NADPRŮMĚRNÁ/Ý

Probudím se do tmy tak černé, že v ní nevidím ani svou ruku, kterou na důkaz zamávám přímo před svým obličejem. Z té skutečnosti se okamžitě roztřesu zimou, i když doslova cítím, jak mi momentálně po celém těle stéká horký pot, ve kterém bych se nyní mohla vykoupat.
Nebo se utopit.

Instinktivně zatřesu nohama a provazy na mých kotnících se tak zaříznou do živého masa opět o kousek víc. Jsem si víc než jistá, že kdybych v téhle pozici mohla zvednout hlavu, docela dobře bych viděla, jak vypadá vnitřek mého těla.

Na to zachrastí okovy na mých rukou a vzduch kolem mě zhoustne. Přistihnu se, jak mi mimoděk začne tepat ve spáncích a posléze mám pocit, že se mi srdce s každou další vteřinou rozeběhne snad do všech světových stran.

Automaticky doširoka otevřu ústa, abych vykřikla zoufalstvím, ale včas si uvědomím, že už je to dávno, co jsem přišla o hlasivky.
Co mě tentokrát čeká?
A pokolikáté vlastně už?

Jsem si však jistá tím, že moje mysl se mnou přestala spolupracovat už po nějakém pátém kole. Ale moje tělo to vzdalo až za první dekádou. A mé odhodlání?
To se mu zatím zlomit nepodařilo.

V ten okamžik mě ovládne strach, který mě posléze dočista paralyzuje. Jsem strašně unavená a nejraději bych udělala, co po mě žádá, ale ještě nejsem připravená to vzdát.
Nemůžu to udělat.
Ještě ne!

Opakovaně trpím, protože pořád věřím, že mám šanci ho porazit.
Doufám a při tom se modlím k andělům a vlastně ke všem stvořením na nebi, aby mi dali vůli pokračovat a nevzdat se.
Tak proč je to tak zatraceně těžké?!

Do krku mi stoupne vlastní žluč.
Nejsem si však jistá, jestli mám ještě co zvracet.
Dojde mi, že už vlastně ani nevím, jak dlouho tu jsem.

Vzpomínám si ale, že pokaždé se vlastním úsilím dostanu do té nejbolestnější fáze a pak to někdo stopne stejně jako to přehrávání na videu a najednou se to všechno smaže z mého interního disku, aby to mohlo pokračovat znovu od začátku.

Jenže, s každou další prohrou si toho pamatuji víc a víc. A právě proto se tyhle dny stávají mnohem více nesnesitelnější.
Ten, kdo má tohle na svědomí, moc dobře ví, jak znásobit moje utrpení.

Zpočátku jsem to nechápala, ale postupem času jsem do toho pronikla. Musela jsem se ale podívat až do morku kostí toho, čí je tohle všechno vina.
Kdy se to vlastně zvrtlo?
Nepamatuji si.
Snad jen, že se mi to zdálo celé od začátku špatně.

A ve chvíli, kdy jsem si myslela, že nemůže být hůř, ocitla jsem se na téhle zaprášené posteli. V okovech a bez špetky slitování svého mučitele.
A možná, že si právě tohle zasloužím.

Byly chvíle, kdy jsem k sobě v životě nebyla zrovna dvakrát hodná.
Vždyť já jsem to tak několikrát sama chtěla!
A upřímně jsem nedělala nic, abych se ponaučila.
Než jsem si to celé uvědomila, bylo už pozdě.

Měla jsem tolik šancí, jak jeho příchodu zabránit, ale dobrovolně jsem rozhodla ignorovat veškerá varování.
Celou dobu jsem si namlouvala, že jednám správně a všechny chyby jsou pouze na té druhé straně.
Teď už chápu, jak jsem byla celou tu dobu hloupá!

Chci se tomu nahlas rozesmát, ale záhy si uvědomím, že přes téměř utržený ret jde smích jen těžko. Přes ten úsměv tak cítím jen svou vlastní bolest, která je mnou prakticky prolezlá jako rakovina. Bez toho bych si však jen těžko uvědomila, co jsem sama sobě svým chováním způsobila.

A pak ho uslyším.
Tam někde ve vedlejší místnosti.
Mé tělo ho vnímá všemi smysly.
Teď už ho dokonce cítí i mé srdce.
Po těle mi naskočí husí kůže i když jsem si jistá, že teplota v téhle místnosti právě překonává i horko v samotném pekle.
A nebo jsem se právě tam teď dostala?

