Apolinář

...Ach bože, kde začít? Snad jen tím, že i když má člověk Ty nejlepší úmysly, někdy to prostě nedopadne podle jeho představ. Do adiktologické lůžkové mužské části jsem nastoupil 1. července a vyrazili mě 1. srpna. Byl to měsíc plný chaosu, zmatku a křivd. Křivdy nebyly v mé hlavě, ale byly objektivní a reálné. A jak to všechno začalo? Takto:

Týden, dva před léčebnou jsem byl už naprostý dezolát. Běžně se stávalo že jsem si koupil dva litry vodky, dával jí do mrazáku mých nebohých rodičů, za dva dny jsem otevřel mrazák a vodka byla prázdná. Naučil jsem se totiž zvláštní a příjemnou kombinaci, že když mi dojde zolpidem, mohu jej velmi snadno nahradit tvrdým alkoholem. Do toho jsem samozřejmě zobal rivotril 0,5 a rád bych napsal, že v terapeutických dávkách, tzn. 5 až 6 0,5 mg denně, ale ztrácel jsem přehled o tom, kolik jsem jich tam házel na noc, a to vím, že bylo po hrstech, takže skutečná spotřeba byla spíš tak patnáct denně. To nebyl problém, protože jsem stále měl mou milovanou Karolínu, která mě sice už dávno nemilovala, ale ochotně se mnou trávila čas a nechtěla, abych zemřel na epilepsii z odnětí. Karolína mě nemilovala od 1. dubna a proces nástupu do léčby byl poměrně komplikovaný. Nejdřív se řešilo, že půjdu do spánkové laboratoře v CDR Beroun, pak že do PL Sadská, pak že do obyčejných Kosmonos a během toho jsem se snažil svou závislostní situaci řešit i v Sananimu a jeho podpůrných skupinách v holešovicích. Jak se to řešilo? S mými rodiči. S rodiči, co si se mnou nevěděli rady. Upřímně vím jenom to, že já být rodič takového potomka, přemýšlím nad tím jak ho sprovodit ze světa sám, tak aby to vypadalo jako sebevražda. Takhle hrozný syn jsem, takhle strašný to je, a za to se Vám, mami a tati omlouvám. Opravdu a upřímně.

Věděl jsem, že jsem závislý, že se mi život rozpadá pod rukama a měl upřímnou touhu tu řešit. Následky z toho pocházející, mi už ale v mém neustále trvajícím rauši nedocházely.

Týden před léčbou mi rodiče vyklidily prostor v Kobylisích a jali se jet na chatu, odkud nyní píšu tyto řádky. To možná neměli dělat, protože stále zde figurovala neutěšená situace s káháčkem. S Karolínou.
Ani jeden z nás nevěděl, co vlastně jsme, chvíli jsme se tedy snažili chovat jako kamarádi, chvíli jako milenci, a rozhodně nám šlo spíš to druhé. Vždycky když jsem viděl Karolínu, bylo to jako bych jí viděl poprvé a vždycky když jsme spolu někam šli nebo se milovali, bylo to jako s ní být poprvé. Náš první dotyk, naše první spojení prstů byly propojeny mocnou silou energie, která měla sílu bořit skály, nechat tát ledy a spouštět záplavy. Lusknutím našich obou propletených prstů jsme měli společnou sílu sprovodit ze světa padesát procent lidské populace. Jasně, jako Thanos. A to každý den, kdy jsme na sebe sáhli. Zažil tohle vůbec někdy někdo? Zažil někdo lásku tak silnou, že jeden na druhýho jeden pohlédne a prostě VÍ, VÍ, ŽE TO TAM JE??
Moc jsem ji miloval, a nadále miluji, ona však tento pocit dlouhodobě neopětuje. Ale stejně. Vždycky když jsem jí políbil, bylo by to jako by do mě udeřil blesk. Moc si vážím toho, že jsem tenhle pocit někdy v životě zažil. Spoustu z Vás tohle nikdy nezažije. Spoustu z nás se tohoto pocitu nedožije. Není to Vaše ani Naše chyba. A víte co? Možná je to dobře. Protože to dokáže bolet. A moc.

Jednoho dne jsme spolu s Karolínou vyrazili na bowling. Ten den byl celý podivný a Karolína byla celá podrážděná a nesvá. Pravda byla taková, že z jakéhokoliv kontaktu se mnou byla podrážděná a nesvá a mě to strašně mrzelo, ale furt pro mě bylo lepší být s nasranou, devatenáctiletou kráskou, než s ní nebýt vůbec.
Karolína měla konfekční postavu (to jí údajně řekla slečna na jakési módní přehlídce,) v praxi to znamenalo, že měla skoro 90-60-90 a chlapi se za ní otáčeli všude jen mohli. A k tomu se uměla oblíkat. Zatraceně dobře oblíkat. Nosila téměř výhradně šaty s výstřihy a extrémně krátkou sukní.

