Prázdno
Ani slovo. Ani řádek.
Myšlenky chodí sem a tam a nic.
Tak proč nenapsat pár řádků právě o tom nic?
Na stole stojí termoska s čajem.
Bylinný čaj z Makedonie.
Z hrnku se zvedá pára,
louhuje se už dvanáct hodin.
Je to síla.
Sedím u psacího stolu z jedné fošny,
tři metry dlouhé, sedmdesát centimetrů široké
a pětapadesát milimetrů silné.
Stůl nemá nohy – levituje v prostoru.
Jeho hrany jsou oblé po odstranění kůry
a letokruhy tvoří mapu,
na které se dá bloudit pohledem.
Rád na něm pracuji.
Často jen hladím jeho hrany a plochu,
jako bych si ověřoval, že je skutečný.
Stojí v podkrovní místnosti.
U stolu mám dvě okna:
z jednoho vidím na naši zahradu s kovovými sochami,
z druhého do zahrad sousedních.
Je tu ticho – téměř absolutní.
Na levém parapetu občas přistanou ptáci,
kteří hnízdí na hřbetu stěny podkroví.
Mohu je pozorovat i z postele.
Židli mám pohodlnou, lehkou, koženou.
Za sebou mám dubovou postel,
vysokou, s elektrickým polohovacím roštem
a extrémně pohodlnou matrací.
Doplňuje ji flanelové a bavlněné povlečení,
lehoučká peřina a polštář tak akorát.
V oknech visí rolety,
které tlumí ostré slunce.
Na parapetu stojí věci, které mám rád:
bronzová socha slévače po babičce,
kovová, ručně gravírovaná krabička na karty,
a teploměr – vnitřní i venkovní.
Na druhém parapetu leží knihy,
které čtu před spaním,
a čeká tu i čtečka.
Nechybí sluchátka, lampa, kapesníky, držák telefonu,
alpa, prášky, sekera, nabíječka.
Pod stolem stojí řada různobarevných šanonů,
popsaných tiskárnou.
Vedle nich reprosoustava s basovým subwooferem.
Na dosah mám vše, co potřebuji –
lupu, nůžky, sešívačku, děrovačku, fóliovačku.
A ještě jedna věc tu má své místo:
zrepasovaná dřevěná vojenská bedna po člověku,
kterého jsem sice nikdy nepoznal,
ale který mi svým odkazem dal řád
a chuť poznávat nové věci.
Na stěně visí kreslený vtip neznámého autora,
obrázek mého táty
a portrét dávného přítele.
Nad postelí – pro inspiraci –
jedna ze Saudkových fotografických reprodukcí.
Osvětlení má čtyři sekce – stropní, štítovou, boční i doplňkovou.
Dají se kombinovat podle potřeby a nálady.
V podkroví zůstaly přiznány části trámové konstrukce.
Stojí tu i velký starý sekretář,
který jsem musel rozebrat a znovu složit na místě.
Natřel jsem jej syntetickými barvami –
mnohobarevně, téměř futuristicky.
Rád se na něj dívám.
Madla šuplíků a dvířek jsou různá –
z bronzu, s perletí, každé s jinou historií.
Na sekretáři stojí tři sochy kovových sportovců,
kteří nabádají k ranní rozcvičce.
Marně.
Je tu i dřevěný slon,
prý pro štěstí.
Nohy mám zabořené do měkkého koberce z jemného vlákna.
Pro teplo na ně míří elektrický ventilátor.
Před sebou mám velký monitor
a pod ním notebook s podsvícenou klávesnicí.
Mám revmatoidně pokroucené prsty,
píšu jen těmi, které právě nebolí.
Když bolí všechny – nepíšu.
Pouštím si hudbu.
Dokážu psát, číst, sledovat televizi,
koukat z okna i přemýšlet –
všechno najednou.
Není to účelné,
ale tak to mám nastavené.
Vedle ložnice je koupelna s toaletou.
Psaní nesmí stát nic v cestě –
ani břichabol.
Upiju čaje, který mi moc nechutná,
a přemýšlím, o čem psát,
když mě nic nenapadá.
Tak si holt počkám,
až se karta obrátí.
A ještě podotknu, že téměř vše co je v tomto domě jsem si dělal, nakreslil, položil, vymaloval, postavil, vyboural, zazdil, svařil sám.
Na jednoho skoro až moc profesí, pomyslím.
Když já moc nemyslím.
Já se raději jen tak poflakuji při práci.
Třeba při ní zase něco vymyslím.
Naposledy to byl z uhláku lustr, z pluhu mříž a z hřebu kříž.
Komentáře (4)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk