Kavárna u divadla

**

Kavárna u divadla
~~~~~~~~~~~~
Naproti sobě
ticho jak v hrobě.
Jen cinkot lžiček
o hrníček.

 

V kavárně "U divadla"
nebylo moc hostů.
Mají tu chlebíčky
pár bezlepkových dortů.

 

Konečně řekl
jednu větu.

"Dáš si chlebíček?"

 

Jeho klidný výraz 
jí nijak nerozhodil.
Proč také
Jsou snad slušný lidi.
"Nedám, jen kávu."

 

Zahání pryč
to hlavní. 
"Já si dám dort.
Dáš si ke kávě?"

 

Koukl se jí na prst
kde býval prstýnek.

 

"No, tak si dej
Já to nemůžu."

 

Vnímá ta slova a v hlavě jí běží.
"Buď v klidu, buď v klidu, buď v klidu."

 

Servírka jí vytrhne z meditace.
"Dáte si něco?"

 

"On si dá chlebíček
a já  jenom
. . . vodu. Děkujeme." 

 

"Vždyť jsem nic neřek.
Proč si nedáš ten dort?
No.."

 

Raději mlčí
uvědomuje si
tu tíživou situaci.
"Nemůžu kvůli žaludku."

 

Do kavárny přišly dvě mladé dámy
věk kolem pětadvaceti.

Stejně jako trvalo jejich manželství. 

 

Bylo jí jasné
kam zase směřují jeho oči.
Vždy měl oči pro druhé ženy.

 

Přibrala za ta léta nějaké to kilo.
On se stal celkem úspěšným podnikatelem,
i když o sebe vůbec nepečoval.

 

Byl si sebou tolik jistý.
Peněženku řádně napěchovanou
pokládal vždy na okraj stolu
a hned se každá chytla.

 

Servírka začala
vždy jinak kmitat.

 

Slečny po očku
sem tam nenápadně
hodily úsměv.

Je to jen hra
a už zase začíná..

 

tak stejně.
Běží jí teď v hlavě.

Mladá servírka
se začala také najednou snažit jinak
než na začátku,
když přišly.

 

Všimla si asi,
že jim chybí
výměna pohledu
z očí do očí.

 

Dokonce jí nevadily
ani ty nejapné
jeho vtípky.

 

On si je tak sebou jistý, že je vtipný
a oni se vždy
nějaké chytí.

 

Bože, u toho už
přece teď
nemusím
"konečně"
být.

 

Vypít kávu,
řekneme si,  jenom to,
co je nutný
a jdu.

 

"Nad čím přemýšlíš?
Tak seznámil jsem Tě se vším.
Jen nás rozvedou
majetek se teď nemusí vůbec řešit."

 

"Nepřemýšlím, ano
bude to jak chceš.
Není co řešit. 
Jen to, co jsme si dohodli,
doufám, že pro mě se nezmění. "

 

"Né, vše bude,
tak, jak jsme si řekli. "

"V tom případě, já už poběžím."
Vstala.

Už to nebyla ta oplácaná
kterou si pamatoval.
Figuru měla,
tak jak se mu líbí.

 

Vosí pas a akorát tak
ženské tvary.
Oblečení sedělo jí přesně.
Zůstal na ní
pohledem viset.

 

Ona si toho letmo všimla,
ale vůbec jí to nevyvedlo z míry.
Vždyť tak dobře ho zná

 

. . a ona,
už je
konečně někým jiným.

 

"Měj se fajn."
"Ty také."
Jen zdvořile se na sebe koukli.

Zavřeli se za ní kavárenské dveře.

A otevřeli
jiný.

Životy
Místa.

 

Ti
co spolu,
možná že
jenom ze zvyku žili.

Léta přežívání.
Která teď, jako když utekly
jenom otočením stránky.

 

Přesto
životy jdou
a stále běží.

 

Možná nás někdy s někým spojí
aby JSME později
mohli vnímat
a vidět různorodosti žití.

 

Na stole dříve společném 
bylo od místa k místu
tolik vzdálenosti.

 

A teď
oba svobodně dle svých
dalšími kroky
můžou jít . . .

 

*Lehké to není.
Těžší je přežívání

na místě
kde chybí
srdce k srdci.

*****

 

*Hodně upravený citát
vedený podnětem citátu

od úžasné Evy Hudečkové*

„Nejdůležitější poselství života,
je poselství naděje a lásky.
Procházíme si těžkými zkouškami,

zklamáním, křivdou, urážkami, zradami.

Mnohému se musíme naučit.
Poučit se ze svých chyb,
projevit pokoru i sebezapření.

Není to žádná romantická selanka
červená knihovna.

Poselství je pro ty, kteří v něj věří.
Po svůj život se snaží, vnímat, předávat, pochopit..

Možná nenajdeme k sobě druhé srdce.
Stejně smýšlející bytost.
Pokud ano, zvítězí oba

zcela zaslouženě.

**

Foto zdroj pinterest 

**