Horko těžko jsme tedy dohráli bowling, pak se vymluvila, že musí jít za svým bratrem (za jedním z těch co jí jako dítě osahával.) Vykalil jsem pár piv a pár "hopsinek" (Koskenkorva Peach) v Restauraci u Divadla u štrosmajeráku, a vzedmul se ve mně obrovský, agresivní drive. Příliv mocného hněvu. Opravdu mocného.
Opustil jsem svého přítele a impulsivně se rozhodl, že Karolínu prostě ještě uvidím a jejího ošahávacího bratra budu konfrontovat. Mělo to až nedozírně fatální následky.

Naběhl jsem do kavárny na kobylisích, kde její brácha pracuje, a ona tam seděla a luštila si křížovky.
"UHNI" zavelel jsem jakémusi gen Z utřinosovi, který se ji právě snažil u stolu nabalovat a přisedl si k ní.
"Co tu děláš?" Zeptala se bojácně.
"Chci se Tě ještě trochu nabažit." Odpověděl jsem, ale z celé situace neměl moc dobrý pocit. Opakoval jsem své staré zažité vzorce. Nedokázal jsem pochopit, že už jsme spolu ten den byli, že už jsme si svoje s Karolínou prožili, a chtěl jsem víc a víc a víc.
Ke stolu přišel její bratr.
"Všechno v pořádku Káji?" Zeptal se starostlivým tónem i když jí v minulosti osahával a do života jí přivedl to nejhorší zlo na světě. Zlo jménem Tomáš Hůzl.
"Všechno v pořádku, nemusíš se bát." Řekla mu blahosklonně.
"Proč jí stalkuješ vole? Ste se přece rozešli." Zeptal se ten čuramedánek s tváří Johna Robinsona, kterýho ste mohli vidět třeba ve filmu Lords of Dogtown.
"Nerozešli vole. Dneska jsme spolu hráli bowling." Odpověděl jsem mu.
"Je to pravda Karolíno?"
Karolína mlčela.
"Ježišmarja tak mu řekni, že sme spolu hráli dneska bowling ne! Dyť je to pár hodin!" Zvýšil jsem hlas asi víc než bylo nutné.
"Hráli no." Špitla.
"Tak fajn. Nechám Vás. Kdyby něco, tak řekni Kájo, jo?" Řekl John Robinson s hipsterským knírem.

Pak se stala věc, která mě vytočila úplně.

Přišel jsem si objednat k němu na bar. K osahávači. Bylo mi jedno, že jí osahával když jim bylo 13, prostě to dělal. Navíc ani nebyl její nevlastní brácha, byl její vlastní. O to, to bylo horší proboha. Tohle by si sourozenci přece neměli dělat. A už vůbec ne, když jsou bratr a sestra.
"Prosil bych jednu..."
- Než jsem to stačil doříct, pronesl onu ppamátnou větu -
"...TY NEJSI, TY NEJSI, TY NEJSI."
Tahle to řekl. Byla to ta urážka nejhrubšího zrna. Můžete ostatním nadávat do čuráků, můžete jim nadávat do kokotů, ale kurva když popřete jejich existenci, je to už hodně silnej kalibr.
"Jak jako nejsem? Ty popíráš mou existenci?" Zeptal jsem se vyjeveně.
"...Ty už nejsi její přítel." Řekl mi.
"NO tak asi sem, když jsme dneska byli na bowlingu a občas jí šukám." Prohlásil jsem triumfálně.
Na to Adam nic neřekl, nalil mi zelenou a pivo a odkvačil kamsi do prdele.

Karolínu jsem požádal, jestli by mohla být po kavárně chvíli se mnou. Šli slavit nějaký gen Z kraviny a já jí zkrátka chtěl mít ještě pro sebe. Navíc jsem měl z osazenstva kavárny na kobylisích velmi přesvědčivé nutkání, že se tam vyskytuje někdo, kdo se jí líbí. Vůbec jsem tam z toho neměl dobrý pocit.
"Tak počkej, rozloučim se s nima, a půjdeme si někam sednout." Řekla.