Zavrtím hlavou, jak mi to jen obojek na krku dovolí v marné snaze, abych ze sebe setřásla nahromaděné myšlenky.
Možná, když si tentokrát udržím čistou hlavu, vydržím o něco déle.

Vnímám však, že s každým jeho dalším příchodem, se tahle má naděje ztenčuje.
S každou další jeho návštěvou přicházejí zároveň i obavy, že se právě dnes jedná o jeden z mých posledních dnů.
A když, co přijde po tom?
Toho, že se neprobudím ve svém těle se však bojím mnohem víc.

Kolik takových šancí ale ještě dostanu?
Nikdy mi neřekne víc, než co sám chce.
Což je vzhledem k situaci pochopitelné.

Nejsem zrovna v pozici, abych mohla klást otázky. A on není povinný mi na ně odpovědět. Oba ale víme, proč tu jsme.
A taky, proč zrovna já mám svázané ruce i nohy a on je oproti mě volný jako pták.

Do nosu mě udeří jeho pach.
Žaludek mi udělá kotrmelec.
Ze všeho nejdřív ho ucítím a pak uslyším.
Jeho kroky jsou těžké a stejně zkažené jako jeho dech.
Oblečení na něm páchne po hnilobě a plísni.

Na sobě má ten stejný černý plášť sahající až na zem. Součástí toho rubáše je ohromná kapuce, která mu zakrývá celý obličej, díky němuž nemám možnost zahlédnout jeho tvář.
Intuice mi však radí, abych se o to nepokoušela.
Je to tedy snad samotný strach, který mi trhá žíly pokaždé, když se na něj podívám?
A pak spatřím část jeho těla.

Dlouhé kostnaté prsty, kterými posléze utahuje provazy na mých nohou. Přerostlé nehty se špínou pod nimi, kterými mi opakovaně přejíždí po nohou, přes břicho, po krku a následně až k mým ústům.

Jakmile si je jistý, že znovu vyhraje, z hrudi se mu vydere posměšný smích zapáchající po zdechlinách.
Jakoby mi tím naznačil, že se pokaždé musí snažit o něco míň.
Je tak zvláštní, kolik času trávím přemýšlením.

To první kolo trvá jen několik vteřin, i tak mám v hlavě spoustu času, abych si srovnala myšlenky. Je to vlastně to jediné, co tu mohu dělat.
Ještě pořád mám vůli to změnit.
Chránit své tělo.

Možná se právě pokusím o nemožné, ale dokud je ještě má mysl svobodná, nehodlám se mu poddat, i když se mu z otvoru pro obličej line puch zkažených vajec, který jen podtrhuje vůni zatuchlého sklepa a archivního vína.
Že by byl můj trýznitel takový gurmán?
Chci se zasmát svému vtipu, ale pak si vzpomenu, že můj smích bolí.
A taky na to, že můj společník není zrovna pověstným svým smyslem pro humor.

Když se pak zastaví ukazováčkem na mé hrudi, sotva registruji první trhání kůže. Obvykle chvíli trvá, než se bolest spojí s dráty v mém mozku s centrem bolesti a já tak naplno zakusím, jaké to je, když se mě zmocní.
Tuším, co bude jeho další tah, ale ani tak to pro mě není lehčí a nepřináší mi to útěchu.
Kolikrát dokola budu ještě tohle prožívat?
Dokud to nevzdám?
Nebo dokud nezvrátím svůj osud?

A najdu vůbec někdy sílu mu vzdorovat a nenechat si od něj předepisovat svůj život? Mlčky sleduji, jak se spokojeně prohrabuje mými vnitřnosti a nezajímá se o to, jestli mě to bolí.
Naopak si dělá dostatečně velkou díru na to, aby se se mnou mohl spojit.
Zalézt si do mě a vpít se do mého těla.
Prostoupit mou krví a přes žíly doputovat až do mého srdce, které by mohl následně celé strávit.
     
Jakmile se mi zavrtá hluboko do mozku, převezme nade mnou veškerou kontrolu. Když z něj vidím už jenom černé podrážky těch jeho vysokých bot, dočista se uvolním, takže mě místo prvotního odporu pohltí jeho aura.
Nemohu si pomoct, ale i tak je to podivně uspokojivý pocit.
Nebráním se, jen žádám o další šanci uspět.

To už se mi ale rána v hrudi uzavře a následně zcela zahojí, což mi na tváři vykouzlí šťastný úsměv, když ho v sobě spokojeně přijmu.

„Vítej doma, Ego," dodám, načež se propadnu do temnoty, ve které se posléze definitivně ztratím.