Firemní propiska

Každé ráno je stejné.
Hlášení v metru.
Lidé s kelímky kávy, dívají se do displejů nebo na špičky bot.
Jen občas se stane něco, co nikdo neměl v plánu.

Úterý, 8:30.
Linka B jede na Černý Most.
Vagón je narvaný.
Každý má svůj způsob, jak přežít cestu do práce.
Někdo poslouchá podcast o produktivitě, jiný čte Dana Browna, někdo jen zírá do prázdna.
On většinou zíral.

Přistoupil na Smíchovském nádraží.
Kruhy pod očima, mírně obnošené sako, bílá košile.
Pod košilí se rýsuje bříško.

Stála proti němu.
Docela vysoká, vlnité vlasy, v ruce desky.
Na rukávu kabátu jí zůstala kapka vody.
Jejich pohledy se střetly, než vlak zastavil na Andělu.

Usmál se a zeptal se: „Taky jedete do práce?“
„Zatím to tak vypadá,“ odpověděla.
Usmála se, ale jen koutkem.

„A co děláte, smím-li se zeptat?“
„Co byste si tipnul?“ usmála se, trochu víc než předtím.

„Účetní?“
Přikývla.
„To jde poznat?“
„Trochu. Vypadáte spolehlivě.“
Odmlčel se, pak dodal: „Tak to jsme možná studovali stejný obor.“

„Kolega ekonom?“ podívala se na něj.
„Ano. Na VŠE, mezinárodní obchod. A teď jsem ministerský úředník.“
„Já chodila do Suchdola. Aha, tak pan ministerský rada.
A na jakém ministerstvu?“
„Teď jsem na zahraničí. Předtím pár let na financích.“

„A jak se těšíte na ministra Turka?“
Zvedla obočí a chvíli ho pozorovala.
„Jak kdy,“ odpověděl.
Na chvíli se zadíval na reklamu za oknem.

„A slečny v metru oslovujete pravidelně, pane rado?“
„Jak kdy. Ale dnes jsem si říkal, že by byla škoda, kdybych to neudělal.“
„Když myslíte, pane rado,“ usmála se.

Ozvalo se hlášení: „Můstek.“
Podívala se ke dveřím.
„Tak už jsem u cíle. Nashledanou,“ řekla.
„Taky… nashledanou,“ zakoktal se.
Usmála se, tentokrát naplno.
Dveře se otevřely a dovnitř vklouzl chlad z nástupiště.
Neohlédla se.

Když se vlak znovu rozjel, všiml si, že na sedadle zůstala ležet firemní propiska.
Podíval se na ni, jako by s ní mohl napsat pokračování.
A nebo taky ne.