Hlouček Gen Z chudáků chromozomu XY postával venku a horlivě čekal na přítomnost jediného chromozomu XX. Chudáci. Ubožáci. Kreténi.
Adam se snažil přemluvit Karolínu ať jde s nimi. Karolína se zdráhala.
"No tak poooď. Bude prdeeeel. Dáme kýbl."
Joooo já půjdu, ale možná bych radši...nejdřív bych radši..." Snažila se oponovat.
"Nejdřív půjde se mnou." Vložil jsem se do toho Já.
"S tebou? Proč by měla chodit s Tebou?" Zeptal se nevěřícně Adam.
"... Protože se mnou jí nehrozí, že jí potká Hůzl dvě, tyvole. A laskavě si uvědom Adame, že já nejsem Hůzl Dvě." Řekl jsem.
"Tohle téma asi není uplně vhodný do týhle situace kámo."
"Mně je u prdele, jestli je to vhodný nebo ne. Pravda je taková, že jsi Karolíně Hůzlem zničil život, přitáhl jsi jí do jejího života a může kdykoliv nastat situace, kdy to uděláš znovu."
"Tyvole, tohle ale..."
"Mně je u prdele, co si myslíš. Zničil jsi Karolíně život, to si laskavě uvědom." Řekl jsem mu a mé fightovací mechanismy se začínaly aktivovat. Připravoval jsem se k útoku.
"Adame, já si teď na chvíli půjdu povídat s Milošem a pak za váma přijdu jo?" Vložila se do toho krasavice a Adam jí s velkou chutí pustil. Když odcházel, slyšel jsem ho něco vykládat o kokotech a čůrácích.

S Karol jsme poodešli o pár bloků dál, ona sedla na chodník a hulila a já si na znamení symbiózy aspoň zapálil kdesi uzmuté cígo. Měli jsme hezký rozhovor, ale nestačil mi. Ten večer jsem měl spát u rodičů, a cítil jsem, že se schyluje k něčemu blbému.

Už po cestě autobusem se ve mně vzdouvala vlna vzteku. Na bratra Karolíny a jeho kumpány. Chtěl jsem ji jen pro sebe. Neměla právo čas trávit s kýmkoliv jiným. Pochopil bych její babičku, pochopil bych někoho milého a hodného, ale nechápal jsem tohle. Nesnášel jsem muže ve všech jejich podobách. A hlavně Ty v jejím okolí. Vyžahl jsem tedy po cestě půl litr vodky, nasázel do sebe tři rivotrily a k tomu upíjel piva. V panelákovém bytě jsem se rozvalil na pohovku a začal obvolávat čísla.
158
156
dokonce i 155.
A všem jsem jim nahlašoval, že Po pražských holešovicích chodí bratr Karolíny, má na sobě bombu a vyhrožuje, že ji odpálí. Že je Praha na tyto incidenty dost opatrná a že se stalo, co se stalo, v Univerzitě Karlově a vůbec to nebylo tak dávno, jsem absolutně nebral v zřetel. Chtěl jsem jim a jejímu bratrovi prostě jen znepříjemnit večer. Paní na 158 začala být nějaká podezřívavá. Představila se mi jako Natálie. S Natáliemi jsem měl vždycky potíž.
"EHm, a můžete mi vysvětlit, jaktože nahlašujete bomby na holešovicích, a sám jste přitom v Kobylisích?"
"No já jel boltem domů a až po cestě mi došlo, že to asi nebylo uplně správný chování od dané osoby. To víte, byli jsme všichni pod vlivem, mohla to bejt legrace že jo, ale zpětně jsem si uvědomil, že nebyla."
"A vy sám teď na něčem jste?" Ptal se mě čim dál podezřívavý (ačkoliv sexy hlas) v telefonu.
"No já mám v sobě nějaký prášky a alkohol, ale to snad nehraje roli, já Vám tady nahlašuju potenciálně nebezpečnýho člověka."
"Aha. A my tady vidíme, že nám voláte z Ulice Soukenova. Můžete mi říct, v jakém se nalézáte patře?"
"No, to Vám určitě řikat nebudu. Podívejte já chtěl jen nahlásit trestný čin, a vůbec se mi nelíbí tón Vašeho hlasu, takže mějte se pěkně, nashledanou." Řekl jsem, vypnul telefon, a celou věc považoval za ukončenou.
Otevřenými dveřmi balkonu jsem ovšem slyšel za pár minut něco, co se mi nelíbilo. Asi tři nebo čtyři auta. Otevírání a zavírání dveří. "Tady to je." Slyšel jsem mužský hlas. Ale dál jsem se slastně kolébal myšlenkami, že mně přece nic nehrozí.
Náhle se ozvalo bušení na dveře. Ne zvonek. Bušení. Ti hajzlové se nějak dostali až ke mně.
Podíval jsem se kukátkem a na chodbě stálo sedm příslušníků PCŘ. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu posral. Ale byl jsem tak zrivotrilovaný a opilý, že mi to bylo částečně jedno.

