Stop

„Z důvodu mimořádné události na trati je přerušen provoz mezi stanicemi Řevnice a Praha - Radotín.“
Hlášení se rozléhalo po nástupišti. Lidé zírali do displejů nebo na špičky bot. Nikdo nevypadal překvapeně.

Stál trochu stranou. Měřil přes metr devadesát, měl pětidenní strniště a unavené oči. Pomyslel si, že tohle podzimní ráno začalo skvěle. Do devíti musí být v práci. Vlak nejede a na náhradní dopravu se spoléhat nedá.

Neřídil. Do auta usedal nerad, i jako spolujezdec. Zdeněk s Honzou — oba mrtví. Autonehody. Teď mu ale nic jiného nezbývá. 

Vyšel na parkoviště před nádražím a zvedl ruku. Na chvíli si vybavil, jak stopoval na vysoké — karton s nápisem Aix-en-Provence nebo Chomutov. Dnes by na stopaře narazil tak často jako na bigfoota u Mníšku.

Za chvíli zastavila stříbrná, trochu orezlá Fabia. Stáhlo se okénko.
Za volantem seděla žena kolem padesátky s krátkými hnědými vlasy.
„Dobrý den, jedete do Radotína?“
„Ano, nastupte si,“ odpověděla unaveně. Uvnitř to vonělo kávou. V rádiu právě mluvili na Radiožurnálu.

Rozjeli se.
„Díky, zachránila jste mě. Vlaky už zase nejedou,“ usmál se.
„To nic,“ odvětila. „Aspoň mám společnost. Jedu na kontrolu k doktorovi.“

Silnice mezi Černošicemi a Radotínem byla po dešti tmavá a lesklá.
„Vždycky tu bývá zácpa, jakmile je výluka,“ řekl.
„Jo,“ přikývla. „A zrovna, když člověk spěchá.“
Usmála se a sáhla po ovladači topení.

„Je vám zima?“
„Naopak. Je mi nějak horko.“

Ruku nechala chvíli na kolečku ventilace, pak ji pomalu stáhla. Na čele se jí objevila kapka potu. Zhluboka se nadechla, jako by si něco rovnala v hlavě.
„Taky vás někdy tohle počasí úplně unaví?“
„Jo. Asi tlak.“
„Asi,“ řekla tiše a zadívala se před sebe.

Silnice se vlnila mezi poli.
Mluvila o tom, že výluky bývají skoro každý týden. Pak zmlkla.

Podíval se na ni. Hlava jí pomalu klesala k rameni.
Auto se stočilo ke krajnici, kola zasyčela o štěrk.

„Paní?“
Žádná odpověď.
„Paní, slyšíte mě?“

Bleskově chytil volant.
„Sakra…“

Přehoupl se k ní, cítil pod sebou její rameno. Jednou rukou držel volant, druhou se opřel o palubní desku. Nohou nahmatal pedály. Našel brzdu — šlápl.

Auto cuklo a klouzavě zpomalilo. Voda se rozstříkla na obě strany, motor zaskučel a zůstal běžet. Zastavili napůl na silnici, napůl v trávě.

„Dobrý… dobrý…“ šeptl. Ruce se mu třásly. Stěrače dál klouzaly po skle, jako by se nic nestalo.

Podíval se na ni. Dýchala, jen bezvládně seděla, oči zavřené.
„Paní? Slyšíte mě?“
Po chvíli se pohnula, slabě, jako by se probírala ze spánku.
„Promiňte… já… na chvíli se mi zatmělo.“
„To už jsem si všiml,“ řekl tiše.

Pomalu otočil klíčkem. Ticho.
Vystoupil a opřel se o dveře. Vzduch byl vlhký a chladný.
Z rádia v autě tiše hrálo:
Who’s Gonna Drive You Home Tonight