Střípek z výročí aneb O náhodě a pilné práci

“Nestihnu to, říkal jsem si. Nemohu to stihnout. Zbývaly poslední metry, rudé světlo nade dveřmi varovně zářilo a z reproduktorů hlásil školený hlas cosi o ukončení nástupu. Běžel jsem jak o život. Jako by na těch posledních krocích závisela celá moje existence. Ještě kousek. Jen ještě maličký kousek zbývá a jsem uvnitř. Ale co to? Dveře vagonu soupravy podzemní dráhy se nemilosrdně zavírají. K čertu, přijdu pozdě! nadávám. Já, který je proslulý svou dochvilností!

Mezi oběma křídly automatických dveří zbývá už jen malá škvíra. Zastavím se těsně před mizícím vstupem, div že do bohu vlaku tváří nevrazím.

A v tom ji spatřím. Stojí uvnitř vagonu. Usmívá se. Jako by mě po tváři vánek lehounce pohladil. Přesto však se svým pevným zrakem vpíjí do hlubin mé duše. Cítím, že jí nezůstává skryto ani to nejhlubší tajemství. Naše svázané pohledy se naplnily harmonií, když v ten okamžik všehomír soustředilo svou moc na ten jediný výjimečný okamžik, jediné místo, jediná dvě těla, jediné dvě duše, aby jim dalo zaznít v jedinečném akordu naplněného života. Jako by mnou projel z nebe sražený blesk. Byla to ona! Ta, po které jsem celý život pátral. Ten nepatrný okamžik se zdál trvat celou věčnost, ale pominul za několik málo vteřin. Nijak jsme ale nesmutněli. Věděli jsme, že se nám otvírá cosi trvalejšího. Cosi věčného. Co trvá podnes. Co navěky změnilo můj život. A naplnilo jej smyslem.

Ano, to byl ten moment, kdy jsme se poznali. A tehdy jsem našel svou lásku!”

Domluvil a po jeho tváři se kulily těžké, dlouho potlačované slzy. Už s těmi posledními větami mu třásl hlas. Udržel je jen tak tak na uzdě. Pak už své dojetí nesvedl skrývat. Políbil svou manželku, která s pohnutím naslouchala jeho slovům, a pevně ji objal.

Zdálo se, že oslava třiceti let výročí jejich manželství dosáhla svého vrcholu. Celá rodina a mnozí přátelé, kteří se k tomu slavnému jubileu sešli, opájeli se štěstím těch dvou, které jim tolik přáli.
—
“Ale to byl pouze začátek,” pokračoval, když se hosté uklidnili, “a bylo především na nás, jak s naší láskou naložíme. Jen tak zbůhdarma přece ani květina nevykvete. K tomu je zapotřebí práce. Spousta práce. A kopa trpělivosti, péče, odříkání, pokory a tolerance.

A my jsme je v sobě našli, jeden pro druhého, a nakonec i pro naše nádherné děti. Obětovali jsme jim vše. Ale všechna ta námaha nepřišla nadarmo, jen se nečervenejte. Díky naší výchově tu teď s námi může být perspektivní mladý muž a sebevědomá všestranná slečna.

Nezastírám, stálo nás to mnoho sil a odpírání, ale když na vás dva pohlédnu a vzpomenu, co všechno jsme mocí naší vůle a píle vybudovali, ničeho nelituji. Jedno je jisté, už tehdy v tom jediném pomíjivém okamžiku oddělení dveřmi vagonu rozjíždějící se podzemní dráhy jsme věděli, že vše závisí jen na nás. Že nic nám nespadne do klína a že vše na tomto světě je třeba si vybojovat.

Ale kdepak, jistě ne přes mrtvoly. Cha cha. Jistě ne za každou cenu. I v tom se skrývá umění úspěšného života, že dokážete moudře povážit pro a proti, volit k okolí tu nejšetrnější cestu, a přesto cíle dosáhnout. A když se znovu rozhlédnu kolem sebe, mohu s čistým svědomím říci, že nám dvěma se to ve společném úsilí podařilo v míře vrchovaté. Není to tak, lásko?” ukončil sebevědomě bilanci svého života a stočil zrak k manželce, kterou na tvář políbil.
—
“Je to tak drahý, prožili jsme nádherný a plný život, mnohé je za námi a mnohé jistě před námi. Jsem hrdá na to, co jsme vykonali, a jak vzácnou rodinu jsme přivedli na svět, “odpověděla celá rozechvělá a vrátila mu vroucí políbení. Na její tváři však byl znát lehký stín nespokojenosti. Že by cosi opomněl? Či zkreslil? Nevyložil snad všechno přesně? Kdepak! Vše pověděl věrně podle pravdy, říkal si. Kratičká zadumaná odmlka, pak slabé odkašlání, nádech a manželka zvolna pokračuje:

“Na jednu významnou drobnost jsi ale, drahý můj, zapomněl, “dopověděla a tázavě svému muži pohlédla do očí. Nedala mu však dostatek času, aby na tu drobnost sám přišel. Věděla, že je to marné. Dobře ho přece znala. Ale no tak, vždyť to byla jen maličkost a ona ho stále tolik milovala. A proto věděla, že tento jeho tak hluboko vštípený životní pohled nezmění.