Po mnohaminutové konverzaci uprostřed dveří (ne, vpustit do bytu rodičů jsem je opravdu nechtěl) mi byla bez mého souhlasu zařízena sanita do bohnic. V sanitě (ještě než vyjela) jsem se přiznal, že jsem si celou historku vymyslel. Na to na mě začal vulgárně řvát jeden z příslušníků jestli si uvědomuju kolik je tahle "sranda" stála peněz. Na to jsem mu odvětil:
"Tohle ale není moc profesionální chování." Měl jsem pravdu. Ničemu nepomohlo, když na mě v sanitě řval, shodil tak akorát sám sebe. Byl to akorát další debilní zástupce mužského pohlaví.
Spíš se mi líbila jeho kolegyně Natálie. Škoda že to byla taky píča.

Sanita mě vezla do bohnic a povídali si se mnou celkem milí saniťáci. Byla to příjemná změna, než když mě převáželi předávkovaného perníkem před deseti lety na bulovku.
"Nojo, žárlivost je svině kamaráde. Nutí nás dělat strašný věci." Řikal jeden ze saniťáků, zatimco jsem byl přikurtovanej k sedadlu.
"Jojo. Já vim, že ta holka je šáhlá, ale já jí fakt miluju." Tvrdil jsem jim.
"Tak jí miluj tak, abys na jejího bráchu nahlašoval bomby, ne?" Na to druhej.
"Nojo, když on jí osahával."
"Ježíšikriste," Ozval se první.
"Aha, tak to už se ti ani nedivim." Dodal druhej.

Dovezli mně do bohnic. Připadal jsem si dost jistej v kramflecích. Nemotal jsem se, mluvil jsem souvisle (což mi jde i po vpravdě gargantuózní kombinaci návykových látek) a věděl jsem přesně, co tam doktorce, nebo komukoliv, kdo tam bude, řeknu.

Za hodinu nebo tak si mě vyzvedli na příjmové čekárně. Doktorce jsem řekl, že jsem jednal v afektu, žárlivosti a pod vlivem omamných látek a už to nikdy neudělám. To jí jako vysvětlení stačilo a mohl jsem jet o pár zastávek zpátky domů. Bylo mi ale jasné, že návštěva příšlušníků jistě vyvolala u sousedů poměrně rozruch. Ale koneckonců byt byl rodičů a ne můj, takže mi to mohlo bejt u prdele.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Byl týden před nástupem k apolináři a už se nic tak výrazného nestalo. Jen jsme se dohodli s Karolínou, že budeme co nejvíc spolu, abychom předešli mým podobným excesům. A tak jsme zase jednou žili jako muž a žena v luxusním bytě rodičů, prcali kde nás napadlo, já bral riváč a ona hulila. Taky jsem dost chlastal.
V období mystic skatecupu jsme sehnali i několik gramů koksů od známé a ověřené firmy a tím se náš vzájemný chill ještě umocnil. Pokud se mnou Karolína zrovna nebyla, chodil jsem po praze jak tělo bez duše, nacvičoval si cestu k apolináři a páchal bordel. Pokud se mnou Karolína zrovna byla, většinou byla tak mimo, aby to unesla. Nemilovala mě a násilím se přiměla být se mnou. Bylo to asi nejhezčím projevem sympatií, co jsem kdy od dívky zažil.

Železným pravidlem bylo, že pokud jsem byl bez ní, bylo mi šíleně smutno.
Opravdu matně si pamatuji, že jsem byl na "Poezie vole" v crossu a co jsem tam komu říkal a dělal absolutně netuším. Taky jsem četl úryvek ze své knihy "Káháčko" v Café Dark Velvet na žižkově a nějaký dobračiska mi poradili ať zkusím poprvé v životě Absinth. Měl jsem v sobě zhruba 12 zolpinoxů, 6 rivotrilů, dvě vodky a do toho pil poprvé v životě absinth.
"Hlavně to smíchej s vodou, hlavně to s ní smíchej," radili mi. Bohužel jsem absolutně netušil, co to znamená, spíš jim rozuměl "s vodkou" a Absinth chlemtal bez ředění. Takovou opici jsem v životě neměl. Podlaha se ke mně nebezpečně nakláněla, vrážel jsem do nábytku a blil na záchodě. Jako vrchol všeho jsem nakonec zapomněl za absinth zaplatit. Následující dny jsem se již zklidnil, šňupal s Karolínou v bytu rodičů kokain, prcal jí když se nám zamanulo, a dělal nesmrtelné tracky.

