Lubošův příběh (2/2)

Když jsem přišla do práce, Roman seděl na zápraží kuchyně a mlčky kouřil. Neodpověděl na pozdrav. Měl ten horší typ kocoviny, kdy je lepší se mu vyhnout obloukem. Vzala jsem si zástěru a pustila se do čištění pípy. Měla jsem dobrou náladu. Ráno jsem stihla procházku, pak se chvilku učila španělská slovíčka, a nakonec se mi podařilo si udělat pěkné vlasy do práce, které mi nerozbil ani vítr po cestě na kole. Zrovna když jsem utahovala poslední kohoutek, prošel kolem mě Luboš. Byl bílý jako stěna, skoro až nazelenalý, a vypadal, že je mu opravdu zle. V poslední době toho měl nad hlavu. Chyběl nám alespoň jeden další číšník, a ne, a ne ho najít. Nový kuchař sice právě nastoupil, ale včera musel Luboš vyhodit další servírku. Už třetí za měsíc. Luboš se v roli vedoucího pořád hledal. Komunikace s lidmi mu dělala problémy. Nevěděl, co od nich čekat, a tak radši čekal to nejhorší. V práci byl denně, bez volna, bez pauzy. Když nevařil, řešil objednávky a provoz.
„Kdyby tu aspoň byla Sandra,“ povzdechl si nedávno. Sandra byla spolumajitelka, která každé léto mizela do Krkonoš, kde provozovala sezónní stánek s občerstvením. Luboš na to celé zůstal pár měsíců sám. A i když se snažil, bylo vidět, že mu dochází dech.
Dnes spal jen tři hodiny. Byl vyčerpaný. Ráno vstával už před sedmou, protože musel zajet do Kauflandu pro toniky v akci a do Alberta pro džusy Relax a další věci, které byly také ve slevě. Pravidelně sledoval akce v obchodech, protože ho to vyšlo levněji než objednávat zboží z velkoobchodů.
Když z kufru své Fabie vytahoval kartony s džusy a nosil je do skladu, rychle se zadýchával. Od rána ho navíc bolelo břicho a žaludek měl jako na vodě. Tlak na hrudi ho tížil už několik dní, byl ze stresu, který se na něj valil ze všech stran a neustupoval.

„Nevidělas Luboše?“ zeptal se mě Roman.
„Je úplně bílej, podle mě má minimálně náběh na infarkt. Vypadá fakt hrozně,“ pokračoval.
„Jo, před chvílí přišel, vzal si z lékárničky Celaskon, spolkl ho a šel si lehnout nahoru do kanclu,“ odpověděla jsem.
„On si dal Celaskon na infarkt? Tyvole, to ho určitě spasí,“ zasmál se Roman. Oba jsme se tomu zasmáli a pokračovali v práci.

