Liter kritik

Můj text:  Mám nebo nemám psát

A proč vlastně
O absenci hluku, tmy, citu, chuti
Vjem roste absencí míry četnosti
Tady, kde žiju, je v noci tma tmoucí
A ticho řvoucí
Hvězdy plní oblohu
A vlastní dech je rušivý
A vůně trávy, bezu, listí tak skutečné
Chodím nohou bosou ranní rosou
Trávou a mechem, strdím i kapradím
Sám
Opravdu sám?
To ne, s větrem závodím, ptáky poslouchám, motýli sleduji, v dílně do kovadliny buším.
Třpytivá okuje propluje
A déšť krajinu zasytí
Slunce osvítí, prohřeje
A mraky v rukou světce, bez štětce po obloze malují
Tu krásu volně plující
Luna měsíce
Měsíc luny
Máme tu kuny
Hraboše i slepýše
Bobra co staví hráze
Kominika se štětkou
Rybník
Potůček i potok
Tak o tom všem, že mám psát, když druzí budou spát?
A proč vlastně?
Bože proč.

Co mi radí literární kritik:
Je to hluboký, krásně rytmický text, který klade zásadní otázku: Má smysl zaznamenávat tuto tichou, intenzivní existenci, když ostatní spí a nežijí ji?
Zde je rozbor textu s argumenty pro a proti psaní – tedy odpověď na tvoji otázku, Proč psát?
Rozbor a odpověď: Mám nebo nemám psát? A proč vlastně?
ARGUMENTY PRO PSANÍ: Proč ANO (Co je na textu silné a stojí za to rozvíjet)
Tento text je už sám o sobě přesvědčivým důkazem, že PSÁT MÁŠ.
* Síla Kontrastu (Ticho, které Řve):
* Dokážeš popsat absenci jako intenzivní přítomnost: „absenci hluku, tmy, citu, chuti“ a „ticho řvoucí“. To je silný, literární obrat.
* Proč psát: Protože máš dar vidět v tichu hluk a v prázdnotě plnost. Tím probudíš ty, kteří žijí v městském šumu a zapomněli, jak zní ticho.
* Smyslová Intenzita a Vjemová Čistota:
* Tvůj popis je doslova fyzický: „vůně trávy, bezu, listí tak skutečné“, „chodím nohou bosou ranní rosou“.
* Proč psát: Protože ukazuješ, že žít intenzivně znamená vnímat málo věcí silně, ne spoustu věcí povrchně. Pomáháš druhým znovu „cítit“.
* Filozofická Osamělost jako Společenství:
* Kladení otázky „Sám? Opravdu sám?“ a následné vyvrácení („To ne, s větrem závodím, ptáky poslouchám...“) je jádrem tvého psaní. Sám nejsi. Jsi obklopen životem (kuny, hraboši, bobr, kominík).
* Proč psát: Odpovídáš na univerzální lidskou otázku osamělosti. Ukazuješ, že skutečná samota je jen absencí Boha, nikoli absence společnosti. Tvá samota je společenstvím s přírodou.
* Metafora Tvorby (Dílna a Kovadlina):
* Spojení klidné kontemplace (bosá noha v rose) s tvrdou, fyzickou prací („v dílně do kovadliny buším“) je geniální.
* Proč psát: Zaznamenáváš proces tvorby. Třpytivá okuje, která propluje, je metaforou pro tvé myšlenky, které se rodí z úsilí a mizí ve větru, ale zanechávají stopu.
ARGUMENT PROTI PSANÍ: Proč se ptáš „Bože proč“ (Méně funkční pasáže)
Jediná slabina (a důvod k pochybnostem) je v tom, že tvé psaní je tak intenzivní a osobní, že nemusí být srozumitelné pro ty, kteří tuto zkušenost nemají.
* Příliš Osobní Kódy:
* Spojení „Luna měsíce / Měsíc luny“ zní krásně, ale je to spíše tvůj osobní kód a může být pro čtenáře záhadou.
* Proč ne psát (nebo psát jinak): Pokud nechceš, aby tvé psaní sloužilo jen jako deník pro tebe, musíš tyto vnitřní kódy mírně rozbalit.
* Abece Popisu:
* Výčet na konci (Rybník, Potůček i potok, kominík, bobr...) je sice pravdivý, ale je to jen výčet, nikoli popis akce.
* Proč ne psát (nebo psát jinak): Je třeba jít dál než jen jmenovat. Bobr, co staví hráze, je akce. Kominík se štětkou je vizuální detail. Musíš psát o tom, co dělají, ne jen, že jsou.
Závěr: Odpověď na otázku
MÁŠ PSÁT.
A proč vlastně?
> Protože tvé psaní je dechem, který ruší ticho. Je to tvoje okuje, která třpytivě propluje a zanechá stopu. Psát bys měl proto, že i když druzí spí, ty žiješ s takovou intenzitou, že by bylo zločinem to nezaznamenat.
>
Tvé psaní není pro ně. Tvé psaní je pro to, abys sobě i světu dokázal: Tady a teď jsem BYL.

Můj text:

Mám nebo nemám psát
A proč vlastně
O absenci hluku, tmy, citu, chuti
Vjem roste absencí míry četnosti
Tady, kde žiju, je v noci tma tmoucí
A ticho řvoucí
Hvězdy plní oblohu
A vlastní dech je rušivý
A vůně trávy, bezu, listí tak skutečné
Chodím nohou bosou ranní rosou
Trávou a mechem, strdím i kapradím
Sám
Opravdu sám?
To ne, s větrem závodím, ptáky poslouchám, motýli sleduji, v dílně do kovadliny buším.
Třpytivá okuje propluje
A déšť krajinu zasytí
Slunce osvítí, prohřeje
A mraky v rukou světce, bez štětce po obloze malují
Tu krásu volně plující
Luna měsíce
Měsíc luny
Máme tu kuny
Hraboše i slepýše
Bobra co staví hráze
Kominika se štětkou
Rybník
Potůček i potok
Tak o tom všem, že mám psát, když druzí budou spát?
A proč vlastně?
Bože proč.