěných
nedostatcích neinformovali objektivně ani příslušný sněmovní výbor, ani veřejnost."

Tato zpráva nebyla poslaneckou sněmovnou schválená.

Nevím jak tato zpráva působila na pani Šimůnkovou, ale byla to určitě pro ní další prohra. Systém dle ní selhal a ve výkonné moci se nenašel nikdo od policie, vlády, prezidenta nebo paralentu, kdo by jej dal za pravdu..

O svých pocitech mluvila v pořadu XTV "Vedení fakulty má na rukou krev mé dcery ..."

Xvaver: "Jak se cítite ?"
pani Šimúnková :"Řekla bych hůř den ode dne. Čím více toho času co plyne tak je to obtížnější, náročnější, že jak se říká že čas hojí, tak já to vnímám naprosto diametrálně odlišně.
Asi možná, že ten začátek bylo to, že člověk vlastně fungoval neskutečně roboticky a popíral.

.. Takže je to pořád. Boj každý den se nějakým způsobem uchopit a nějaký ten krok v tom dni podniknout. Tak bych řekla, že každý den to uchopení je pro mě obtížnější. Opravdu to vnímám na sobě, že čím delší čas uplynul od toho rudého dne, tak já vnímám, že všecko co dělám v průběhu toho dne, co musím vykonat, ať je to práce, moje klasická moje zaměstnání, jakékoliv další kroky, které potřebuji podniknout, jsou pro mě obtížnější, náročnější na mentální uchopení, vstát a ten krok udělat jako každý
ráno. Což předtím, jakoby zpětně, tak ten začátek byl o tom, že člověk nespal a prostě fungoval na 1000%. Až nesmyslně. Všichni okolo mě se hroutili a já jsem jako běžela.
Po nějakém čase bylo setkání z ostatními rodiči, kterým si ty děti nevrátili domů také.
Já na tom prvním setkání jsem přítomna nebyla. ... A když jsem byla na tom druhém setkání... Ty rodiče to měli obráceně. Oni byly celou dobu doma. Byly na neschopenkách a pomaličku se vraceli do té práce. U mně to byla ta fáze, kdy uvědomění si, že já se teď cítím v té fáze, že bych mohla jít na tu neschopenku."

Xaver vyzval pani Šimůnkovou, jestli by neměla nějaký vzkaz, poselství pro ostatní lidi .

"Je strašné to uvědomění, že ono se to stát může opravdu všem, protože nic se nezměnilo, aby se nic takového neopakovalo ať se to týká získání zbrojního průkazu, ať se to týká nákupu zbraní, ať se to týká zabezpečení škol. Kde mě se třeba ozývaly děcka s tím, že šli by jsme ale bojíme se. Nic se nezměnilo, ono je to strašná pravda....

Závěrem, co možná tady člověk nezmínil a co člověka napadá dnes a denně, dnes a denně , dnes a denně, vlastně každou hodinu, každou minutu že se něco s náma muselo jako ze společností stát. Že stalo se něco úplně to nejhorší, co se mohlo stát. A já necítím takovou tu lidskou účast, empatii, přirozenou podporu jak ze strany policie, tak ze strany fakulty. Někdy bych řekla, že i ze strany veřejnosti. ...
... nebo když, což je pravdou, člověk už je tady v tom asi oploštělí, musím přiznat, že se mě už teďka nedotýká , ale ten prvopočátek, že se vlastně lidi podivují nad tím, co člověk dělá, že se ptá, že podniká ty kroky. Že jsem vlastně strašně divná, že bych měla určitě skončit na psychiatrii. Jak ty lidi vědí najednou co je správně. A přitom si říkám, že kdy se člověk jako zabil , tak to tam asi by bylo (na sociálních sítích), tak to se té mamince nemůžeme divit. By bylo možná v tom komentáři, to je pochopitelné.

Tak to je pro mě jako otevření očí. Uvědomění si jako že naší společností, kdo jsme a řekla bych, že jsme se strašně změnily v tom, že jsme přestali být vnímaví vůči ostatním. Že si možná, jako každej, jedem jako jenom to svoje a vidíme si jenom na špičku svého nosu a nekoukáme nalevo a napravo. A nevnímame ty ostatní lidi. Hm Morálka, řekla bych, jakoby nám někam odešla. Slušnost a to svědomí. Já si říkám jako že ze strany policie i ze strany té fakulty, jako mohou se sebou být, ačkoliv vědí to co vědí. Pokus jdete a ptáte se a je Vám odpovídáno. Nebudeme s Vámi mluvit, neptejte se. Jděte domů. Nebo my s vámi nemůže o tom mluvit. Vlastně bylo hrozně těžké, jakoby vyhodnotit, aby jste se z toho nezbláznil, protože vy jste až to jako chvilkama působilo, že všichni se tak strašně diví proč se ptáte. Proč z toho šílite. Až mě to jako občas házelo jako do té fáze. Tak pokud oni jsou jako úplně v klidu, tak ono se asi možná vůbec nic nestalo a já tady jenom blázním, vlastně moje dcera je doma. Až takhle to na mě několikrát působilo. Aby to chování, tak zpětná vazba…

Závěrem buďme na sebe hodní ."

14.dubna 2025 na CNN Prima News jsem slyšel zprávu :
"Matka jedné z obětí na Filozofické fakultě spáchala sebevraždu skokem do propasti Macocha. ..."

Ministr vnitra Rakušan za STAN vydal k události prohlášení (v té samé reportáži)
"Její přesvědčení, že za smrt její dcery může někdo jiný než vrah, nesdílím. Že to tak není, potvrdila následná šetření. Je mi nesmírně líto smrti pani (***) Svým způsobem je další obětí střelce z fakulty." A co pochybení policie v analýze situace a opuštění budovy filozofické fakulty na Palackého nábřeží, kde zůstali vydány napospas střelci nevinní lide ?

Na idnes jsem našel článek, kde se pani Šimůnková svěřila reportéru Petru Kolářovi :

Spravedlnost neexistuje napsala.
Z osobní komunikace :

"Kouřím teď jednu od druhé, nespím, jsem na tom špatně. Ale na mě nezáleží, jsem tady už jenom proto, abych dosáhla spravedlnost pro Elišku a spolužáky."

"Policie má čas. Pracuje s časem. Bojí se mě. A má pořád i jiný čas - ten svůj. A svůj život, má každý den, nový další den. Nové datum v kalendáři. Další rozespalý úsměv svých dětí, svých nejbližších. Má stále svůj stejný život, má slunečný, nebo deštivý den. Nespěchá, nevidím mou potřebu odpovědi. Neslyší mě. Nezná mě. Nevidí mou dceru Elišku."

"Já mám čtvrtek. Eliška přijde ze školy, půjdu ji vyzvednout na nádraží. Projedem se. Budeme si povídat. Budeme se těšit na Vánoce ...
Místo toho, stojím před fakultou. Nemám další den. Nemám datum v kalendáři. Na našem kalendáři je týden, ve kterém jsou Vánoce. Já, mám čtvrtek 21. prosince 2023 a nemám Elišku."

Pani Šimůnková přelezla zábradlí na horním můstku u moravské propasti Macecha. Rozhlédla se po krásné moravské přírodě. Ještě pocítila na tváři chladné jarní počasí. Podívala se dolu a pustila se zábradlí.

Už je tam, odkud není návratu. Možná že je zpět v tom čase u nádraží, kde čeká svoji Elišku, která se vrací ze školy. A ona přijde. Obejmou se a jdou se projít. Usmívají se. Společně se těší na nadcházející Vánoce ...