Oděna babičkou

Moje babička nosila červený provaz. Nevím, jak ho obarvila, ale když jsme procházeli červenou zemí, udělala si z hlíny několik korálů a zavěsila je na ten provaz. Těmi potom přivolávala dobré duchy. Šli jsme mnoho dní podél skal a ve stínech číhalo mnoho duchů. Kmen se bál, ale babička je chtěla uctít.
- Pak nás nechají na pokoji.

V duchu sledovala měsíčního vlka. Dlouhou dobu jsem si myslela, že jde o zvíře.
- Větší, než šakal, kreslila mi ho babička na skalní stěnu. Potom jeho podobu zamazala pískem a bahnem.
- Aby nás tady nehledal.
Vysvětlila mi.
- On nás hledá?
- Pokud ho nakreslím, bude.

Skalním labyrintem jsme šli mnoho týdnů. Mnohokrát starší lovci i náčelník navrhovali vylézt na některou z okolních hor a rozhlédnout se, ale babička to nedovolovala. Namítali proto:
- Může nás kdokoliv přepadnout!
- Nemůže.
- Nevidíme dopředu.
- Já vidím.
Chtěli, aby jim to ukázala, jak vidí dál, ale babička vysvětlila, že vidí Měsíčního vlka, ale toho nikdo neviděl.

Bylo to dlouhé putování. Občas jsme málem zemřeli žízní. Ale nakonec babička vždy řekla, kde bude voda. A byla tam. Za žádnou skálou něčíhal ani horský lev, ani tlupa nepřátel. Lidé byli rádi, ale báli se tomu věřit.

Na konci pustiny nalezla babička kosti. Poskládala je k sobě a poděkovala Měsíčnímu vlkovi, že ji k nim přivedl. Dál už nás Měsíční vlk prý nepovede. Země odsud na sever je prý pro děti Měsíčního vlka volná. Lidé se měli rozhodnout, jestli jsou jeho děti. To vzbudilo mnoho rozepří. Ztratili jsme starý domov a teď máme být děti jakéhosi cizího přízraku?

Babičce se v ty dny na krku rozpuklo mnoho rudohliněných korálů. Naříkala a třásla se přitom.

Část lidí byla ochotna odejít od nás pryč. Babička přikývla a vzdálila se na hranici slyšitelnosti. Předtím se dotkla jednoho z největších rebelů.
- Teď už tě neudržím!
Naříkala a volala ze všech sil.
- Nemohu tě zachránit!
Udělala ještě jeden krok od nás, muž vykřikl a padl na zem.

Byl mrtvý, než se babička vrátila zpátky. Lidé se pak báli, že kdokoliv další odejde, zemře také. Píseň smrti zpívala jen ona sama. Nikdo pak od nás už neodešel. Další korále se neroztrhly. A všichni konečně přijali malou holčičku - mě, skrze niž mluví roky mrtvá šamanka kmene.

Ještě mnoho let jsme pak putovali. Rudý provaz jsem předala své vnučce a v duchu se vrátila ke kostem Měsíčního vlka. Mé tělo se tam přenese také. Můj kmen upleten rudým provazem zůstane silný.

....


Pokud se vám příběh líbil, napište mi do komentáře, co ve vás zanechal.

Další povídka vyjde za týden.

...