Za obzvlášť nádherný večer jsem považoval, když jsem ji učil anglicky. Dělali jsme to tak, že jsem jí pustil Matrix v anglickém originále s titulkama a slovo od slova jí učil výslovnost a překlad tak, aby to pochopila. Oba jsme byli zkoksovaní. Moc jí to šlo a moc se nám to oběma líbilo. Dále byl na programu záznam Mystic Sk8 cupu, spoustu vlastního natočeného porna na telefon, a ty nejhezčí dny co jsem s ní kdy zažil. Oba jsme se dohodli, že na sebe budeme hodní, oba jsme se dohodli, že si nebudeme dělat naschvály (Hlavně teda Karolína) a žili jsme v naprosté symbióze jako muž a žena. Chodili jsme na procházky do čimického háje a Zase to byla ta Karolína, kterou jsem tak vroucně miloval. Bez psychotických záchvatů, bez jakýchkoliv výkyvů, absolvovali jsme filmy, procházky a sex a bylo nám moc dobře. Ignoroval jsem fakt, že hulí 3 až pět brk denně aby se chovala tak mile. Já sám byl feťák.

Byl to ten nejhezčí týden před léčbou, jaký jsem si mohl přát. Poslední večer jsme sledovali její oblíbený animák "Rozbitý Robot Ron" (hodně těžkotonážní píčovina) a pak jsem jí poslal domů spát. Já sám jsem si lehl extrémně brzo abych byl fresh na to, co mě v léčebně u Apolináře čeká, a bylo to tady. Den D.

Ráno jsem se probudil zcela připraven na to, co se musí stát. Vstávalo se mi lehce a s poměrně čistou hlavou. Na noc jsem měl snad jen dva rivotrily a jeden pregabalin plus trittico 75 mg, které užívám dlouhodobě. Věci jsem si ale sbalil jako poměrný psychopat, byl jsem hodně zmatený a dezorientovaný. Osprchoval jsem se a objednal si Bolta. Protože cesta pomocí MHD na místo, kde mě zavřou na X týdnů byla pro mě nemyslitelná. Cesta probíhala v pořádku a byl jsem tam. Vešel jsem do přijímací čekárny, uvítala mě velmi milá příjmová paní a vyzvala mě, ať počkám v čekárně na zdravotního bratra, který mě odvede na detox. Čekal jsem v přijímácí čekárně 10 minut, dvacet minut. A stále se nic nedělo. Začínal jsem být čím dál víc nervózní a klepal jsem se. "No co, asi to bude naposled," napadlo mě. A tak jsem si flákl rivotril a půl na zahnání úzkosti z nevyhnutelného. Rázem se mi udělalo mnohem lépe a už tu byl zdravotní bratr. Působil poměrně sympaticky, taky se usmíval. Míjeli jsme lidi na schodech, a šli nahoru, nahoru, nahoru, až tam kde sídlilo detoxové oddělení.

Ujala se mě nádherná, mladá doktorka s piercingem v nose, která by z fleku mohla dělat modelku. Hodně zevrubně se mě vyptávala na můj život. Řekl jsem jí naprosto všechno. I normálně jsem extrémně sdílný, ale jak jsem ti spojil s krásnou tváří a jejím šarmem, měl jsem touhy prozradit na sebe i to, co jsem nevěděl. Třeba i o mé závislosti na sexu s Karolínou.
"Prosimvás, bych se chtěl zeptat? Moje přítelkyně je nymfomanka a já nymfoman. Byla by zde nějaká... šance, že až sem přijde na návštěvu, že bysme tu třeba jako někde mohli mít sex?" Zeptal jsem se opatrně.
Doktorka se zasmála. "Haha, na to se mě ještě nikdo neptal. Určité možnosti tu jsou. Jednak dole bude izolační místnost, no a když budete hodně hodný a nebudete mít mínusové body, sestry by Vás tam mohly za určitých okolností pustit.... Áááá...Nemusíte se bát. Areál je poměrně velký a jistě si s přítelkyní místo najdete."
Mrkla na mě spiklenecky. Tak krásná a tak chápavá! Měl jsem chuť jí prozradit všechno na světě. A tak jsem jí řekl i, že jsem si ještě v přijímací čekárně vrazil riváč a půl.
"To je zde poměrně běžné, ale děkuju Vám, že jste mi to řekl. V závislosti na tom Vám tedy upravíme dávku diazepamu."
"Jo, ten už mi dávali jinde, přitakal jsem.
"Začneme tedy jeden diazepam ráno, jeden v poledne a jeden večer. A k tomu vitamín B12."
"Dobře." Řekl jsem. Pak mě odvedli do pokoje a světe div se. Byl to jednolůžák a byl samostatný. Zase jednou jsem měl z pekla štěstí.

