Já a nové botičky

“Já nechci mami!”

Tak takovou větu byste v té situaci ode mě neslyšeli. Jednalo se sice o povinnost, ale měla zkrátka nějaký jiný šmak, než ty běžné otravující a velenezbytné povinnosti, ke kterým vás musí někdy rodiče doslova dovléct. Jak to tak bývá, to příjemné děje se v životě spíše zřídka. Nevím, jak vám, mně se to ale děje vždy v ten správný čas, když zrovna cítím potřebuju dopingu vyvěrajícího ze síly onoho vzácného okamžiku. Vstřebávám ji hladově a můžu jít zas dál. No a tak jsme šli.

Já a maminka, jen sami dva, vyrazili jsme zas po čase pro nové botičky.

Cesta k obchodu nebyla dlouhá a já jako malý kluk ještě stejně netušil jaké potěšení skýtá čekání a těšení.

V obchodě maminka vše obstarala.

“Sedni si! Zuj se! Obuj si nové! Projdi se!”

Výběr tehdy nebyl nikterak široký, ale já bral věci tak, jak se nabízejí. Vzhled obuvi nehrál zásadní roli. Podstatné bylo, že boty byly nové, jen mé a jen pro mě. Jako by snad byly přímo na mé jméno vyrobeny. Jako bychom si byli souzeni.

Milá paní prodavačka s rozpačitým úsměvem plnila maminčina přání a podávala další krabice z rychle se tenčící nabídky, když původní pár na mé nožičce dobře neseděl. Byl jsem jako v ráji. Maminka a ještě navíc nějaká cizí, ale jinak moc milá paní, o mě pečovaly, jen aby objevily ty pravé botičky jen a jen k mé spokojenosti. Obouval jsem různé páry a pak se díval do podivně nízkého zrcadla, které odráželo jen mé nožičky. Prodavačka mi stále dokola přeměřovala chodidlo zvláštním metrem, který jsem chtěl domů, stejně jako to zrcadlo. Ale i to, že jsem si ty nevšední věci nemohl odnést, přestože jsem o ně škemral, činilo rituál nákupu nových bot tak výjimečným. Vychutnával jsem si pozornost té hezké cizí paní tím nejprostším způsobem, až jsem se vám před ní tak nějak podivně styděl a co chvíli klopil oči k botkám, nebo jen k mým chodidlům v ponožkách s krtečkem. Bylo mi prostě báječně.

Když se pak vše podařilo, vždy jsem žadonil, abych v nové obuvi mohl odejít, jako bych nevěděl, že to maminka nikdy nedovolí. Přece neponese z obchodu prázdnou krabici! Moc maminčina argumentu pro mě byla tehdy ještě nezlomná, přestože se neopíral o nejpevnější logiku. Zaplatila, milá prodavačka si oddychla a šlo se domů. Ne však se svěšenou hlavou! Ty mimořádné okamžiky s novými botičkami zdaleka nekončily. To nejlepší stálo přede mnou. Dobře jsem to věděl. Copak to byly moje první nové botky?

Doma je maminka ještě v krabici položila na stůl a já kolem nich chodil po špičkách a vnímal škatuli jako pokladnici, která co nevidět vydá svůj cenný obsah. Snažil jsem se, ale nevydržel dlouho.

“Mami, můžeme už botičky vyndat?” a nasadil jsem co nejprosebnější kukuč.

“Tak dobře, ale opatrně na ně! A ne aby sis je obouval!” pokusila se maminka o důrazný tón. Usmál jsem se pod vousy.

Sejmul jsem víko a do pokoje z útrob krabice pronikla omamná vůně novoty. Chvíli jsem tak vydržel a vdechoval to magické aroma. Ale nic netrvá věčně. Poté, co jsem si několikrát otřel ruce do tepláků, jsem zbrusu nový pár bot opatrně vyjmul. Prohlížel jsem je ze všech stran, ohmatával jako slepec, dotýkal se každého detailu a vnímal jejich energii, jež se co nevidět brzy připojí k té mé. Jako by svou silou prozářily prostor našeho domova, který s námi bude ten čerstvý spolubydlící obývat.

“Mami, já si je trochu zkusím, jo?”

Maminka nereagovala.

“Mami, můžu je zkusit?”

“No dobře,” pronesla z tajemného důvodu poněkud podrážděně, “ale jen na chvilku! A moc v nich neběhej! Slyšíš!”

“Jasně, mami,” odpověděl jsem ledabyle, zatímco už botičky pevně držely na mých chodidlech. Vybrali jsme dobře.

Opatrně jsem se postavil. Nadlehčoval jsme se. Nejprve jedna noha, pak druhá. Jako by od podrážky podlahu odděloval polštář mlhy, na kterém jsem spočíval. Chvíli jsem stál jen tak zlehka, abych je snad neochodil, aniž bych zatím učinil jediný krok. Pak jsem se odvážil, zhluboka nadechl a plnou vahou jsem se v nich postavil. Přestože to byla hloupost, cítil jsem se náhle o něco vyšší. Ale možná šlo o něco jiného. Snad jsem si náhle připadal o něco dospělejší, elegantnější či krásnější? Kdoví. A pak to mělo přijít!
První krok.

