(Ne)obvyklé setkání

    Těšil se na to setkání dlouho dopředu, i když celá ta záležitost byla taková…no řekněme… docela zvláštní. Nemohl si ale pomoci; tyto pravidelné schůzky byly nyní jediným světlým bodem v tom, dle jeho názoru, pochmurném životě.

   Oblékl si kabát, zabouchl dveře, seběhl špinavé schodiště a vyšel před dům.

Listopad se neúprosně hlásil o svá práva a vzduchem poletovaly první vločky smíchané s drobným deštěm. Míjel spěchající lidi. Nespěchal však, věděl, že ona počká.

   Zastavil se v nedalekém květinářství, aby koupil její oblíbené květy. I když mu pokaždé říkala, že je to zbytečné a nemuselo to prý být.

„Jako obvykle?“, zeptala se mladá prodavačka a když přikývl, začala mu balit do papírů pět rudých růží.

   „To je počasí, co?“, snažila se obvyklou frází zapříst nit hovoru.

   „Hm,“ zabručel, z kapsy vytáhl tři bankovky, opatrně sebral kytici a odešel.

Morous, pomyslila si prodavačka, pustila si rádio a opřela se o pult v očekávání dalších zákazníků.

   Muž míjel rozsvícené výklady, občas se před některým zastavil, až konečně prošel tepanou bránou. Zamířil k lavičce mezi stromy. Bude tam, nebude…? Věděl, že bude, ale červ pochybností mu stejně nedopřával klidu.

   Byla tam. Jako pokaždé. Stála pod stromem a pozorovala zachmuřené tváře procházejících lidi.

   „Dobrý den,“ šeptl.

   „Ráda vás opět vidím,“ usmála se. „Jak se vám daří?“, začala obvyklou otázkou.

   Ano, obvyklou… pokaždé to probíhalo stejně… stejné datum, stejné místo, stejné růže, skoro stejná slova… jen rok v kalendáři byl pokaždé jiný. Scházeli se tak už mnoho let; ani přesně nevěděl kolik. Dokázal si vzpomenout pouze na jejich první setkání, to bylo výjimečné a zasáhlo ho to tehdy jako příval; ta ostatní pak už byla jiná a probíhala podle stejného scénáře.

   „Ale, nestojí to za nic,“ pokrčil nerozhodně rameny. „Dostal jsem vyhazov z práce, rozumíte, po deseti letech, co jsem jim věnoval všechen volný čas. Kde teď asi zaměstnají padesátníka, jako jsem já? A děti? Ty za mnou už přestaly jezdit, prý že si jen pořád stěžuju. No, a zdraví… škoda mluvit,“ vychrlil ze sebe nastřádanou zlost a rozhazoval při tom rukama. Okolojdoucí se na něj udiveně ohlíželi. Nejraději by na ně vyplázl jazyk.

   „Vidíte to příliš černě,“ odvětila tiše.

   „Vám se to lehce říká, vám je hej,“ ohradil se okamžitě.

   Umlčela ho rozhodným gestem.

   „Už dávno jsem Vám přece říkala, že máte z té práce odejít a dělat něco, co vás baví. Vždyť jste přece kdysi psal básně a maloval, ne? Teď tedy máte k tomu možnost. Přijdete na jiné myšlenky, všechno uvidíte veselejší a i děti k vám budou jezdit raději. Všechno se spraví, jen trochu méně toho škarohlídství,“ usmála se.

   „Kéž byste měla pravdu,“ odvětil, ale příliš přesvědčivě to neznělo. Zachmuřeně se odmlčel.

   A pak mu to došlo.

   „Jak víte, že jsem psal básně? O tom jsme, pokud si vzpomínám, spolu nemluvili?“

   „Hmm… vím to od vaší bývalé ženy… nedávno jsme se… potkaly,“ spiklenecky na něj mrkla.

   „Ach, tak, ta vám asi o mně napovídala historky, co?“ zabručel a neklidně těkal očima. Nerad by teď rozebíral svou minulost. Tak si tedy to setkání nepředstavoval.

   „Ani ne, …myslím… z toho co říkala, jsem tak nějak pochopila, že už vám dávno odpustila.“

   Muž zrozpačitěl a snažil se to maskovat předstíraným smrkáním.

   „Půjdeme?“, navrhla po chvíli vzájemného mlčení.

   Mlčky přikývl, pravice mu samovolně vyletěla vzhůru, jako by ji chtěl chytit za ruku, ale zastavila se ve vzduchu. Žena se na něho podívala… nebyla v tom výčitka, spíš určitá zmatenost… a on… on s povzdechem opět připažil.

   „Promiňte, promiňte!“, začal se rychle omlouvat.

   „To nic…,“ vypadalo to, že chce ještě něco dodat. „Já…“, mávla rukou, „…stejně…,  příště už nepřijdu,“ vypravila konečně ze sebe.

   Muž se zastavil, přivřel oči a vysoukal ze sebe přiškrceným hlasem:

   „Hmm, chápu, tak nějak jsem to čekal.“

   „Nic nechápete, ráda bych, věřte mi, ale už to nebude možné,“, zastavili se u cedule s nápisem Skupina 15.

   „Ale já vás miluju. Už jsem vám to chtěl říct dávno, ale vždycky jsem jaksi ztratil odvahu, vzhledem k těm okolnostem,“ zajíkl se. 

   „Já vím, cítím to samé… ale nejde to, i když bych ráda.“

   Pochopil, že odchází a sevřelo se mu srdce.

   „Nebudu už moci tady přicházet.“ usmála se na něj. „Žijte blaze a brzy snad na shledanou,“ mávla mu na rozloučenou a byla pryč.

   „Na shledanou,“ zamumlal, z láhve nalil vodu do vázy, do které s povzdechem zasunul kytici a smetl z náhrobku napadané listí. Chvíli stál zamyšlen a pak se vydal kolem řady hrobů. Po několika metrech si dřepl u jednoho z nich, vytáhl z kapsy svíčku a zápalky. Tančící plamínek ozářil na náhrobku fotografii jeho bývalé manželky.

   Zvedl se.

  „Tak jsi mi už odpustila?“, zašeptal. Neznatelně se pousmál, vyhrnul si límec a vykročil cestou ze hřbitova.

Hlavou se mu začaly řinout věty, které se znenáhla spojovaly do veršů. Po velmi, velmi dlouhé době.