Zdřímnul jsem si. Koneckonců s diazepamem a riváčem to vlastně nebyl žádný problém. Po probuzení mě čekal šok. Karolína mi nejen, že napsala že je v lázních bělohrad (tam kde jsem měl svou první lásku a takřka tam přišel o panictví, ale ještě tam byla na kapele Bert and Friends. Coto??? Proč mi to dělá??? Copak si neuvědomuje, že tím trpím? Telefonická konfrontace nebyla pěkná. Řval jsem na ní že si přeju aby umřela, řval jsem na ní že její místo na planetě je zbytečné, řval jsem spoustu a spoustu slov. Konečně položila telefon. Vzteky jsem prásknul do skříňky u postele. Udělalo to příšerný zvuk. Ale ulevilo se mi. A tentokrát z toho možná nebyla ani zlomenina. Zanedlouho se na mě přišlo podívat několik bílých plášťů. Všechny to byly ženy maximálně pod 35 a dívaly se na mě velmi přísně.
"Jak vám je pane T.?"
"Nooo....docela jde to. Touhle dobou bych už měl mít abstinenční příznaky, ale nic nepociťuju. Takže bych řekl, že tu děláte dobrou práci." Usmál sem se.
O tom jsem s Vámi chtěla mluvit, řekla sexy doktorka s piercingem. Máte vysokou koncentraci benzodiazepinů v krvi. Nasadili jsme Vám místo tedy rivotrilu diazepam. Rozkládá se v těle déle a je ho přitom potřeba méně k nástupu účinku. Budete ho tedy brát takto:
10 mg ráno, 5 mg poledne, 5 mg odpoledne a 10 mg večer. Velmi rychle ovšem bude docházet k vysazování. Souhlasíte?"
"Naprosto s tím souhlasím." Řekl jsem a má duše se teletelila. Konečně někdo, kdo ví co dělá.
Pak, s nově nabytým diákem jsem se odebral zpět do svého jednolůžkového pokoje. Myslím, že většinu večera a noci jsem prospal. Nic se mi nezdálo. Bylo to zvláštní spát po takové době přes den.

Probudilo mě ROZKOPNUTÍ dveří. Ty dveře byly rozkopnuté. Nijak líp se to popsat nedalo. Pravidelně je rozkopával jakýsi čobol a a zařval přitom "KONTROLA." Nejenže jsem měl při těchto pravidelných nočních dýcháncích pravidelně menší heart attack, ale samozřejmě když ten hodný pán přišel, kolem třetí v noci, už jsem neměl šanci zabrat. Šel jsem jej tedy konfrontovat! bylo to NEZBYTNÉ. Nicméně dveře od sesterny se něžně otevřely a za nimi byla pohledná blondýnka v nejlepších letech.
"Přejete si pane T.?" Zeptala se s úsměvem.
"Nooo já ehm totiž.... Já nejsem žádnej práskač jo, ale nemohla byste tomu vašemu kolegovi domluvit ať nerozráží nohou tolik ty dveře? Dost mě to ruší a budí, navíc až BRUTÁLNĚ močí vedle mého pokoje do pisoárů. "
"Aha, nebojte se ne, nejste první kdo si na to stežuje. Pan Pištěla už tu s náma dlouho nebude, a brzy odejde, takže se nemáte čeho bát, ano?
"Dobře, moc Vám děkuji." Řekl jsem a přemýšlel kam borečka asi převelili. Nejspíš do kasáren. Potetovaný malý, slovenský hovado. Mimochodem všichni tam měli tetování. Uplně Všichni. Divné.
Následovalo dál pár slastných hodin spánku. Ach nevědomosti.

Čas na detoxu ubíhal pomalu. Jediný program byly:
Snídaně
Léky
Oběd
Léky
Večeře
Léky.

Jednoho dne k nám přišla paní na KANISTERAPII. Můj abnormálně zfetovaný mozek se snažil rovzpomenout, co to Kanesterapie znamená. Kdysi to věděl. Ajo, mělo to něco společnýho s pejskama. Spočívalo to v tom, že k nám přišla paní a nechala nás hladit si psa. Opravdu báječné. Zoufale jsem potřeboval psychologickou pomoc, test duševních poruch, zkrátka cokoliv co by mi pomohlo pochopit proč jsem tak strašně rozmrdanej a čím jsem starší, tím je to horší. Místo toho jsem dostal psa.

A tak jsme si hladili psa, já, zrzavej klučina na kratomu kterýho do léčby očividně dali rodiče, vychlastaná starší paní, která ale byla moc hodná, vychlastanej sochař, kterej se propil k demenci a jeden slovák, kterej mi byl sympatickej. Jmenoval se Mirek, byl ze žižkova, a jeho manželka se jmenovala Karolína. Měli jsme tedy společné téma.

