Kuchař na ranveji

K čemu bych přirovnal práci šéfkuchaře? Kdybych si měl vybrat jedno povolání, bylo by to letový dispečer. Schopnosti jako pamatovat si, organizovat a nezmatkovat – to jsou základní dovednosti, kterými by měl každý šéf disponovat. Samozřejmě, když udělá šéfkuchař chybu, maximálně odejde pár lidí naštvaných a hladových, oproti letové katastrofě, která stojí životy desítky lidí. Rizika jsou nesrovnatelná, ale základ je stejný. Jako šéf se často cítíte jako žonglér, který musí žonglovat se zapálenými kužely a k tomu mít zavázané oči.

Ten den začal jako každý jiný. Běžná rutina: zapnout vanu, ohřát omáčky, připravit konvektomat, cigáro, káva – začátek rána zakončený čerstvě natočeným pivem. Pokračovalo to telefonátem: ženská na nádobí nemůže do práce. Napsala mi na Messenger: „Promiň, nemůžu, má mámy teta má pohřeb. Musím tam jít, jinak mi nic nezdědí.“

Kluk od brambor, Jirka, přišel včas. Snažil se, ale zatím mu to moc nešlo. Ještě chybí samostatné rozhodování . On ale kuchařem být nechtěl, ale nic jiného nezbývalo,

„Táta to jasně řekl: Na studium nejsi, na černé řemeslo se nehodíš, tak jdi na kuchaře — tam se aspoň najíš.“

Holky na place znají jídelák líp než svůj vlastní životopis, který posílají do jiných podniků v naději, že je vezmou. Jídelák špičkový: od předkrmu – hovězí carpaccio s opečeným chlebem, Tomahawk s grilovanou zeleninou, omáčkou demi-glace a grenajlemi, medovníkem konče — nemůže to být lepší.

První lístek: smažák s kroketami. Hmm… dobře.

„Jirko, jedny krokety!“

Jirka běží, přinese krokety a řekne: „Já jsem Michal, pane šéfe.“

„Dobře, promiň, Míšo, už to nezapomenu.“

Pokračovalo to další objednávkou. Přišla servírka Jana:

„Paní by si dala tu držkovou, ale držky tam nechce.“

„Dobře, ano, v pohodě, jedeme dál.“

Vedle v kuchyni chytla pánvička. „Hlavně ne vodu, hoď ji ven na mráz!“ poradil jsem. Jirka vzal utěrku popadl pánvičku a šel s ní ven. Přišel manažer, zastavil ho a mladikovi pohrozil:

„Pánvičku uhas a vydrbej. Ne abys ji vyhodil, dneska pánvička, zítra gril. Takhle ne kluci, tak ne “

Odešel. Čůrák.

Další lístek: řízek vepřový, ale v bezlepkové mouce. Bezlepkové mouce? Máte šanci jedna ku milionu, že vyhrajete v loterii, stejně jako s tím, že si někdo dá řízek obalený v bezlepkové mouce.

„Nemáme,“ řekl jsem, „ale můžu udělat přírodní.“

Jirka se snažil. Myl nádobí, od toho utíkal k přípravě na druhý den, a když jsem potřeboval, připravil přílohy a pomáhal mi u výdeje. Šlo to normálně. Jednou za čas se objevil manažer a pokáral nás:

„Ty hranolky nemají 200 g. Vážíte je vůbec? Chápete, že ujídají z vaší výplaty? Příště lépe, kluci, lépe.“

Čůrák.

Vše šlo hladce. Jídla super, zákazníci chválili, ale pivo neposlali. Jirka, celý zpocený, měl hotovou skoro celou přípravu i umyté nádobí.

Přišel čas oběda – ano, i v restauraci zaměstnanci jedí. Holky si daly řízek s kroketami, Jirka, když viděl můj pohled, si ho dal taky. Připravil jsem si také oběd. Co jiného – řízek.

Už jsem se chtěl najíst, když mi zazvonil zvonek. Osm hladových. Hmm… dobře, najím se potom.

Vydali jsme jídla. Jirka hned přišel, odložil si talíř s obědem a pomohl mi – perfektní.

Když v tom přišla Bára:

„Nechtěli hranolky, ale vařený brambor.“

„Jirko, jeden vařený brambor.“

„Vydáno.“

Konečně se můžeme najíst. Řízek jsem si nakrájel do misky a polil tatarkou. Jirka se mnou zůstal, připravil si jídlo stejně jako já.

„Dobrý, ne? Zvládl jsi to perfektně, Jirko.“

„Já jsem Michal, šéfe.“

„Oh, promiň, teď už to nezapomenu, Míšo.“

Zbytek dne šel podle stejné šablony. Občas přišel manažer a zeptal se, jestli máme objednané zboží a jak to vypadá s jídelákem na zítra, a jestli jsme si odpýchli přestávku.

Čurák.

Blížil se konec směny – vana vypuštěná, fritáky studené, maso zavakuované. Šel jsem si na rampu zapálit, přišel za mnou Jirka.

„Máte jedno, šéfe?“

Podal jsem mu cigaretu a řekl: „Neměl bys tolik kouřit.“

„A vy zase tolik chlastat,“ odpověděl mi.

Oba jsme se tomu zasmáli.

„Můžeš mi přinést pivo?“

Přinesl ho, ani kapku neukápl, podal mi ho a já mu poděkoval: „Díky, Míšo.“

Kluk se začervenal a odpověděl: „Nemáte zač.“

Poté odešel domýt zbytek nádobí. Stál jsem na čerstvém vzduchu a vychutnával si zaslouženou přestávku. Studené pivo – nejlepší způsob ukončení dne.

Když v tom zazvonil zvonek. Bára vykoukla ze dveří:

„Pět hladových.“