Noc komet

Rok uběhl a čas komet – Perseid  je tu. Nadšenci jako já si to užívají.

Batoh na záda, v něm deka, fotoaparát a menší svačina. Půlnoc se blíží a já spěchám na první noční tramvaj.

Někteří už u televize dávají dobrou noc, ale já se vydávám na cestu přes celou Prahu. Z okna tramvaje  vidím skupinky mládeže, jak na rohu ulic posedávají, někteří opilí, někteří jen tak.

Směr mám stejný jako každý rok – Bílá Hora, mé oblíbené místo. Tam, kde slunci dávám sbohem… ale to je jiný příběh, který vám třeba někdy povyprávám.

Pomalu se blížím k cíli. V dálce zahlédnu auto – další nadšenci jako já, pomyslím si. Ale mýlil jsem se. Mladý pár leží jen tak na dece, po půl hodině odcházejí.

Fotoaparát mám připravený, teď už jen čekat a vychutnávat si ticho. První komety prolétají oblohou, spouštím závěrku… a pak už jen hledím nahoru.

V tom si uvědomím, že jsem doma nechal papírek s přáním. Nic výjimečného bych si stejně nepřál – být úspěšný a bohatý, tam jenom stálo.

Místo toho ležím uprostřed pole a myslím na pár svých přátel. Ať jsou šťastní… tak jako já právě teď, v tomto momentu.

Noc uběhla rychle, když se na obzoru objevuje Venuše a Jupiter. Začíná se rozeznívat…

Cesta zpět je tichá. U zastávky čekám na první ranní tramvaj. Někde v dálce už zpívají ptáci a mezi domy se tiše probouzí den.

Obzor se pomalu barví do zlata a já sleduji, jak se z noční oblohy ztrácí poslední hvězdy.

Cesta do Vršovic je dlouhá a má mysl tento příběh skládá.

Slunce vychází a já se usmívám – vím, že na tenhle okamžik bud

u dlouho vzpomínat.