Na Karolínu jsem myslel prakticky denně. A ona mou závislost na ní denně přiživovala. Zrovna když jsem na ní myslel nejvíc, poslala mi třeba polonahé selfíčko nebo fotku v nějakých obzvlášť rajcovních šatečkách. Nebo video jak čůrá na toaletě.
Byla Karolína svině? Nevěděl jsem. Jisté ale bylo, že jí tahle situace, že jsem zavřený a ona si může dělat naprosto, co chce, dělala dobře. Na detoxu psychologická pomoc neexistovala. Vždy jsem tedy požádal zdravotní sestry nebo zdravotní bratry jestli bych si s nima mohl popovídat. Pokud odpověděli: "Já Vám ale nemám co říct, protože Vás neznám," spolehlivě jsem poznal, že to jsou kreténi. Našli se ale i tací, kteří mi se zájmem naslouchali. Všichni do jednoho mi radili, ať se na Karolínu jednou provždy vyseru. Už spolupacienty na detoxu jsem řečmi o Karolíně unavoval. Nemohl jsem si ale pomoct, byl jsem na ní beznadějně závislý. Pokud jsem masturboval, vždycky jen nad naším společným pornem, pokud jsem myslel na sex, vždy jen na sex s ní. Byl jsem nemocný a věděl jsem to. Mluvil jsem o ní s každým, s každým kdo se namanul. Moje nemoc se jmenovala Karolinismus.

Jednoho dne se stala významná událost. Přišel Ondřej. Gétéáčko. Pro nezasvěcené dodám, že gétéáčko je nádherný výraz, který nemá nic společného s onou slavnou hrou, ale je to zkratka pro polymorfní závislost a tou je "Gambler, toxi alkohol." Gamblerama jsem vždy pohrdal, připadalo mi naprosto nesmyslné vrážet prachy do nějakých zkurvených automatů a ještě být na tom závislý, ale podívejte na to. U snídaně přede mnou seděl naprostej sympaťák, šlapal si na jazyk a ze všeho nejvíc mi připomínal mýho kmotra Jiřího Lábuse. S ondřejem jsme našli okamžitě společnou řeč, do party jsme přibrali slováka mirka a konečně jsem se necítil sám na 250 procent, ale spíš tak jen na 80.

Těsně po nástupu Ondřeje si mě zavolala sexy doktorka Andrea (ta s piercingem a postavou modelky) a řekla mi, že na detoxu potřebují uvolnit místo, že brzo půjdu na normální mužské oddělení.

"... Počkejte ale to tam budu nadále na diazepamu?" Zeptal jsem se s obavami v hlase.
"Ano, ale asi jen 4 nebo 5 dnů." Řekla a tón jejího hlasu byl ozvlášť sexy.
"Ehm. Slyšel jsem ale něco o tom, že pokud budu na diazepamu, nebudu smět stále ani do zahrady. Je to pravda?"
"Ano, je to pravda, ale určitě to vydržíte a zatím se adaptujete na mužské oddělení."
"No, dobře no." Řekl jsem mírně zklamaný.

Bylo to zmatečné. Jako celý můj život. Mohl jem na oddělení, ale nesměl jsem ven. Mohl jsem fetovat benzodiazepiny, být regulérně sjetý, ale dělal jsem to legálně a pod lékařským dohledem. Bylo to bizarní a zvláštní.

Přišel den D. Na oddělení jsme odcházeli s gétéáčkem Ondřejem, díky čemuž jsem neměl takový strach. Slovák Mirek s námi nešel, neustále opakoval, že mu stačilo strávit sedm dnů na detoxu a že to pro něj bude zcela dostačující. Byl jsem hrubě přesvědčený o opaku a nevynechal jedinou příležitost, kdy jsem ho na to upozornil. Je zvláštní jak jsou vazby na takových místech silné. Přátelství se vytvářejí okamžitě, zažíváte silné citové vazby a prozření. S mirkem jsem se na rozloučenou srdceryvně objal, sbalil si věci a byl připraven s ondřejem a zdravotní sestrou vyrazit do jiného světa. Proměna to byla vskutku drastická.