“Opravdu nevím, miláčku. O co šlo?” ptal se manžel překvapeně a jen stěží držel masku neochvějné sebejistoty.

“Ty si nevzpomínáš? Tehdy v metru. Ten první rozhodující okamžik. Vše mohlo být jinak!” a ještě pustila drobnou pauzu. Přijde na to? Kéž by! Ne? Kdepak. Ani nápad. Musí historku rychle dopovědět, ale pak už rychle pryč od ní.

“Stojíme každý na opačné straně zavírajících se dveří. Hledíme si do očí a víme své. V ten moment se vlak dá do pohybu a já na Tvé zděšené tváři spatřila výraz nenahraditelné ztráty. Jako bys tehdy v jediné sekundě pochopil, o co vše přijdeš, když nás vlak svým odjezdem metr za metrem bez lítosti osudovým řezem navěky rozdělí. Že se už nikdy neuvidíme, nepotkáme a nic z toho, co jsme mohli prožít, vybudovat, protrpět a ze země vydupat nebude. Opravdu si nevzpomínáš?”

Manžel tápavě zíral před sebe: “Odpusť, drahoušku, nemohu si vzpomenout.”

Usilovně pátral v paměti, ale kde nic, tu nic. Věřil své milované ženě, že to, o čem mluví, se skutečně stalo, ale obraz toho okamžiku už v jeho nitru nebyl. Manželka pochopila jeho nejistý výraz. Nelíbil se jí a nechtěla jej už déle trápit.

“Vlak mě unášel pryč od tebe a naší skvělé budoucnosti, když v tom, co se nestalo! Souprava metra se náhle prudce zarazila a dveře všech vagonů se otevřely. Já vyskočila ven, uběhla pár kroků, ty zas ke mně, a najednou stojíme tváří v tvář. Vagony se pak zas uzavřely a vlak podzemní dráhy se dal do pohybu a zmizel v tunelu. A na nás čekalo to vše, co jsi před chvilkou popsal. Spousta štěstí a spousta práce. Ale bez té drobné… Chápeš, co se stalo?”

“Náhoda? Že by?” vykoktal ze sebe nedůvěřivě manžel po chvilce přemýšlení.

“No ano. Kdyby se vlak náhle nezastavil, nic z toho by se nestalo. A naši skvělou rodinu, domov a kariéru bychom jistě nevybudovali, přestože jsme oba tolik pracovití, pilní a pokorní”

Nepatrně, jakoby provinile se usmál. Ona mu úsměv s pochopením vrátila.

Pak se oba prudce políbili a v objetí setrvali několik minut. Ostatní jim ponechali soukromí, cítili, že teď chtějí být jen spolu. Že jde o výjimečný okamžik jejich života.
—-
A pak se znovu přidali ke své rodině, přátelům a hostům. Popíjeli, konverzovali, bavili se, vzpomínali a slavili. Pospolu, s ostatními, pak se zas každý věnoval jiné skupině přátel, ty se mísily a vytvářely nové skupiny, a tak pořád dokola.

Chvíli pak svého manžela sledovala, jak baví několik hostů, a věděla, jak mnoho jej miluje. O nic přece nešlo. Byla to drobnost. Člověk přece za celý dlouhý život zapomene na tolik maličkostí!

A proto jen z lehce povytaženým obočím přešla, když zpovzdálí zaslechla jeho slova:

“Náhoda. Náhoda. K čemu jsou jalové náhody, když jich činorodá nátura, jako je ta naše, nevyužije? K ničemu, vám říkám! Jde jen o samovolnou mutaci v kódu života, o jejímž významu rozhodne až tvořivá aktivita přírody! Náhoda! Z jakého důvodu pro něco tak nicotného umenšovat své zásluhy? Naše štěstí, a ano i neštěstí, jsou jen a jen naším dílem a…”

Dál už neposlouchala, nebylo tu nutné. Nijak jí jeho slova nepřekvapila. Znala ho přece dobře a milovala se vším všudy. Následující slova tak již zazněla bez její pozornosti:

“Na takové náhody můžeme s klidem zapomenout. A já jsem dobře udělal!”