Ano, nebyl skutečně první. Vždyť jsem boty zkoušel už v obchodu a podle maminčiných povelů pochodoval tam a zpět, aby bylo jisté, že obuv dobře padne. Tady jsem však na to byl sám! Tedy skoro sám. Jen a já a mé nové botičky. Teď jsme na to byli jen my dva! Botky, které mě teď budou provázet mým životem, které učiní mou cestu pohodlnější, obětují své bytí pro trošku mého spokojenějšího života. Botičky, jež budou stárnout, chátrat, až je jednoho dne bez smutku či známky nostalgie odhodím, když má náklonnost již bude patřit jiným. A pak si ani nevzpomenu. Jak bezcitné a kruté! Tak to prostě chodí. Já za nic nemohu.

První krok je ale vždy jen jeden a pouze já mohl určit, který to bude. Mohli jsme přece jít kamkoliv, o to však nešlo. Skutečně jít jsme ale mohli jen v mých botkách. Ve vzájemném souznění. Společnou cestou. Právě začíná! Jdeme na to!

Nejdřív volně, rozvážně, s rozmyslem až obřadně procházel jsem se s novými botkami. Sedly mi náramně, chvíli jsem měl dojem, že se díky nim vznáším. Jak lehké byly ty úvodní kroky dlouhé cesty, kterou spolu projdem. A boty, levá i pravá, se po několika metrech uvolnily, protáhly, přilnuly k tělu, jako by se mazlily se svým milým, jehož mocí byl smysl jejich existence naplněn.

Jak výjimečné to byly okamžiky. Vždyť právě jen v nových botách jsem mohl chodit doma, po koberci, dokud byly podrážky ještě čisté. Jedinečná chvíle! Doslova rebelie! Povolená sice vrchností, ale rebelie! V botech se přece doma nechodí! Už se nebude opakovat, až projdu přes práh vstupních dveří našeho bytu. Ale to až zítra. Do té doby zbývá přece ještě celá věčnost a já vás, miláčkové, nesundám z nohou! Mohu v nich kamkoliv: do kuchyně, na gauč a dokonce, světe div se, i do postele! Představte si to! V botách do postele a nikdo se nezlobí! Naopak, ještě se usmívají!

“Hele, tati! Koukej, brácha! Nové boty!” volám a skáču obutý postelí sem a tam jak klokan.

A že jsem toho náležitě využil! Nohy se mi v kotnících bolestivě ohýbaly, když se obutá chodidla propadala do měkké matrace! Ani to už s nimi nebude po zítřku možné! Je třeba těch zvláštních chvil využít naplno! Ano, tentokrát to projde:

“Mami, já v nich asi budu spát!” pokusil jsem se o rozhodný tón.

“Ani nápad! A už je sundej, ať si je nezničíš dřív, než v nich uděláš první krok,” pravila moudře maminka, když mě chvilku pozorovala v mém neobvyklé počínání.

První krok? Až zítra? O čem to mluví? Ta maminka ničemu nerozumí. Tedy skoro ničemu.

“Ještě chvilku, mami, slibuju,” a řádili jsme s botičkami dál až do večera.

Tu noc jsem v botkách nespal. Ale zdálo se mi o nich. Zdálo se i jim o mně? Sedím v jedné z nich, jsem maličký a ona obří. Létáme spolu nad venkovskou krajinou tam u babičky, jako by šlo o nějaké rogalo. Pak v té největší výšce se najednou bota začne zmenšovat. Nebo já rostu? Kdoví? Na to není čas! Už z botky visím ven a když je malá tak, že by ji neobul ani náš křeček, jeden druhého pustíme a já padám. Na mé létající botce mi ale nesejde. Kde jen je jí konec? Když se zahledím k zemi, stojí tam jiná obrovská bota, také moc hezká, která mě jako gigantická trampolína zve do své náruče. Pak se probudím. Vše je, jak má být. Botičky jsou správně velké a čekají jako pejsek pod postelí. Už svítá.

Uteklo to. Jsme oblečeni a odcházíme. Pojedeme k babičce. Stojím uprostřed bytu. Botky na nohou. Jen práh mě dělí od mého malého světa mimo domov, o kterém vím vše a kde je mi s maminkou, tatínkem a malým bráškou tak dobře.

Je konec. Ty výjimečné chvíle jsou skoro za námi. Jeden krok tam ven a je po všem. Zvláštní okamžiky pominou a z mých nových bot se stanou prostě boty. Zevšední, a nakonec je kdesi v budoucnu jako použité odkopnu. Tak to na světě chodí. Nemohu za to?

Ba ne! Tentokrát ne! Na tyhle nezapomenu. Stačí si je jen uchovat v paměti. Zvládnu to, nebojte se, moje botičky! Zvládnu to! Jen se pořádně soustředit! Jak jen bych mohl zapomenout, no ne?

“Jasně, mami! V kolik že nám jede autobus?”

A už jsem venku, pádím za našimi a bráškou, botičky mě nesou a já už je skoro nevnímám. Věnuji jim jen pár letmých pohledů. A zatím botičky vstřebávají každou terénní nerovnost, aspoň zkraje se pokouší vyrovnávat mé šmajdání a místo bosých nohou schytávají každou špínu, do které vletím.

Díky, botičky! Jaké jste vlastně byly? A kde je vám konec? Vám a všem ostatním.