Luboš si lehl na postel v kanceláři a ztěžka oddechoval. Ležel na zádech a koukal do stropu. Měl nejspíš horečku, připadal si jako v deliriu. Hlavou mu lítaly útržky vzpomínek z celého života. Vybavovalo se mu, jak ho na střední škole šikanoval spolužák. Pak se mu před očima mihly obrazy z Ameriky, Klára, vězení. Vzpomněl si, jak tam seděl na špinavé, tvrdé posteli, zíral do zdi a netušil, co s ním bude. Nevěděl, jestli ho deportují za týden, nebo si tam posedí měsíce. Ta bezmoc ho tehdy dusila.
Myslel na to, jak je dnes svobodný a jak snadno o to člověk může přijít. Vězení pro něj bylo opravdovou zkouškou a jako malý, šedesátikilový chlapík to tam neměl lehké. Často schytal nějakou pošťuchovačku nebo mu jiní vězni s oblibou brali jeho jídlo. Hodiny se pomalu přelívaly v dny a ty pak v týdny, a on si krátil čas představami o budoucnosti. Slíbil si, že s drogami skončí. Vrátí se domů a najde si tam práci. Dokonce si na chvíli představil, jaké by to bylo mít vlastní hospodu, kde by si všechno dělal po svém, bez šéfů. To se ale jemu nestane. Byly to jen sny, které mu pomáhaly přežít.
Když konečně padlo rozhodnutí, byla to úleva. Přistál v Praze těsně před Vánoci. Nasedl na vlak, ale protože neměl na jízdenku, schovával se na záchodě. Vystoupil na místě, které tak dobře znal. Jako by se tu od té doby, co tu byl naposledy, zastavil čas. Dva bezdomovci seděli před nádražní halou, přesně tam, kde je vídal dřív. Jen on se změnil. Byl odvážnější, zkušenější, dospělejší. Měl pocit, že ho už nic nemůže překvapit.
Došel ke vchodovým dveřím starého komunistického paneláku. Zazvonil a nervózně čekal. Nic. Sedl si na schody a zapálil cigaretu. Po hodině a půl se objevila. Když ho uviděla, oči se jí zalily slzami. Beze slova objala svého syna a vzala ho domů na čerstvé buchty, které ráno upekla.
„Dlouho ses neozval,“ řekla, když zalévala kávu.
„Měl jsem toho teď hodně… Kde je fotr?“
„Odešel. Už je klid. Bydlí teď u KáDéčka“
„Jsem rád, že se ti daří,“ řekl s úlevou.
„Mám pro tebe dobrou zprávu. Tvůj děda zemřel a přepsal na tebe dům. Můžeš se tam nastěhovat.“ Řekla mu.
Lubošovi se začalo dařit. Ve městě se otevírala nová restaurace s unikátním konceptem v americkém stylu. Ráno se podávala káva, v poledne obědové české klasiky, odpoledne burgery a steaky, večer koktejly a pivo. Pomáhal s tvorbou menu a přinášel recepty, které si přivezl z Ameriky, a tak společně s majitelem vytvořili ty nejlepší burgery v okolí. Restaurace měla obrovský úspěch, a hlavně o víkendech bylo neustále plno. Práce ho bavila a měl tak i pocit, že je konečně užitečný.
Zabydlel se v řadovce, kterou zdědil. Na zahrádce začal pěstovat zeleninu a bylinky, které pak používal v kuchyni. Byl to pro něj skutečný relax, který si dopřával mezi prací.
Jednoho dne majitel restaurace, ve které Luboš pracoval, nabídl hospodu k prodeji. Nejprve zašel za servírkou Sandrou, která byla vždycky rázná a s lidmi to uměla, protože měla pořádně prořízlou pusu.
„Hele, napadlo mě, že byste si to mohli vzít vy dva s Lubošem,“ navrhl jí majitel.
„Luboš si to zaslouží, po tom všem, co tu udělal. Ale myslím, že by k tomu potřeboval někoho jako jsi ty, kdo bude jednat s hosty, obchodníky i zaměstnanci. A vy dva si přece rozumíte, ne?“ řekl jí.
A tak to nakonec klaplo. Luboš byl na sebe hrdý. I teď, když ležel vyčerpaný na posteli, snažil se myslet na to, že je tam, kde chtěl být. Že už bylo mnohem hůř. A že všechno zvládne, jen si musí trochu odpočinout… až nakonec usnul.

Byl příjemný letní večer. Přes den se něco vydělalo a teď už jsem jen čepovala kozlíky a nosila je tam, kde bylo prázdno. Mezitím jsem leštila sklenice a zpívala si spolu s Creedence Clearwater Revival, které jsem pouštěla pro dokreslení pohodové středeční atmosféry.
„Co ten Luboš? Už slezl?“ zeptal se Roman, zatímco si po večeři řezal pivo bezovou limonádou.
„Ne, je tam celý den,“ odpověděla jsem.
„Ty vole, on je mrtvej,“ konstatoval Roman.
„Myslíš?“
„Se tam běž podívat.“ Vyzval mě.
„Nejdu. Nevím, jak se dává první pomoc, ani kam volat. Běž tam ty.“
„Já nechcu vidět mrtvolu. Tam nejdu ani omylem,“ uzavřel to Roman.