Sešli jsme pouhá dvě patra do přízemí a čekal nás nový svět. Na Lůžkovém Oddělení Mužském (LOM) to opravdu žilo. Na můj vkus až moc. Z velké terapeutické místnosti hrál na plné pecky metal, polonazí mladý kluci hráli pingpong a hezká exoticky vypadající stážistka nás zahlcovala informacemi, kde co je a co máme dělat. Ondřej se orientoval mnohem víc než já, ale vzájemně jsme se vnitřně drželi v naší nervozitě z neznámého a nového prostředí. Ujala se mě ona nádherná exotická slečna s cílem prohledat mi věci, jestli jsem jako nepřinesl nějaký kontraband.
"Omlouvám se, že vám do toho takhle čučím, ale musím to udělat." Říkala líbezným hlasem, zatímco mi čuměla na slipy, ponožky, kondomy, šroubovák a jiné podivné předměty, které jsem si zabalil sebou aniž bych věděl proč.
"To je v pořádku, mně to vůbec nevadí." Říkal jsem jí a hleděl do jejích nádherných očí. Měla je velmi hnědé, vlasy černé jako uhel, snědá, drobná a krásná. Mohli byste si jí klidně splést s cikánkou, ale měla v sobě exotičnost a noblesu, která dost dobře cikánského původu být nemohla. A mluvila perfektně česky.
"Jé, vy máte sebou i gamepady? Baví vás i hry?" Pravila celou dobu s úsměvem. Nane se nikdy nepřestala usmívat. Všechno řešila s úsměvem, noblesou a něžností. "Nane" znamenalo v arménském překladu "Růže." Naprosto to k ní sedělo.
"Jo,, já ani nevím proč jsem si ty gamepady bral. Balil jsem se pod vlivem koksu a riváče." Řekl jsem poněkud zmateně.
"To chápu." Odpověděla. "A znáte třeba It takes Two? To jsem ještě nedávno hrála."
"Znám, zkoušeli jsme to s přítelkyní, ale bylo to na nás málo brutální."
"Málo brutální jo?" A co ste teda hráli?" Ptala se Nane s upřímným zájmem.
"No, Tekkena osmičku, Mortal Kombat, různý závody... Hlavně když tam bylo násilí." Řekl jsem a okamžitě se styděl, že jsem to vypustil z pusy. Proč doprdele říkám takový věci?
"Aha, jasně," řekla Nane ale stálo jí to nevyvedlo z míry. Byla prostě naprosto úžasná.

Z přílišné akce a aktivity mě ovšem začala morbidně bolet hlava. Naštěstí jsem měl v případě potřeby napsán Aulin, který jsem hrdě využíval, kdykoliv to bylo možné. Nane mi ochotně vysypala sypký prášek do kelímku s vodou a já ho slastně vypil. Moje fungování na LOM bylo tímto odstartováno.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... Bohužel jsem ale stále dostával Diazepam. Ondřej ne. To pro mě znamenalo dvě věci. Nemohl jsem na zahradu a navíc jsem byl posuzován jako zcela funkční člen Mužského lůžkového oddělení, ačkoliv jsem byl zfetovaný sedativy. Naprosto běžně se tedy stávalo, že jsem nebyl schopný generálního úklidu nebo normální komunikace s ostatními a samozřejmě jsem začal být na základě toho posuzován.
"On je nějakej divnej."
"Je to zelenina."
"Ten má dost tyvole."
"Dyť ani nezvládne utřít talíř."

Znělo ze všech stran, a já nechápal proč je na to neupozornili. Proč je neupozornili na to, že je mezi nimi člověk na diazepamu, který se tím pádem nebude chovat vůbec standartně a v souladu s běžným fungováním v lidské společnosti.
Na své první komunitě jsem tento dojem ještě umocnil. Jednalo se zrovna o hodnotící skupinu, a mužští klienti hodnotili svůj uplynulý týden. Situaci jsem vyhodnotil tak, že se mám co nejvíc a co nejaktivněji zapojit do chodu komunity a tak jsem verbálně reagoval naprosto na každého.
"Tak to je přece normální že je někdo introvert a extrovert, ne?" Pravil jsem k údržbáři Markovi.
"No tak tobě uplně rozumim, taky jsem hodně vztahovačnej a mám pocit paranoie a spiknutí. Důležitý je ale uvědomit si, že je to v tvý hlavě." Pravil jsem ke gétéáčku Michalovi.
"Tak ale to není moc normální, že děláš 50 kliků denně, není to už nemoc?" Pravil jsem k pikařovi Petrovi.
"Tady Vás už zarazím." Pravila naše psycholožka, které nemohlo být víc jak 25.
"Tohle je hodnotící skupina a nemusíte se vyjadřovat naprosto ke všemu. Pokud se chcete vyjádřit, slouží k tomu zpětné vazby a mají specifická pravidla. Prosím vás, abyste na to bral zřetel." Pravila. Od té chvíle jsem naší psycholožku neměl rád. Jak jsem to měl vědět? Nikdo mi to neřekl, jak to na komunitě funguje. Snažil jsem se být aktivní a nápomocný, ale místo toho jsem hned ze začátku narazil na problém. Tímto jsem se bohužel nějak zapsal, udělal si určité renomé a to se se mnou vezlo už do konce léčby. Můj ortel byl jasně daný a předurčený. Stejně jako v jiných léčebách a komunitách zase jednou budu za toho divného. Za toho, co dřív mluví než myslí. A to, že jsem byl na diazepamu, který prokazatelně ovlivňoval můj úsudek a chování, už samozřejmě nikdo neřešil. Moje sjetost diazepamem byla automaticky zapsána jako moje pravá osobnost.